Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1494/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. -81, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 17. ledna 2002, č. j. -68, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku předat „byt č. 7, 1+2, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), v 1. patře domu č. p. 959, v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. října 2000, č. j. -20, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. května 2001, č. j. -28, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v předmětném bytě žil až do své smrti, tedy do 12. července 1999, původní uživatel (poté nájemce) bytu P. K. (otec žalovaného), že žalovaný byl hlášen k trvalému pobytu v bytě na adrese P., který užívá jeho matka a babička, že k trvalému pobytu do předmětného bytu se nikdy nepřihlásil, že ani sousedé z předmětného domu nepotvrdili soustavný pobyt (bydlení) žalovaného v předmětném bytě, a že při vyšetřování tragického úmrtí P. K. i samotný žalovaný uvedl, že jeho otec žil sám. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením věty první , , ve znění platném ke dni úmrtí P. K. (dále jen „obč. zák.“). Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle V dovolání především namítl, že „splnil všechny podmínky požadované ust. obč. zák., včetně podmínky, že v den smrti svého otce – nájemce předmětného bytu, s ním žil ve společné domácnosti“. Poté mimo jiné uvedl, že výpovědí jeho matky a dalších svědků bylo prokázáno, že v bytě u matky bylo společné soužití tří osob nemožné (matka je akademická malířka a babička trpí stařeckou sklerózou), a že proto se (již v únoru 1998) odstěhoval do předmětného bytu. Dále namítl, že soudy „nesprávně zhodnotily“ otázku jeho trvalého soužití s otcem, a pokračoval, že tato skutečnost „byla dostatečně prokázána“ výpověďmi svědků P., B., P., K., K., B. a zejména J. K. a konečně i jeho matky. Podle názoru žalovaného neobstojí argumentace soudu, že tito svědci navštěvovali domácnost jeho otce víceméně sporadicky; v daném případě postačí, že potvrdili, že on a jeho otec měli úmysl žít ve společné domácnosti. Žalovaný je – z důvodů uvedených v dovolání – rovněž přesvědčen, že se nelze ztotožnit ani s názorem odvolacího soudu, že výpovědi svědků z řad jeho rodinných příslušníků jsou účelové. Má také zato, že svědecky bylo doloženo, že se podílel na placení nájemného a poplatků spojených s užíváním bytu. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že k jeho tíži nelze v daných souvislostech přičítat, že se – spíše z nedbalosti – do bytu nepřihlásil k trvalému pobytu. Vypověděl-li před policejními orgány při vyšetřování úmrtí otce, že otec žil sám, je tato výpověď podle něj vytržena z kontextu. Měl tím na mysli, že otec žil bez životní partnerky; navíc tuto výpověď učinil pod tíhou okolností zjištěných při vyšetřování úmrtí otce. Za právně bezvýznamnou pokládá okolnost, že se do předmětného bytu nepřihlásil k trvalému pobytu; relevantní je podle jeho názoru pouze fakticita pobytu v bytě. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a odst. 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci ( ) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu