Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1507/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Mgr. M. N., zastoupené advokátem, proti žalované městské části P., za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č. j. -61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, č. j. -34 (poté, co jeho rozsudek ze dne 17. 6. 1997, č. j. -34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, č. j. -73, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2000, č. j. -90, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu s „návrhem, aby soud vydal souhlas s dohodou Ing. J. K. a Mgr. M. N., o výměně jejich bytů ze dne 7. 10. 1996, kterou Ing. J. K. vyměnila byt č. 21 o velikosti 1+1, 4. poschodí, na adrese N. 812, K. za byt Mgr. M. N., č. bytu 15, o velikosti 3+1, 5. poschodí na adrese N. č. p. 1841, P.“ (dále „předmětný byt nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že bývalý manžel žalobkyně M. N., jemuž byl přidělen vojenský byt podle bodu 1. tehdy platného , o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „“) v P., D. ulici, uzavřel dohodu o výměně tohoto bytu za předmětný byt (taktéž přidělený podle bodu 1. ), která byla schválena rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 11. 12. 1985, a že na základě tohoto rozhodnutí uzavřel dne 6. 1. 1986 dohodu o odevzdání a převzetí bytu. M. N. byl v té době vojákem z povolání, přičemž jeho služební poměr byl ukončen k 30. 9. 1995, a byt byl ke dni 1. 10. 1995 vyřazen z evidence vojenského bytového fondu. Manželství žalobkyně a jmenovaného bylo pravomocně rozvedeno ke dni 28. 3. 1995, žalobkyně zůstala v bytě bydlet i po rozvodu manželství. Dne 11. 9. 1995 uzavřela žalobkyně se žalovanou (zastoupenou společností C. v. o. s.) smlouvu o nájmu předmětného bytu s účinností od 1. 9. 1995, a dne 7. 10. 1996 uzavřela s vedlejší účastnicí Ing. J. K. dohodu o výměně předmětného bytu za družstevní byt v K., N. 812, jehož nájemkyní byla jmenovaná; dohoda byla schválena příslušným bytovým družstvem dne 10. 10. 1996, žalovaná odmítla (přípisem ze dne 5. 12. 1996) s dohodou vyslovit souhlas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru předmětného bytu jako bytu vojenského ve smyslu bodu 1. , který měl ve smyslu tehdy platné povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, nevzniklo žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi M. N. právo společného užívání bytu manžely, neboť tomu bránilo ustanovení v tehdy platném znění, a žalobkyni svědčilo pouze odvozené právo v bytě bydlet. Obvodní soud dále dovodil, že právo osobního užívání předmětného bytu svědčící M. N. se podle obč. zák. změnilo na právo nájmu služebního bytu, neboť jmenovaný byl ke dni 1. 1. 1992 vojákem z povolání, a byt splňoval kriteria stanovená v Ke ztrátě charakteru předmětného bytu jako bytu služebního došlo až po rozvodu manželství žalobkyně a M. N., poté, kdy jmenovaný přestal byt vojákem z povolání, a byt se stal bytem obecním (k 1. 10. 1995). Soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalobkyní tvrzené trvalé opuštění společné domácnosti M. N. nemohlo mít vliv na charakter předmětného bytu, a že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 je neplatná, neboť žalovaná nebyla v té době pronajímatelem bytu. Uzavřel, že žalobkyně nebyla a není nájemkyní předmětného bytu, a proto nebyla oprávněna k uzavření dohody o výměně bytu; tuto dohodu shledal rovněž neplatnou a na základě toho žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. -61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi M. N. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely vzhledem k charakteru tohoto bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, i s jeho závěrem, že právo osobního užívání bytu svědčící jmenovanému se podle obč. zák. změnilo na právo nájmu služebního bytu, a že byt ztratil charakter služebního bytu ve smyslu ke dni 1. 10. 1995. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že předmětný byt ztratil charakter vojenského bytu v důsledku toho, že , vymezující kriteria služebních bytů nabyl účinnosti až 5. 3. 1992, zatímco , upravující v ustanovení obč. zák. transformaci práva osobního užívání bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace na byty služební, nabyl účinnosti již 1. 1. 1992; v této souvislosti poukázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. . Rovněž tak neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že předmětný byt nesplňoval kriteria, stanovená v , neboť M. N. před nabytím účinnosti tohoto zákona (5. ledna 1992) byt opustil; dovodil, že za nesplnění podmínky užívání bytu ve smyslu citovaného ustanovení nelze považovat situaci, kdy „uživatel byt dočasně opustí a byt zatím užívá jeho rodina“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že se nezabýval odvolací námitkou žalobkyně, že na ni přešlo právo nájmu předmětného bytu ke dni 5. 1. 1992 trvalým opuštěním společné domácnosti M. N., neboť jde o nově tvrzenou skutečnost, která nevyšla v řízení před soudem prvního stupně najevo. Připustil sice možnost přechodu práva nájmu bytu na žalobkyni podle ve spojení s obč. zák. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti M. N. v listopadu 1995, poté, kdy předmětný byt ztratil charakter bytu služebního, avšak konstatoval, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky přechodu práva nájmu; vycházeje z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , týkajícího se rozvodu manželství žalobkyně a jmenovaného (jejich účastnické výpovědi, v níž oba shodně uvedli, že nevedou společnou domácnost od roku 1992) dovodil, že k návratu M. N. do předmětného bytu došlo až po rozvodu manželství, a nepřetržité společné soužití se žalobkyní nemohlo tudíž trvat po dobu tří let. Odvolací soud tak přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně nebyla v době uzavření dohody o výměně bytu ze dne 7. 10. 1996 nájemkyní předmětného bytu, a proto nebyla oprávněna ji uzavřít, stejně tak jako jeho závěru, že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem“, přičemž poukazuje na to, že M. N. trvale opustil společnou domácnost v lednu 1992, s úmyslem se do ní již nevrátit, a že v důsledku toho na žalobkyni přešlo právo nájmu bytu podle ve spojení s obč. zák. Namítá, že tvrzení o trvalém opuštění společné domácnosti vyšlo najevo v řízení před soudem prvního stupně, když tato skutečnost vyplývá z obsahu rozvodového spisu, který měl obvodní soud k dispozici. Uvádí, že do 31. 12. 1991 byl předmětný byt „vojenským bytem dle a současně bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace“, že však – v důsledku toho, že nabyl účinnosti až dne 5. 3. 1992 – „je nutno určit, na co se změnilo osobní užívání bytu sloužícího k ubytování pracovníka organizace po novele č. 509/1991 Sb…..“. Podle názoru dovolatelky „jediným logickým řešením je stav, kdy se k 1. 1. 1992 změnilo osobní užívání předmětného bytu jako bytu určeného k ubytování pracovníků organizace, avšak až dne 5. 3. 1992 …. bylo možno určit, zda se změnilo na nájem služebního bytu či na běžný nájem“. Opustil-li M. N. trvale společnou domácnost 5. ledna 1992 (uvádí se dále v dovolání), tj. v mezidobí mezi 1. 1. 1992 a 5. 3. 1992, nesplňoval již předmětný byt ke dni 5. 3. 1992 kriteria stanovená v ani v , a osobní užívání bytu sloužícího k ubytování pracovníka organizace se tak změnilo na běžný nájem. Dovolatelka dále dovozuje, že pro případ, že by se osobní užívání nezměnilo na běžný nájem bytu, ale na nájem „přechodně služebního bytu“, nevztahovalo by se na něj ustanovení obč. zák., neboť v citovaném ustanovení takovéto byty nejsou uvedeny; v důsledku toho na ně lze aplikovat až obč. zák., tedy i ustanovení ve spojení s obč. zák. Na základě toho žalobkyně dospívá k závěru, že „splňovala v okamžiku opuštění společné domácnosti M. N. podmínky stanovené v a stala se tak nájemkyní bytu“, a že byla oprávněna uzavřít dohodu o výměně bytu s vedlejší účastnicí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož nejde o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku – se odvolací soud nezabýval žalobkyní namítaným tvrzením, že M. N. trvale opustil společnou domácnost v lednu 1992, tedy ani posouzením případných právních následků této skutečnosti z hlediska ustanovení ve spojení s obč. zák. Jestliže tedy na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, nelze ve vztahu k ní shledat dovolání podle přípustným.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, ke kterému datu je nutno posuzovat zákonnou transformaci práva osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu dle § 871 odst. 4 obč. zák., kterou odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněném v příloze časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 1998, pod pořadovým číslem 28, zaujal právní názor, od kterého nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, podle kterého ke změně práva osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu došlo ke dni 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti , za předpokladu, že byt splňoval kriteria stanovená pro služební byty ustanovením a Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo zakotvit právní vztahy k bytům na nových principech a za tím účelem provést jejich zákonnou transformaci a to právě s účinností novely , tedy od 1. 1. 1992. Ustanovení obč. zák. přímo předpokládalo vydání zákona, kterým budou upraveny některé otázky související s vydáním I když tedy nabyl účinnosti později (5. 3. 1992) je třeba jej vykládat v souvislosti s novelou provedenou Kriteria stanovená je tedy nutno posuzovat v souvislosti s ustanovením obč. zák. po účinnosti obou těchto právních předpisů.

Rovněž tak přípustnost dovolání nezakládá otázka aplikace ustanovení obč. zák. na byty, které mají „přechodně charakter služebních bytů“ ( ). Nehledě na to, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu shledán odklon od právního názoru, vyjádřeného ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že pojem „byty služební“, použitý v ustanovení obč. zák. je vymezen v ustanoveních a ; skutečnost, že byty uvedené v citovaného zákona mají jen „přechodně“ charakter služebních bytů, na posouzení jejich charakteru jako bytů služebních, nic nemění.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu