Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1285/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Ing. P. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. J. H. a 2. P. V., oběma zastoupeným advokátem, o 116.473,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, č. j. -71, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, č. j. -71, se ve výroku I. v části o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 39.976,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení, jakož i ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2002, č. j. -48, bylo oběma žalovaným uloženo společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 40.156,40 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení. Žaloba byla zamítnuta co do částky 76.317,- Kč s příslušenstvím. Žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovaným, vzhledem k jejich částečnému úspěchu ve věci, alikvotní část nákladů řízení.

Prvostupňový soud rozhodoval o uplatněném nároku, jehož výchozí sumou byly kauce, zaplacené žalobcem v úhrnné výši 239.260,- Kč v souvislosti se sjednáním dvou smluv o podnájmu nebytových prostor mezi účastníky, ve dnech 5. 8. 1996 a 6. 4. 1998. Žalobci (podnájemci) pak žalovaní nájemci započetli proti kauci jimi vyčíslené částky z titulu (pod)nájemného a díl kauce mu též vrátili. Žalobce však v rámci vyúčtování kauce po skončení podnájmu požadoval vrátit částku, kterou si měli žalovaní nesprávně započíst navíc, v důsledku neoprávněné fakturace zvýšeného nájemného. Žalobce totiž nesouhlasil s tím, že by vstoupily v platnost inflační doložky, sjednané stranami v obou smlouvách o podnájmu; v první v článku III odst. 15 a ve druhé v čl. III odst. 14. Podle žalobce nesplnili žalovaní již v souvislosti s prvním zvýšením nájemného o roční míru inflace podmínku uvedenou v citovaném článku smlouvy, podle níž měli oznámit podnájemci – žalobci zvýšení nájemného vždy nejpozději do 30 dnů před změnou v jeho účtování, a to před koncem prvního, druhého i třetího roku podnájmu. Zmíněná podmínka platila podle žalobce i pro druhý ze smluvních vztahů, i když tam výslovně sjednána nebyla.

Soud prvního stupně přisvědčil žalobci v případě první z obou smluv. Dovodil, že současné zakotvení oznamovací povinnosti v čl. III odst. 15 znamená podmínku, na jejíž splnění se nárok na zaplacení zvýšeného nájemného váže. Jestliže žalovaní svou povinnost nesplnili a doúčtovali rozdíl na nájemném až po skončení podnájmu, pak jim v tomto rozsahu nevznikl nárok. Naproti tomu u druhé smlouvy nebyla notifikační povinnost žalovaných v příslušném článku sjednána a žalovaní tedy byli oprávněni účtovat též rozdíl na nájemném vyplývající z inflační doložky. Tyto právní závěry se promítly v částkách, vůči kterým bylo žalobě vyhověno resp. byla zamítnuta.

Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 5. 12. 2003, č. j. -71, přistoupil po odvolání obou stran ke změně prvostupňového rozsudku tak, že žalovaným solidárně uložil zaplatit žalobci částku 80.132,90 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení v třídenní lhůtě a ve vztahu ke zbylým 36.340,50 Kč žalobu i s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně – podmínku v první ze smluv označil za odkládací -, opravil však nesprávnost ve výpočtu dlužné částky soudem prvního stupně. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Tvrdili, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci a tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí. Dále namítali nesprávné právní posouzení meritu věci. Podle nich nelze přijmout argument o odkládací podmínce; rozhodné je smluvní ujednání o každoročním automatickém zvýšení nájemného, a notifikační povinnost žalovaných nezakládala právní následky (s poukazem na dohodnutý výraz, že nájemce „oznámí“ případné zvýšení nájemného). Podle dovolatelů měl také odvolací soud interpretovat projev vůle stran podle pravidel stanovených v § 266 obchodního zákoníku, což by vyvolalo potřebu dalšího dokazování. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud shledal, že dovolání podali žalovaní jako subjektivně oprávněné osoby včas a že jsou zastoupeni advokátem (, – dále „“).

Přípustnost dovolání musel dovolací soud posuzovat v návaznosti na porovnání obsahu obou rozsudků nižších soudů. Jestliže soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci solidárně částku 40.156,40 Kč s příslušenstvím a odvolací soud zvýšil platební povinnost žalovaných na 80.132,90 Kč s příslušenstvím, pak byl rozsudek soudu prvního stupně v jím stanovené částce potvrzen a změněn byl pouze v části, v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci dalších 39.976,50 Kč s příslušenstvím. V posledně uvedeném rozsahu tedy bylo dovolání žalovaných ve smyslu přípustné a o této částce, představující rozdíl sum uvedených v rozsudcích soudů nižších stupňů, také dovolací soud rozhodoval.

Označení dovolacích důvodů žalovanými odpovídalo ustanovení , b/

Dovolání je opodstatněné.

Odvolací soud nepostupoval správně, interpretoval-li, podobně jako prvostupňový soud, sjednanou oznamovací povinnost nájemců jako odkládací podmínku pro účtování zvýšeného nájemného. Bez ohledu na sjednání této povinnosti jen v prvním případě se v obou smlouvách o podnájmu (čl. III, odst. 15 či 14) uvádí, že se výše (pod)nájemného „…každoročně automaticky zvyšuje o průměrnou roční míru inflace…“. Není tu třeba použít jakékoli, zejména ne náročnější metody výkladu (podle relevantních ustanovení občanského resp. obchodního zákoníku) – již samotné smluvní ustanovení zcela určitě a srozumitelně spojuje zvýšení částky placené za podnájem se skutečností, že míra inflace vzrostla. Povinnost žalovaných oznámit splnění podmínky pro zvýšení platby za podnájem, zahrnutá do jedné z obou navazujících smluv, nemohla mít jinou než pořádkovou povahu; ostatně v textu smlouvy se o této povinnosti jako o podmínce zvýšení nájemného výslovně nehovoří a ani ze stručného dokazování ve věci nevyplývá, že by snad strany v době uzavření smlouvy zamýšlely učinit ze zmíněného oznámení smluvní podmínku.

Dovolací důvod, opřený o tvrzené nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí spočívá ( ), tedy žalovaní uplatnili oprávněně.

Vyslovený právní názor pak vedl dovolací soud ke zrušení dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu (rozsudek soudu prvního stupně nebylo důvodu rušit, i přes jeho převážně shodné právní závěry) a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ), včetně výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. října 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu