Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1922/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 1.975.- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č.j. -102, ve znění usnesení ze dne 19. června 2001, č.j. -110, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v přízemí domu č.p. 685 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), za výlučnou nájemkyni určil žalobkyni, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. června 1999, č. j. -35 (rovněž vyhovující), byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. března 2000, č.j. -61, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování vzal mimo jiné za prokázáno, že za trvání manželství účastníků byl žalovanému přidělen předmětný byt jako byt služební rozhodnutím P. t., p. h. m. P. (dále jen „P. t.“), ze dne 2. 9. 1986, č.j. OPZ/86, které bylo vydáno na základě rozhodnutí Odboru bytového hospodářství Národního výboru h. m. P. ze dne 18. 7. 1986, č.j. 2874/86-byt-Heř ( a , o hospodaření s byty, ve spojení s , , ve znění platném před novelou provedenou - dále jen „obč. zák.“), s tím, že právo předmětný byt užívat bylo vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného u P. t. Dále vzal za zjištěné, že dne 6. 9. 1986 žalovaný a tehdejší Obvodní podnik bytového hospodářství P. uzavřeli dohodu o užívání bytu na dobu neurčitou, že na základě , o přechodu některých věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, přešel ke dni 24. 5. 1991 předmětný byt (respektive budova, ve které se byt nachází) do vlastnictví Městské části P., která neprojevila vůli k určení či využití předmětného bytu jako bytu služebního a nevyžadovala po žalovaném vykonávání prací dříve vázaných na užívání předmětného bytu v souvislosti s pracovním poměrem žalovaného u P. t. Konečně vzal za zjištěné, že pracovní poměr žalovaného u P. t. (resp. P. t., a. s.) skončil dne 11. listopadu 1992 a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 23. 1. 1998. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že předmětný byt k 1. 1. 1992 nesplňoval znaky bytu služebního ve smyslu , kterým se upravují některé otázky související s vydáním , kterým se mění, doplňuje a upravuje (dále jen „zák. č. 102/92 Sb.“). V důsledku změny charakteru bytu pak dále vycházel z předpokladu, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, přičemž shledal podmínky pro jeho zrušení, určení výlučného nájemce bytu a uložení povinnosti jej vyklidit ( obč. zák. účinného po 1. 1. 1992).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. března 2002, č.j. -141, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, změnil tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu účastníků zcela zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud sice vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, avšak dovodil z nich odlišné právní závěry. Se soudem prvního stupně se shodl pouze potud, že žalovanému vzniklo právo osobního užívání služebního bytu v souladu s , a 2 obč. zák., který mu byl přidělen podle a o hospodaření s byty, jehož užívání bylo vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného u jeho tehdejšího zaměstnavatele. Dále dovodil, že předmětný byt před 1. 1. 1992 splňoval předpoklady pro zařazení do kategorie bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu , kterou se provádějí některá ustanovení , přičemž okolnost přechodu vlastnického práva k předmětnému bytu podle a neprojevení vůle k určení či využití bytu jeho novým vlastníkem jako bytu služebního pokládal za nerozhodnou. S přihlédnutím k charakteru předmětného bytu nemohlo k němu vzniknout účastníkům před 1. 1. 1992 právo společného užívání bytu manžely ( obč. zák.), a vzhledem k přechodnému ustanovení zákona č. 40/964 Sb., , ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen obč. zákoník“), proto nedošlo po 1. lednu 1992 ke vzniku společného nájmu bytu manžely. Současně vyslovil, že vznik práva společného nájmu manžely nepřicházel v úvahu, i kdyby předmětný byt nesplňoval k uvedenému datu znaky služebního bytu, a že právo společného nájmu manželů nemůže vzniknout ani „dodatečně“ po účinnosti zák. č. 102/92 Sb. Jelikož odvolací soud dovodil neexistenci práva společného nájmu bytu manžely, uzavřel, že se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat jeho zrušení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím napadla správnost právního závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu. Uvedla, že i když odvolací soud své právní závěry formuloval v souladu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozhodnutí sp. zn. a vyšel z ustanovení obč. zákoníku, měl podle jejího názoru přihlédnout k obč. zákoníku. Zároveň odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , které se týkalo obdobného případu, kdy Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že dnem 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti , se právo osobního užívání služebního bytu - do té doby svědčící toliko žalovanému, transformovalo na nájem bytu společný oběma účastníkům ( , obč. zákoníku a zák. č. 102/92 Sb.). Dále mimo jiné poukázala na to, že „Městská část P. žádným způsobem nevyloučila předmětný byt nadále jako byt služební a akceptovala společné právo nájmu bytu obou účastníků…. nevázala vzniklý nájemní vztah na žádné podmínky, ani se nedomáhala vyklizení bytu s tím, že žalovaný pro pronajímatele nevykonává žádné práce a dokonce ani proto, že pracovní poměr žalovaného skončil, a proto měl skončit i nájemní vztah“. Závěrem navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť neřeší otázku zásadního právního významu. V tomto směru odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. . Navrhl, aby bylo dovolaní odmítnuto či zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Podstatným bylo, že soud prvního stupně vydal své v pořadí druhé rozhodnutí dne 14. prosince 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 27. března 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou - dále jen „ “ (viz část dvanáctá, hlava první, bod 17. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že účastníkům k předmětnému bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely.

V projednávané věci nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že předmětný byt byl žalovanému přidělen za trvání manželství účastníků v roce 1986 jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt služební. Ve smyslu se tedy jednalo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, u něhož byla podle obč. zák. možnost aplikace až obč. zák. výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu a násl. obč. zák. Rozhodnutím o přidělení služebního bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu ( a obč. zák.) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen (žalovanému), a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela - dovolatelky pouze odvozeno (srovnej R 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle obč. zákoníku právo osobního užívání bytu, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ( ), tj. ke dni 1. 1. 1992, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , rozsudek ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (viz § 182 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se podle § 871 odst. 4 obč. zákoníku osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).

Z řečeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely, je správný. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani námitka dovolatelky, že městská část P. žádným způsobem nevyloučila předmětný byt nadále jako byt služební, neboť ve vztahu k němu nevystupovala nikdy v pozici pronajímatele služebního bytu.

Pokud dovolatelka poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu , měla tím zřejmě na mysli jeho usnesení ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. , jímž bylo dovolání odmítnuto podle a pro nepřípustnost. V tomto rozhodnutí se však Nejvyšší soud nezabýval opodstatněností uplatněných dovolacích důvodů, takže správnost právních závěrů soudů obou stupňů, jimiž dovolatelka v nyní posuzované věci argumentovala, v rámci dovolacího přezkumu posuzována nebyla.

Rovněž námitka dovolatelky, že právo žalovaného užívat služební byt bylo sjednáno na dobu určitou a že zaniklo dnem, kdy skončil jeho pracovní poměr u zaměstnavatele (dnem 1. 11. 1992), je irelevantní ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu.

Protože neexistence práva společného nájmu bytu vylučuje vyhovět žalobě na zrušení takového práva, posoudil dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a dovolání žalované tudíž podle ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , věty první a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900.- Kč ( , , , ve znění pozdějších přepisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. září 2003

JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu