Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tdo 983/2003

U S N E S E N Í

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. , byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., protože dne 19. 7. 1999 v H. v prodejně firmy A., jejímž prostřednictvím uzavřel úvěrovou smlouvu s H. C. F., a. s., B., na úvěr v částce 22.496,- Kč, na nákup koberce a nábytku v hodnotě 28.120,- Kč, do níž nepravdivě uvedl, že je zaměstnán u firmy M. – V. N., H., s čistým měsíčním příjmem 11.500,- Kč a předložil falšované potvrzení o výši příjmů se stejnými údaji, ačkoliv u shora uvedené firmy, ani jinde, nebyl zaměstnán a nebyl ani evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce z důvodu sankčního vyřazení, přičemž nábytek a koberce po zaplacení hotovosti ve výši 5.624,- Kč převzal, úvěr se zavázal splácet měsíčními splátkami, ač to neměl v úmyslu a žádnou splátku neuhradil, čímž firmě H. C. F., a. s., B., způsobil škodu ve výši 22.496,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. S. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. , byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. , a to ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí, kterým podle § 250b odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 3 tr. zák. obviněnému R. S. uložil peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

Proti naposledy citovanému rozsudku podal obviněný R. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Okresního soudu v Hodoníně dne 2. 7. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání obviněný namítá, že trestného činu se nemohl dopustit, neboť při sjednání úvěrové smlouvy žádné nepravdivé a podstatné údaje nezamlčel. Tvrdí, že v době, kdy předkládal potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, pracoval u V. N., uvedeného příjmu dosahoval a měl za to, že je jeho zaměstnancem. Konstatuje, že písemná pracovní smlouva uzavřena nebyla (není vyžadována)a pracovně právní poměr vznikl dnem nástupu do práce. Podle jeho názoru svědčí o skutečnosti, že pro firmu V. N. pracoval i výpovědi svědků T. P., D. V., V. N. a R. I. Obviněný dále konstatuje, že obdržel standardní formulář, který sám nevyplňoval, ale dal svému zaměstnavateli V. N. k vyplnění a podepsání; ten potvrdil existenci pracovního poměru a výši příjmu. Zdůrazňuje, že byl přesvědčen o jeho pravdivém vyplnění podle skutečného stavu. Také nepředpokládal, že by v budoucnu neuhrazoval pravidelné měsíční splátky. Pokud by se chtěl dopustit úvěrového podvodu, rozhodně by se nejednalo o nábytek pro rodinu a v tak nízké částce. V uvedených skutečnostech obviněný spatřuje absenci subjektivní stránky u trestného činu, pro který byl odsouzen. Podle jeho názoru měl státní zástupce vůči V. N. zvážit postup podle , 4 tr. ř., neboť zde bylo důvodné podezření, že se jedná o osobu, která účastníku úvěrové smlouvy opatřila potřebné nepravdivé podklady, a tedy může být ve smyslu tr. zák. pomocníkem trestného činu. Pokud tento postup uplatněn nebyl a svědek N. nepopírá, že výše zmíněné potvrzení vystavil, nelze údaje v něm uvedené zpochybňovat a hodnotit je jako nepravdivé.

Podle obviněného nedosahuje jeho jednání společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrné a nejedná se o trestný čin, i když by jinak vykazovalo jeho znaky. Zde poukazuje na okolnosti, za kterých měl být čin spáchán, na způsob jeho provedení, neexistenci motivu či pohnutky a na jeho následek, kdy veškerou škodu uhradil. Z těchto, ale i z výše uvedených důvodů, měl být obžaloby zproštěn. Obviněný také namítá, že rozsudkem odvolacího soudu bylo v jeho neprospěch porušeno ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soud neakceptoval obhajobou předložené důkazy o jeho nevině. Soudem rovněž nebylo prokázáno, že úmysl uvést nepravdivé údaje či podstatné údaje zamlčet, měl již v době uzavření úvěrové smlouvy a nebylo respektováno ani ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Obviněný poukazuje na skutečnost, že krajský státní zástupce v Brně navrhoval zproštění obžaloby v celém rozsahu, přičemž odvolací soud ani tomuto návrhu nevyhověl a rozhodl napadeným rozsudkem.

Závěrem a z důvodů v dovolání podrobně popsaných obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. . Dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle § 226 písm. b) tr. ř. R. S. v plném rozsahu zprostil obžaloby.

Podáním ze dne 7. 7. 2003 obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí (pravomocně uloženého peněžitého trestu ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců), a to do doby rozhodnutí o dovolání. Přípisem ze dne 9. 7. 2003 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že námitky vznesené v dovolání obviněný uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi řádně vyrovnaly. Konstatuje, že tyto výtky navíc směřují zásadně do oblasti skutkových zjištění, neboť obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než který učinil soud prvního stupně. Teprve na základě těchto tvrzení je v dovolání namítáno nesprávné hmotně právní hodnocení. Uplatněné námitky proto naplňují deklarovaný dovolací důvod jen zdánlivě a svou povahou jsou zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V dovolání obviněný R. S. namítá, že při sjednávání úvěrové smlouvy neuvedl nebo nezamlčel žádné nepravdivé a podstatné údaje. Uvádí, že u V. N. pracoval jako zaměstnanec, pobíral mzdu, přičemž v této souvislosti poukazuje na výpovědi některých svědků. V době uzavírání úvěrové smlouvy rovněž nepředpokládal, že by v budoucnu neuhrazoval měsíční splátky. Odvolacímu soudu v podrobnostech vytýká, že v jeho neprospěch porušil ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nerespektoval ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Také konstatuje, že pokud nebyl vůči svědkovi V. N. státním zástupcem uplatněn postup podle § 2 odst. 3, 4 tr. ř. a jmenovaný nepopírá, že zmíněné potvrzení vystavil, nelze údaje v něm uvedené zpochybňovat a hodnotit je jako nepravdivé. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku včetně toho, že v jeho jednání nebyl prokázán úmysl. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním ve věci. Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný R. S. také namítá, že jeho jednání není trestným činem, i když by jinak vykazovalo jeho znaky, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu není vyšší než nepatrný. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.

Pokud skutek, jímž byl obviněný R. S. uznán vinným (viz výše), soud prvního stupně (následně i soud odvolací) kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle názoru Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Na základě skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, byl učiněn i důvodný právní závěr, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem v oblasti úvěrových vztahů (R. S. musel předpokládat, že v důsledku jeho jednání nutně k takovému škodlivému následku dojde). V této souvislosti soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním a k právnímu posouzení mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný si byl vědom té skutečnosti, že není zaměstnán u V. N., a proto svým jednáním, když předložil při uzavírání úvěrové smlouvy se společností H. C. F., a. s., B. potvrzení o tom, že je zaměstnán v této společnosti s čistým měsíčním příjmem ve výši 11.500,- Kč, naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.“ (str. 5 rozsudku). Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině citovaného rozsudku použitá právní věta. Námitky obviněného, jež byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, není možné akceptovat.

S poukazem na význam zájmu, který byl činem dotčen (úvěrové vztahy), způsob provedení činu a jeho následky (viz zjištěné konkrétní jednání obviněného a výše způsobené škody), okolnosti, za nichž byl čin spáchán a osobu pachatele (obviněný čin spáchal ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za obdobnou majetkovou trestnou činnost – viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. ), míru jeho zavinění a jeho pohnutku (obviněný čin spáchal v přímém úmyslu), byl i podle Nejvyššího soudu v jednání R. S. důvodně shledán stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Nutno připomenout, že okolnosti charakterizující postoj pachatele k trestnému činu po jeho spáchání [např. polehčující okolnosti uvedené v § 33 písm. h) až k) tr. zák.] mají význam při rozhodování o trestu, avšak nikoli pro nebezpečnost spáchaného činu pro společnost. V této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud oprávněně uvedl: „To že obžalovaný uhradil způsobenou škodu, může mít vliv pouze na rozhodnutí o náhradě škody, případně na rozhodnutí o trestu, nijak však nemůže ovlivnit úvahy stran výroku o vině. Okolnosti, za kterých došlo ke spáchání činu, svědčí jen o tom, že v daném konkrétním případě je dán stupeň společenské nebezpečnosti jednáním obžalovaného ve smyslu § 3 odst. 1, 4 tr. zák., tzn. že rozhodně je tento stupeň vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Správně proto bylo jednání obžalovaného posouzeno soudem prvního stupně jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.“ (str. 3 rozsudku).

Pouze pro úplnost lze konstatovat, že pokud by jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., tak vzhledem ke skutkovým zjištěním by eventuálně přicházela v úvahu jeho právní kvalifikace jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (pozn. trestný čin podle § 250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podle § 250 tr. zák.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu (žádosti) obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně a nikoli dovolatel, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák