Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 225/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY -168

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., s. – ú. p. S. Č., proti žalované P. s. s.r.o., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení 945.401,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. -143, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. -143, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. října 2001, č.j. -114, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. října 2001, č.j. -114, kterým Okresní soud v Nymburce žalované uložil zaplatit původnímu žalobci – O. ú. v N. částku 945.401,40 Kč a náklady řízení ve výši 35.696,50 Kč a žalované dále uložil zaplatit náklady řízení České republice ve výši 37.765,90 Kč (výrok I.). Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, představuje přisouzená částka sjednanou smluvní pokutu za nedodržení termínu dodání smluveného předmětu díla – přístavby objektu O. ú. v N. – žalovanou.

Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalované v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytýkala nesprávně zjištěný skutkový stav z důvodu neprovedení jí navržených důkazů k prokázání jejího tvrzení, že k prodlení s dokončením díla došlo výlučně pro zaviněné jednání původního žalobce, který neoprávněně odmítl dílo převzít, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud po částečném opakování dokazování listinnými důkazy uvedenými v protokolu z jednání ze dne 28. března 2002 (viz č.l. 139 až 140 spisu) se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Soudy obou stupňů posoudily zjištěné nesplnění sjednaného termínu provedení díla jako prodlení žalované, vycházejíce ze shodného právního názoru, že případné zavinění protistrany nebo okolnosti vylučující odpovědnost nemají z důvodu speciální úpravy obsažené pro obchodní závazkové vztahy v § 300 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a z toho vyplývajícího objektivního charakteru smluvní pokuty v obchodním zákoníku vliv na povinnost smluvní pokutu platit. Protože podle jejich názoru jedinými předpoklady vzniku povinnosti platit smluvní pokutu jsou platné ujednání tohoto zajištění a porušení zajištěné povinnosti, shledaly pro uplatnění takové sankce postačujícím zjištění o naplnění obou těchto předpokladů. Podle nich se žalovaná jako zhotovitelka ocitla v prodlení s plněním svého závazku vůči původnímu žalobci jako objednateli, přičemž odmítnutí převzetí díla původním žalobcem k 31. březnu 1998 posoudily jako důvodné a v souladu se smluvním ujednáním, a to s ohledem na sjednaný rozsah prací na díle, k nimž se žalovaná zavázala.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení (dále též jen „ “), a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právní posouzení věci podle

S poukazem na konkrétní ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, především namítla, že po celou dobu řízení vystupoval na straně žalobce O. ú. v N., který jako organizační složka státu nemá právní subjektivitu, takže jeho úkony nemohou mít žádné právní následky. Pokud pak jako žalobce vystupoval někdo, kdo neměl hmotněprávní, ani procesní způsobilost, byla podle dovolatelky porušena jedna ze základních podmínek řízení, takže soudy obou stupňů neměly s procesně nezpůsobilým účastníkem řízení jednat a měly řízení zastavit. Protože tak neučinily, dovolatelka v samostatné žalobě pro zmatečnost, kterou podle svého vyjádření podala současně s dovoláním, navrhla zrušení rozsudků obou stupňů a zastavení řízení.

Za nesprávný označila dovolatelka právní názor soudů obou stupňů, že žalobce může požadovat ve vztazích upravených obchodním zákoníkem smluvní pokutu i v případě, že nesplnění povinnosti žalované bylo způsobeno jednáním žalobce nebo nedostatkem jeho součinnosti, na základě kterého soud prvního stupně žalobě vyhověl a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Právě v zodpovězení této otázky, která nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka, vycházejíc ze speciální úpravy pro obchodní závazkové vztahy obsažené v ustanovení § 300 obch. zák., ve kterém je odkazováno na ustanovení § 374 obch. zák., a nikoli rovněž na § 376 obch. zák., argumentací a contrario dovodila, že jednání poškozené strany nebo nedostatek její součinnosti mající za následek nesplnění povinnosti, za něž je smluvní pokuta požadována, je přes objektivní charakter smluvní pokuty v obchodních závazkových vztazích jediným exkulpačním důvodem ze „smluvní pokuty“. V této souvislosti dovolatelka poukázala na svá konkrétní skutková tvrzení v průběhu celého řízení, že nesplnění termínu předání díla v dohodnutém termínu, za které byla předmětná smluvní pokuta vyúčtována, zavinil právě žalobce, jakož i na to, že soudy obou stupňů zamítly její návrhy na provedení důkazů tato její tvrzení prokazující. Protože nesprávným právním posouzením věci trpí rozsudky soudů obou stupňů, dovolatelka navrhla jejich zrušení a zastavení řízení. S ohledem na výši přisouzené částky rovněž požádala, aby dovolací soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil.

Žalobce se v podání datovaném dnem 25. listopadu 2002 vyjádřil k dovolacím námitkám a požadoval, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s konstantní judikaturou.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle , neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v otázce, zda-li na vznik nároku na smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení se splněním povinnosti mají vliv okolnosti na straně oprávněné, pro které nemohla povinná tuto povinnost v dohodnuté lhůtě splnit, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem ( ).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Soudy obou stupňů kvalifikovaly uvedenou smlouvu o dílo jako obchodní závazkový vztah s ohledem na ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, jakož i na výslovnou dohodu účastníků v této smlouvě obsaženou.

Právní úprava institutu smluvní pokuty je v obsažena v ustanoveních § a 545, přičemž pro obchodní závazkové vztahy se dále uplatní zvláštní ustanovení až 302 obch. zák.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník řízení, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle skutkových zjištění obou soudů byla smluvní pokuta sjednána mezi účastníky ve smlouvě o dílo ze dne 19. května 1997 za prodlení se splněním povinnosti žalované jako zhotovitelky předat řádně provedené dílo ve sjednaném termínu žalobci jako objednateli. Nebyla tedy sjednána za jakékoli porušení této povinnosti, ale jen za takové, které mělo za následek prodlení s předáním díla.

Podle § 365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.

Podle § 370 obch. zák. je věřitel v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek.

Protože smluvní pokuta byla sjednána za prodlení se splněním povinnosti, je nutné okolnosti namítané dovolatekou, pro které nemohla svůj závazek předat dílo včas původnímu žalobci, posoudit se zřetelem k ustanovení §§ 365 a 370 obch. zák. Odvolací soud se však z pohledu těchto ustanovení námitkami dovolatelky v odvolacím řízení vůbec nezabýval, přičemž věc nesprávně právně posuzoval z hlediska případného zavinění dlužníka. Tím pochybil v právním posouzení věci, neboť otázka zavinění, jakož i úprava § 300 obch. zák., podle něhož „okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu“, je pro posouzení oprávněnosti žalovaného nároku na smluvní pokutu z hlediska uplatněných námitek žalované právně bezvýznamná. V předmětné věci je nutno posoudit, zda-li byl naplněn účastníky sjednaný předpoklad pro nárok na smluvní pokutu, tj. zda byla žalovaná v prodlení s předáním díla.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší v případě smluvní pokuty sjednané za prodlení se splněním povinnosti právní otázku vlivu případných okolností na straně oprávněné, pro které nemohla povinná plnit, v rozporu s hmotným právem a řešení této právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, je dovolání žalované důvodné [ ].

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny [ustanovení , věta druhá ].

Dovolatelka namítla s poukazem na ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, že soudy po celou dobu řízení jednaly s O. ú. v N. jako účastníkem na straně žalující, který jako organizační složka státu neměl hmotněprávní, ani procesní způsobilost, takže jeho úkony nemohou mít žádné právní následky. Dovolatelka tak uplatnila vadu uvedenou v ustanovení (ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení).

Podle ustanovení pokud byly státní organizace dotčené změnami podle a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle , účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.

Podle ustanovení věty prvé před středníkem státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami ( ).

Podle ustanovení a 2 organizačními složkami státu (dále jen „ “) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochrance práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon ( ); obdobné postavení jako státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář senátu. státu není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.

nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001 ( cit. zákona).

Pro danou věc z uvedeného vyplývá, že od 1. ledna 2001 se stal O. ú. v N. organizační složkou státu a účastníkem řízení se v posuzované věci stala ze zákona Č. r., za níž byl oprávněn vystupovat uvedený úřad jako její .

Jak vyplývá z obsahu spisu, soudy obou stupňů však od 1. ledna 2001 v řízení nepokračovaly se státem jako s účastníkem na straně žalobce, ale nadále jednaly s organizační složkou státu – O. ú. v N.

O případ vady uvedené v však nejde. Dovolatelka totiž pominula, že od 1. ledna 2001 již byl účastníkem řízení ze zákona stát (nikoli okresní úřad). Proto nemůže jít o případ, že v řízení vystupoval účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu Soudy však tím, že nepokračovaly se státem jako s účastníkem řízení na straně žalobce, nýbrž s jeho organizační složkou, zatížily řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].

Dovolací soud musel v posuzované věci přihlédnout i ke změnám, které nastaly od 1. ledna 2003 nabytím účinnosti o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů..

Podle bodu 1. článku CXVII cit. zákona byly dnem nabytí jeho účinnosti (tj. dnem 1. ledna 2003) zrušeny okresní úřady.

Podle bodu 14. věty prvé, článku CXVII cit. zákona „příslušnost hospodařit s majetkem České republiky, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady a na které se nevztahují body 11, 12 a 15, přechází dnem 1. ledna 2003 na Ú. p. z. s. v. v. m., není-li upraveno tímto zákonem nebo zvláštním předpisem jinak.“

Podle vystupuje za stát před soudem státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Touto organizační složkou je Ú. p. z. s. v. v. m., který byl zřízen ke dni 1. ledna 2003 o Ú. p. z. s. v. v. m., který jako orgán státu vystupuje za stát mimo jiné v řízení před soudy ve věcech týkajících se majetku státu (srov. ).

Proto dovolací soud nadále jednal jako s účastníkem řízení na straně žalobce s Č. r., za níž před soudem vystupuje namísto zaniklého O. ú. v N. Ú. p. z. s. v. v. m.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud je bez nařízení jednání ( , věta prvá ) podle ustanovení věty za středníkem, odst. 3 a odst. 5 zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta za středníkem ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. září 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu