Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 841/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 9. 2002, č. j. -30 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 26. 2. 2002, č. j. -17, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2002, č. j. -24), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 2, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenství, ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 143, K. V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, žalované uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že chce tento byt, jehož je žalovaná nájemkyní, užívat po odchodu do důchodu, že žalovaná v bytě bydlí se svojí nezletilou dcerou, a že má přítele, který se v bytě občas zdržuje. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je naplněn, chce-li žalobce jako vlastník užívat byt ve své nemovitosti, a na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi přivolil. Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu, přičemž poukázal na „poměry žalované“, a též na její věk, vzhledem k němuž lze předpokládat, že v budoucnu může např. dojít k uzavření manželství.

K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku o bytové náhradě) Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, č. j. -42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který – veden úvahou, zmíněnou v odůvodnění rozsudku – vázal povinnost žalované k vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Konstatoval dále, že „byt o rozloze cca 100 m2 v současných poměrech rozhodně nelze považovat za byt tak výrazně nepřiměřený bytovým potřebám tříčlenné domácnosti, aby bylo možno tuto skutečnost považovat za důvod zvláštního zřetele hodný“ pro rozhodnutí soudu o tom, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než je vyklizovaný byt.

Rozsudek odvolacího soudu – pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě - napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel ve vymezení „důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze přidělit byt o menší podlahové ploše podle věty třetí obč. zák.“, přičemž uvádí, že judikatura vyšších soudů se dosud k této problematice nevyjádřila. Dovozuje, že citované ustanovení „bylo vloženo do zákona … proto, aby nebylo povinností pronajímatele opatřovat naprosto totožný byt za situace, kdy by takovéto bydlení bylo pro nájemce zjevně nepřiměřené“. V této souvislosti poukazuje na to, že domácnost žalované je dvoučlenná, že žalovaná obývá byt o rozměrech více než 100 m2, a že bydlení v tak velkém bytě je pro ni nepřiměřeně nákladné, o čemž svědčí okolnost, že po dobu tří let pobírala příspěvek na bydlení. Namítá též, že odvolací soud „přijal bez jakýchkoliv dalších důkazů“ tvrzení žalované, že v předmětném bytě bydlí 3 osoby, ačkoliv po dobu celého řízení bylo tvrzeno, že v bytě bydlí pouze dvě“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (již proto, že případnou vázanost právním názorem, vysloveným v usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2002, č. j. -24, kterým byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2002, č. j. -17, lze vztáhnout toliko k otázce existence výpovědního důvodu podle obč. zák.), zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle přípustným pro posouzení otázky, zda pro rozhodnutí soudu o bytové náhradě podle ustanovení věty třetí obč. zák. je právně relevantní okolnost, zda vedle nájemce vyklizovaného bytu užívají byt spolu s ním i členové jeho domácnosti.

Podle § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. a/, b/, e/, f/ a i/ (obč. zák.), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Ve smyslu ustanovení § 712 odst. 2 věty třetí obč. zák. soud může (v těchto případech) z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v případech přivolení k výpovědi ze zde vyjmenovaných výpovědních důvodů, je zákonnou, primární formou bytové náhrady přiměřený náhradní byt; přiznání jiné (zde specifikované) formy bytové náhrady je vázáno na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

Ustanovení § 712 odst. 2 věty třetí obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Citované ustanovení neuvádí ani příkladmo okolnosti, které lze považovat za důvody, pro něž může být forma bytové náhrady v podobě náhradního bytu o menší podlahové ploše, přiznána. Z povahy věci (v níž jde o řešení vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem) přitom vyplývá, že je třeba přihlížet nejen k okolnostem na straně vyklizovaného nájemce, nýbrž i k okolnostem na straně pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, pod C 1422, str. 124).

Je-li náhradní byt, charakterizovaný v citovaném ustanovení, vymezen ve vztahu k bytu, specifikovanému ve větě druhé § 712 odst. 2 obč. zák., jako byt „o menší podlahové ploše“, pak nutno logicky dovodit, že z okolností na straně nájemce, právně významných pro přiznání této formy bytové náhrady, je třeba považovat (mimo jiné) okolnost, zda vyklizovaný byt spolu s ním užívají i členové jeho domácnosti. Ostatně i obecná charakteristika náhradního bytu, vyjádřená v § 712 odst. 2 větě první obč. zák., jíž musí vyhovovat každý náhradní byt, právě tuto okolnost výslovně zohledňuje.

V projednávané věci odvolací soud v rámci úvahy o formě bytové náhrady správně přihlédl z okolností na straně nájemkyně (okolnosti na straně pronajímatele nebyly ani tvrzeny) ke členům domácnosti žalované; nezabýval se však dalšími okolnostmi, jež mohly být z tohoto hlediska pro právní posouzení dané věci významné, a které vyšly v řízení najevo (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 15. 1. 2002 – č. l. 10 verte spisu), jako je např. okolnost, zda se přítel žalované (jehož zřejmě považoval za příslušníka její „tříčlenné“ domácnosti) zdržuje v předmětném bytě trvale, či jenom občas, a zda má či nemá právní důvod užívání jiného bytu; přitom právě posléze uvedenou okolnost shledal Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí pro účely přisouzení přiměřeného náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák., právně relevantní.

Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto podle věty druhé za středníkem napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu