Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1071/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. -104, změnil v pořadí druhý, vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 3. února 2000, č. j. -80, tak, že zamítl žalobu (na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 24 o velikosti 1+1, II. kategorie, v 5. patře domu čp. 1785 v katastrálním území Ž. v P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Zbývá dodat, že v pořadí první, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 1998, č. j. -46, byl k odvolání žalobce zrušen (pro nepřezkoumatelnost podle , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 – dále jen „ “) usnesením odvolacího soudu ze dne 17. srpna 1998, č. j. -61, a věc byla (podle ) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na základě skutkového zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. P. za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nájemného, které rovněž platily), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost v pořadí prvního uplatněného výpovědního důvodu podle ve spojení s ustanovením , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Ze skutkových zjištění, že žalovaná vlastní „jednu ideální polovinu nemovitosti ve Z.“, a že „se převážně zdržuje ve Z. a nikoliv v předmětném bytě …“, pak dovodily, že jsou naplněny i další uplatněné výpovědní důvody podle a h/ obč. zák. Z provedených důkazů rovněž zjistily, že zdravotní stav žalované je „vážný“. Zatímco soud prvního stupně ani na základě tohoto zjištění neusoudil na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.), odvolací soud dovodil, že zdravotní stav žalované je „natolik vážný, že je namístě výjimečně žalobci odepřít právo na výkon jeho vlastnického práva“, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. prosince 2000, č. j. -104, podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. -118, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle řešil dovolací soud otázku, zda ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.). Dovodil, že právní závěry odvolacího soudu o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v té podobě, jak jsou v napadeném rozsudku obsaženy, jsou neúplné a proto i nesprávné. Odvolací soud totiž usoudil na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy pouze s ohledem na závažný zdravotní stav žalované, a přitom – v rozporu s ustálenou judikaturou – opomenul, resp. nesprávně z pohledu ustanovení obč. zák. vyhodnotil, další zjištěné skutečnosti. Při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, totiž především pominul skutkové zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. Prokůpkové za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nepoměrně nižšího nájemného, které rovněž platily), a navíc ponechal zcela stranou okolnosti na straně pronajímatele, významné z hlediska obč. zák.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 4. března 2003, č. j. -128, potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. února 2000, č. j. -80, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d, g/ a h/ obč. zák., a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – s odkazem na ustanovení „ v platném znění“ – dovolání. Především v něm namítla, že do plateb podnájemnic byly zahrnuty i platby za pronájem „vybavení bytu včetně technického příslušenství, televize, nábytku, kuchyňského vybavení, telefonu a dalších“. Poté se vyjádřila k posouzení věci podle obč. zák. a v této souvislosti podrobně popsala svůj aktuální zdravotní stav v době po podání žaloby. Dále uvedla, že skutková konkretizace uplatněných výpovědních důvodů není dostatečně určitá, že soudy v rozporu s hmotněprávní úpravou nerozhodly, ke kterému datu nájemní poměr skončí, a že z výrokové části soudních rozhodnutí nejsou zřejmé důvody, pro něž bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že „akceptoval nejasné formulace v odůvodnění prvostupňového rozsudku“, a že se „nedostatečně vyrovnal se změnou svého stanoviska při použití o.z.“. Namítla rovněž, že uplatněné výpovědní důvody „jsou fakticky důvody zástupními, majícími zastřít skutečný důvod, kterým je uvolnění bytu žalované pro předsedu družstva žalobce“. Podrobně se také vyjádřila k otázce naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů, a zdůraznila, že soudy by měly vzít v úvahu „i pouhé racionální a logické posouzení celého případu“, a že by měly přihlédnout „k okolnostem žalované, zejména k tomu, že žalovaná je plně invalidní důchodkyně, je vážně nemocná a nemoc ji zhoršuje, ne-li znemožňuje, plné využívání předmětného bytu v pátém poschodí …“. Žalovaná je přesvědčena, že soudy se měly pokusit o smírné vyřešení případu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že výtky žalované ohledně procesních pochybení jsou zcela účelové. V dalším se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 3. února 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl – po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku ze dne 14. prosince 2000, č. j. -104, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, č. j. -118 – až dne 4. března 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění před 1. lednem 2001, jak správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle , ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou – dále opět jen „ “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. ).

Poté Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem ( , a 2 ).

Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v – a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a a 2

Podle nemůže být dovolání v projednávané věci přípustné. V pořadí druhým (vyhovujícím) rozsudkem soudu prvního stupně, tj. rozhodnutím, které bylo napadeným rozsudkem potvrzeno, bylo sice rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku (v pořadí prvním /zrušeným/ rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 1998, č. j. -46, byla žaloba zamítnuta), avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání v tomto případě normuje ustanovení Přitom vázanost právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí, předpokládá situaci, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že tento soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že uvedený právní názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé (srov. , komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C.H.BECK, strana 680). V pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost podle Zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 17. srpna 1998, č. j. -61, proto neobsahovalo a – logicky vzato – ani obsahovat nemohlo závazný právní názor, jímž by bylo nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé vyloučeno nebo omezeno tak, jak je naznačeno výše. Ostatně ani soud prvního stupně se v následném řízení po zrušení v pořadí prvního rozsudku necítil být při novém rozhodování „omezen“ závazným právním názorem odvolacího soudu, jak to vyplývá z jeho rozsudku ze dne 3. února 2000, č. j. -80.

Jelikož odvolací soud proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání ve smyslu nepřipustil, nemůže být dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení a dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a 146 odst. 2 věty první /per analogiam/ a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 25. dubna 2003 (podáním dovolání – ve spojení s ), stanoví se odměna za zastupování advokátem podle , ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu