Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1179/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. dubna 2002, č. j. -109, určil, že na žalobce přešlo nájemní právo k „bytu č. 9, II. kat., o velikosti 2,5+1, v II. nadzemním podlaží v domě čp. 746 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) po smrti nájemkyně M. T., nar. 13.11.1913 a zemřelé dne 29.9.1998“ (výrok označený jako I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalobce předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalované do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok označený jako II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky označené jako III. a IV.). V pořadí první (obsahově shodný) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. prosince 2000, č. j. -42, ve spojení s usnesením ze dne 22. ledna 2001, č. j. -45, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 10. října 2001, č. j. , -83, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. -126, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. dubna 2002, č. j. -109, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že v bytě žila až do své smrti, tedy do 29. září 1998, původní nájemkyně bytu M. T., že po dobu osmi let s ní v předmětném bytě žil žalobce jako její vzdálený příbuzný, a že se k ní nastěhoval již v době svých středoškolských studií, žil s ní v bytě i v době vysokoškolského studia, také v době výkonu civilní vojenské služby a rovněž v době svého pracovního působení až do její smrti. Dále rovněž zjistily, že vztahy mezi nimi byly velmi dobré, že životní potřeby uhrazovali ze společných prostředků (z důchodu M. T., z peněz získaných M. T. v restituci a z toho, co žalobce dostával od svých rodičů), že žalobce chodil nakupovat, uklízel byt, M. T. vodil k lékaři, navštěvoval ji v nemocnici v době její hospitalizace, v době pokročilé nemoci ji myl, a obstarával jednání s řemeslníky. V neposlední řadě také zjistily, že otec žalobce měl na žalobce „úlevy na daních“ jako na spolužijící osobu a pobíral na něj přídavky na dítě. Na základě uvedených skutkových zjištění pak dovodily, že na žalobce smrtí M. T. přešlo právo nájmu k předmětnému bytu, neboť vedle předpokladu absence vlastního bytu splňoval i předpoklad žití s nájemkyní ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí ( věta druhá , , ve znění platném v době smrti M. T. – dále jen „obč. zák.“). Proto vyhověly žalobě na určení, že na žalobce přešlo nájemní právo k předmětnému bytu, a naopak žalobu žalované na vyklizení bytu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že odvolací řízení (stejně jako řízení před soudem prvního stupně) je postiženo vadou, která měla (správně mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), a že rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Na naplnění dovolacího důvodu podle usuzuje dovolatelka z toho, že odvolací soud „neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť s odůvodněním, že jde o důkaz nadbytečný, nepřihlédl k dovolatelem označeným důkazům a neprovedl dovolatelem opakovaně navrhovaný jediný listinný důkaz k prokázání rozhodných skutečností, a to prohlášení k dani z příjmů fyzických osob, které otec žalobce podepsal u svého zaměstnavatele, a v němž je zcela nepochybně uvedeno, že žalobce s ním žije v domácnosti“. Jde-li o dovolací důvod podle , zde dovolatelka namítla „nesprávné hodnocení ostatních důkazů … nenáležité hodnocení výslechu svědka L. Ch.“ a polemizovala také s hodnocením dalších důkazů, zejména vzhledem k tomu, že odvolací soud se podle jejího mínění nevypořádal s rozpory ve výpovědích žalobce a svědků, což je o to významnější, že jde vesměs o osoby přímo zainteresované na procesním úspěchu žalobce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadně právně významným. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky obsahově shodné).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu věty druhé obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), jakož i k vadám podle , a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a 146 odst. 3 a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 7. března 2003 (podáním dovolání – ve spojení s ), stanoví se odměna za zastupování advokátem podle , ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu