Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 274/2020-38
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
sídlem adresa žalovaného
o zaplacení 5 765 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, a to v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 765 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 765 Kč od 4. 9. 2019 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 5 000 Kč od 4. 9. 2019 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 1 462,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, a to v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 765 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 765 Kč od 4. 9. 2019 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 5 000 Kč od 4. 9. 2019 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 1 462,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 5 765 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím ve výši zákonné sazby z této částky od 4. 9. 2019 do zaplacení, a to jako nároků vzniklých na základě smlouvy o zápůjčce číslo kterou se žalovaným uzavřela dne datum společnost právnická osoba, se sídlem adresa, IČ číslo jako původní věřitelka a na jejímž základě tato společnost poskytla téhož dne žalovanému bezúročnou zápůjčku ve výši 5 000 Kč, která měla být dle čl. 1 smlouvy jednorázově splacena dne 3. 9. 2019 společně s poplatkem za zpracování žádosti o poskytnutí zápůjčky ve výši 765 Kč. Zápůjčka byla přitom žalovanému převedena z bankovního účtu věřitele číslo bankovní účet na bankovní účet žalovaného číslo bankovní účet. Žalovaný však na tento svůj dluh neuhradil ničeho. Tato pohledávka za žalovaným pak žalobkyni byla postoupena původní věřitelkou společností právnická osoba smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum, kdy toto oznámení o postoupení pohledávky bylo postupitelem žalovanému zasláno písemně. Žalovaný však žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl ještě před podáním žaloby vyzván výzvou ze dne 7. 5. 2020.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum, potvrzení o provedené platbě – převodu částky 5 000 Kč dne 27. 8. 2019 na účet číslo bankovní účet (jméno účtu příjemce: celé jméno žalovaného), dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne 7. 5. 2020 – oznámení o postoupení pohledávky a z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému z téhož dne, tj. ze dne 7. 5. 2020 – výzvy k úhradě před podáním žaloby, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin již svá skutková zjištění pro nadbytečnost nečinil. Soud proto na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, v dalším pro stručnost odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o zápůjčce, když společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila ničeho.
10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by právní předchůdkyně žalobkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
11. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy zápůjčce ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když v řízení bylo také prokázáno postoupení pohledávky z uzavřené úvěrové smlouvy žalobkyni, respektive splnění notifikační povinnosti původní věřitelkou při postoupení pohledávky, která je tak k přijetí tohoto plnění od žalovaného aktivně legitimována.
12. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci
a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 87 %) nad úspěchem žalovaného (13 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 74 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 87 % - 13 % = 74 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního v částce 1 000 Kč, dále odměny za právní zastupování žalobce v řízení advokátem stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) v částce 600 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 189 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 089 Kč; 74 % z těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 462,30 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.