Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 153/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

-81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně, R. L., s.r.o., zast. JUDr. D. K., advokátkou, proti žalovanému P. M., zast. JUDr.V. L., advokátem, o zaplacení 141.339,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2002, č. j. -65, takto:

I. Dovolání do výroku o nákladech řízení se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12.12.2000, č.j. -47, ve výroku, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 141.339,90 Kč a ve zbývající části (tj. ohledně úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení za dobu od 1.6.1996 do zaplacení) jej změnil tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že se žaloba opírá o existenci závazkového vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních úprav v té části objektu, jejímž byl žalovaný nájemcem.

Dále pak uzavřel, že s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně je nepochybné, že právo z vad díla nebylo uplatněno včas. Navrhovaný znalecký posudek by proto neměl na posouzení důvodnosti obrany žalovaného žádný vliv.

Odlišně od soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud oprávněnost požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Smlouva o dílo právo na úrok z prodlení výslovně nezakotvuje a používá pojem penále z prodlení. Sjednání penále z prodlení 0,5 % denně by mohlo být považováno za smluvní pokutu nebo za smluvní úrok z prodlení. Takové ujednání mezi účastníky smlouvy by však muselo být dostatečně určité, jinak je ve smyslu ustanovení (dále jen „obč. zák.“) neplatné. Podle obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže byl tento úmysl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle obch. zák. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. A podle obch. zák. je projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

Pojem „penále“ se v obchodních vztazích obvykle používá pro označení smluvní majetkové sankce, nikoli smluvního úroku z prodlení. Proto pokládal odvolací soud za nezbytné doplnit dokazování výslechem účastníků k objasnění, zda lze uvedený pojem vykládat jako označení úroku z prodlení. Zatímco jednatelka žalobkyně vypověděla, že tímto pojmem byl míněn úrok z prodlení, žalovaný vypověděl, že se mělo jednat o majetkovou sankci. Ani na základě výslechu účastníků se tedy nepodařilo použitý pojem vyložit.

Protože je soud při hodnocení oprávněnosti požadavků žalobkyně vázán žalobou, lze její důvodnost, pokud jde o úrok z prodlení poměřovat jedině tím, zda si účastníci sjednali pro případ prodlení žalovaného sazbu úroku z prodlení v požadované výši. To však nelze mít v daném případě za prokázané, proto odvolací soud v rozsahu týkajícím se požadovaného úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti zamítavému rozsudku a výslovně též proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení *správně 238 odst. 1 písm. a)* (dále též jen „“)

Dovolatelka tvrdí, že mezi účastníky byla otázka smluvních úroků z prodlení od počátku nesporná. Žalovaný nikdy v průběhu řízení nenamítal neplatnost ujednání o výši sjednaných úroků a nenamítal ani, že by se mělo jednat o smluvní pokutu. Lze předpokládat, že pokud by žalovaný smluvní ujednání o zaplacení penále z prodlení považoval za sjednání smluvní pokuty, pak by to v průběhu řízení namítl a požadoval snížení výše smluvní pokuty. Otázka smluvních úroků z prodlení nebyla v průběhu řízení řešena a nebylo o ní vedeno dokazování.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením zabýval posouzením platnosti ujednání u smluvních úrocích z prodlení nad rámec odvolání. Uvádí rovněž, že v daném případě bylo žalovanému od začátku známo, že se jedná o smluvní úrok z prodlení. O tom svědčí i dohoda o splátkách ze dne 24.5.1996, ve které se žalovaný zavázal k úhradě dlužné částky ve splátkách a rovněž k úhradě sjednaného úroku z prodlení. Tomu, že sjednané penále je potřebné považovat za sjednaný úrok z prodlení, nasvědčuje podle dovolatelky i to, že jeho výše je sjednána tak, jak se obvykle v obchodních vztazích sjednává úrok z prodlení.

Dovolatelka upozorňuje na to, že problematiku výkladu ustanovení § 266 obch. zák. ve vztahu k použitému termínu sjednané penále z prodlení řešilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1999, sp. zn. . Z tohoto rozhodnutí podle ní vyplývá, že při použití termínu penále ve smlouvě je potřebné toto ujednání považovat za sjednání smluvních úroků z prodlení za předpokladu, že si žalovaný je vědom toho, že v případě prodlení s úhradou faktury bude povinen platit sjednanou majetkovou sankci. Tato skutečnost byla v daném případě žalovanému bezpochyby známa, neboť to potvrdil ve svém doplňujícím výslechu před odvolacím soudem. Dovolatelka namítá i proti výroku o nákladech řízení, a to proto, že odvolací soud neuvedl, na základě jakých okolností rozhodl tak, že žalovaný není povinen platit náklady řízení.

Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném ve znění účinném do 31.12.2000.

Dovolání je přípustné podle ustanovení

Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s ustanovením rozhodl měnícím výrokem nad rámec odvolání a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Jak vyplývá z jeho odvolání (č.l. 51), žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a domáhal se zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tím vymezil rozsah, ve kterém byl odvolací soud povinen přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně, přičemž otázka námitek odvolatele proti postupu soudu prvního stupně a jeho právnímu posouzení není pro určení rozsahu odvolacího přezkumu rozhodná.

Odvolací soud založil svůj měnící výrok na výkladu čl. V. smlouvy o dílo, ve kterém účastníci dohodli podmínky placení penále z prodlení a dovodil, že pojem penále z prodlení je třeba chápat jako smluvní pokutu a dovolateli proto nevzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši, kterého se domáhá. K jeho závěrům z tohoto výkladu dovolatel pouze namítá, že žalovanému bylo od počátku známo, že jde o úrok z prodlení - to však, jak vyplývá ze spisového materiálu, v řízení najevo nevyšlo a při výslechu k této otázce žalovaný tvrdil, že se mělo jednat o majetkovou sankci, nikoli o úrok z prodlení. Tvrdí-li pak dovolatelka, že kdyby žalovaný považoval sjednané penále z prodlení za smluvní pokutu nepochybně by požádal o její snížení, nelze z toho dovozovat závěr, který učinila, neboť stejně tak by mohl žalovaný žádat - s odkazem na ustanovení § 265 obch. zák. - o snížení sjednaného úroku z prodlení. Přitom to, že žalovaný nepožádal o snížení majetkové sankce, mohlo mít řadu různých příčin, zejména pak tu, že očekával, že se ubrání povinnosti zaplatit požadované plnění, a že tedy nebude platit ani související majetkovou sankci. Ze skutečnosti, že žalovaný nepožádal o snížení majetkové sankce, proto nelze dovozovat ničeho.

Dovolací soud uzavřel, že postupu odvolacího soudu při výkladu čl. V. smlouvy o dílo a právním závěrům, které učinil nelze ničeho vytýkat, když odvolací soud k tomuto ujednání vyslechl oba účastníky ohledně jejich vůle při sjednávání smlouvy, poté aplikoval ustanovení § 266 obch. zák. a své závěry odůvodnil.

Pro úplnost je třeba dodat, že pokud dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1999, sp. zn. , není její odkaz případný, neboť v tomto rozsudku Nejvyšší soud řešil situaci odlišnou od situace v této věci, a to zejména v tom, že v odkazované věci žalovaný připustil, že si nebyl vědom, jaké majetkové sankce se posuzované ujednání týká, zatímco v projednávané věci tvrdil, že nešlo o úrok z prodlení.

K tomu je třeba nad rámec posouzení věci dodat, že majetkovou sankcí za prodlení je jak úrok z prodlení, tak smluvní pokuta, majetkovou sankcí za jinak „nikoli řádné“ plnění pak může být pouze smluvní pokuta. Zaplacení smluvní pokuty se však žalobkyně nedomáhá.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení zamítl.

Podle ustanovení není dovolání proti měnícímu usnesení o nákladech řízení přípustné, proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a , neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu