Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
13 C 16/2021-31
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 28 738 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 572 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 506 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 14 985,88 Kč od 31. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 572 Kč od 7. 2. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 413,88 Kč od 7. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 140 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 669,13 Kč od 21. 10. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 520 Kč od 28. 10. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 149,13 Kč od 28. 10. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 572 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 506 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 14 985,88 Kč od 31. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 572 Kč od 7. 2. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 413,88 Kč od 7. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 140 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 669,13 Kč od 21. 10. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 520 Kč od 28. 10. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 149,13 Kč od 28. 10. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 20 078 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 406 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, kdy tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně neuhradila, když uhradila pouze celkovou částku ve výši 6 428 Kč. Tato částka byla co do výše 14,12 Kč započtena na jistinu, co do výše 2 100 Kč byla započtena na úrok, co do výše 2 751,70 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost, co do výše 1 463,17 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek a co do výše 99,01 Kč byla započtena na poplatek za životní pojištění. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 14 985,88 Kč na jistině, 248,30 Kč na poplatku za administrativní činnost, 4 536,83 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 306,99 Kč na poplatku za životní pojištění. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 7. 2. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 7. 2. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 3 461,59 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 31. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 31. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 10 268,99 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 8 660 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 11 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 11 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 540 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 330 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, kdy tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však sjednané splátky řádně neuhradila, když uhradila pouze celkovou částku ve výši 10 480 Kč. Tato částka byla co do výše 4 330,87 Kč započtena na jistinu, co do výše 1 540 Kč byla započtena na úrok, co do výše 2 200 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 2 409,13 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 6 669,13 Kč na jistině a 1 990,87 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 28. 10. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 28. 10. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 692,62 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 21. 10. 2016, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 21. 10. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 018,19 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 2 100 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 406 Kč (celkem 26 506 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč.
1. Žalobkyně doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky zaměstnána jako prodavačka s měsíční mzdou 11 000 Kč, což mělo být ověřeno na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto žalovaná uvedla další blíže nespecifikované příjmy domácnosti ve výši 64 000 Kč měsíčně a konečně alimenty ve výši 2 700 Kč měsíčně. Žalovaná měla přitom bydlet v nájmu, přičemž její náklady spojené s bydlením měly činit 6 000 Kč měsíčně, kdy mezi ověřenými dokumenty byla uvedena nájemní smlouva a SIPO. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 16 000 Kč měsíčně, splátky půjček ve výši 9 300 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 200 Kč měsíčně. Žalovaná měla dále doložit právnímu předchůdci žalobkyně výpis z účtu. Konečně měla mít žalovaná dvě nezaopatřené děti.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 11 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 540 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč (celkem 19 140 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 330 Kč.
1. Žalobkyně doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky zaměstnána jako prodavačka s čistou měsíční mzdou 12 000 Kč, což mělo být ověřeno na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto žalovaná uvedla další blíže nespecifikované příjmy domácnosti ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla přitom bydlet v nájmu, přičemž její náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně, kdy mezi ověřenými dokumenty byla uvedena nájemní smlouva. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 5 000 Kč měsíčně, splátky půjček ve výši 2 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně. Konečně měla mít žalovaná dvě nezaopatřené děti.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo v obou výše uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrových smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením obou výše uvedených smluv úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Co se týče příjmové stránky žalované, zde je třeba v první řadě zmínit, že není ani v jednom případě zřejmé, z čeho měly sestávat žalovanou uváděné další příjmy domácnosti nad rámec uváděné mzdy a jakým způsobem měly být tyto příjmy ověřovány. Tato skutečnost je podstatná zejména v případě smlouvy uzavřené dne datum, kdy tyto další příjmy měly činit 64 000 Kč měsíčně (zatímco o pouhé tři měsíce dříve to byly jen 4 000 Kč) a byly zcela zásadním zdrojem pro hrazení žalovanou uváděných výdajů, které by bez těchto příjmů nebyla schopna pokrýt. Příjmy žalované ze zaměstnání měly být v obou případech prověřovány prostřednictvím výplatních pásek a pracovní smlouvy, přičemž však tyto doklady žalobkyně nedoložila. Pokud jde o výdaje žalované spojené s bydlením, ty měly být údajně v případě obou smluv ověřovány prostřednictvím nájemní smlouvy a dokladů SIPO, které však žalobkyně opět nedoložila. Konečně nedoložila ani výpis z účtu žalované, který měla žalovaná jejímu právnímu předchůdci údajně předložit při uzavření smlouvy ze dne datum. Za této situace nebylo možné dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy.
1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku . Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
1. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v případě první uzavřené smlouvy pouze poskytnutou jistinu ve výši částka a v případě druhé uzavřené smlouvy pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. V případě první smlouvy žalovaná uhradila celkovou částku 6 428 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 8 572 Kč. V případě druhé smlouvy žalovaná uhradila celkovou částku 10 480 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 520 Kč. Co do těchto částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalované toto oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 7. 2. 2017 a ke dni 28. 10. 2016, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 1. 2020, tj. 10 % ročně.
1. Co do zbývající částky 11 506 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 14 985,88 Kč od 31. 1. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 572 Kč od 7. 2. 2017 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 413,88 Kč od 7. 2. 2017 do zaplacení a dále co do částky 8 140 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 669,13 Kč od 21. 10. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 520 Kč od 28. 10. 2016 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 149,13 Kč od 28. 10. 2016 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, který byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.