Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 49/2021-22
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 20 227 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 137 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 4 363,17 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 240 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 123,17 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 100 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 11 436,25 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 750 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 686,25 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 137 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 4 363,17 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 240 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 123,17 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 100 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 11 436,25 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 750 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 686,25 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 5 377 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 7 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 7 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 637 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 259 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, kdy tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná však sjednané splátky řádně neuhradila, neboť uhradila pouze celkovou částku ve výši 5 760 Kč. Tato částka byla co do výše 2 636,83 Kč započtena na jistinu, co do výše 637 Kč byla započtena na úrok, co do výše 1 400 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 1 086,17 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 4 363,17 Kč na jistině a 1 013,83 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 11. 3. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 11. 3. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 332,74 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 4. 3. 2016, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 4. 3. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 3 491,21 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 14 850 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, kdy tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci jejímu právnímu předchůdci pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná však sjednané splátky řádně neuhradila, neboť uhradila pouze celkovou částku ve výši 11 250 Kč. Tato částka byla co do výše 3 563,75 Kč započtena na jistinu, co do výše 2 100 Kč byla započtena na úrok, co do výše 3 000 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 2 586,25 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná tak zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 11 436,25 Kč na jistině a 3 413,75 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 11. 3. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 11. 3. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 3 493,23 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 4. 3. 2016, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 4. 3. 2016 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 10 345,85 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 7 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 637 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč (celkem 11 137 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 259 Kč.
1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky v domácnosti. V kolonce„ mzda“ je však uvedena částka 11 500 Kč měsíčně a mezi ověřenými dokumenty jsou zaškrtnuty výplatní pásky. Další příjmy domácnosti žalované pak měly činit 24 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla přitom bydlet s rodiči a její výdaje spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Jako další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 6 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 400 Kč měsíčně. Vedle toho měla mít žalovaná dvě nezaopatřené děti.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 2 100 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (celkem 26 100 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč.
1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí půjčky v domácnosti. V kolonce„ mzda“ je však uvedena částka 11 500 Kč měsíčně a mezi ověřenými dokumenty jsou zaškrtnuty výplatní pásky. Další příjmy domácnosti žalované pak měly činit 24 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla přitom bydlet s rodiči a její výdaje spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Jako další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 6 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 400 Kč měsíčně. Vedle toho měla mít žalovaná dvě nezaopatřené děti.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky z obou výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo v obou výše uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.
1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením obou výše uvedených smluv úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Co se týče příjmové stránky žalované, tak není v první řadě ani v jednom případě z údajů uvedených v zákaznické kartě zcela zřejmé, z čeho vlastně měly sestávat žalovanou tvrzené příjmy uvedené v kolonce„ mzda“, když měla být žalovaná údajně„ v domácnosti.“ Dále není zřejmé ani to, z čeho měly sestávat žalovanou tvrzené„ další příjmy“ domácnosti a jakým způsobem měly být tyto příjmy ověřovány. Podstatná je však zejména skutečnost, že žalobkyně nedoložila jakékoli podklady, na jejichž základě měly být ze strany jejího právního předchůdce příjmy žalované ověřovány, tudíž nelze mít za to, že byly skutečně řádně ověřeny, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Pokud jde o výdaje žalované, ty zjevně nebyly ze strany právního předchůdce žalobkyně ani v jednom případě žádným způsobem ověřovány, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaná uváděla, že bydlí s rodiči, bylo dle názoru soudu povinností právního předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ověřit. Za tímto účelem si mohl právní předchůdce žalobkyně od žalované vyžádat kupříkladu čestné prohlášení jejích rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na domácnost. To však právní předchůdce žalobkyně neučinil a spoléhal se pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované.
1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavřením ani jedné z výše uvedených smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku . Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
1. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně z titulu první uzavřené smlouvy pouze poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč a z titulu druhé uzavřené smlouvy pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.
1. V případě první smlouvy žalovaná uhradila celkovou částku 5 760 Kč a zbývá jí uhradit na poskytnutou jistinu částku ve výši 1 240 Kč. V případě druhé smlouvy žalovaná uhradila celkovou částku 11 250 Kč a zbývá jí uhradit na poskytnutou jistinu částku ve výši 3 750 Kč. Co do těchto částek soud žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalované toto oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 11. 3. 2016, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 1. 2020, tj. 10 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 4 137 Kč, co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 4 363,17 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 240 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 123,17 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, co do částky 11 100 Kč, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 11 436,25 Kč od 4. 3. 2016 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 750 Kč od 11. 3. 2016 do 20. 1. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 686,25 Kč od 11. 3. 2016 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.