Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1139/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. -119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. září 2002, č. j. -107, (poté, co jeho v pořadí první rovněž zamítavý rozsudek ze dne 22. 1. 2002, č. j. -88, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, č. j. -99, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat „byt č. 21 o velikosti 1+1 s WC, III. kategorie ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 302, č. or. 27, budova B, v ulici N., P., k. ú. S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně, který provedl dokazování listinami a výslechem řady svědků (mimo jiné i svědkyň J. Š. a B. H.), vzal za zjištěné, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní byla babička prvního žalovaného K. H., která zemřela dne 10. 3. 2001, že první žalovaný se do předmětného bytu nastěhoval v roce 1996, kdy se zdravotní stav babičky zhoršil a nemohla sama chodit ven, že o ni pečoval, pomáhal jí s chodem domácnosti a zajišťoval jí lékařskou péči, že v bytě nechával provádět různé opravy a úpravy. Dále vzal za prokázáno, že babička dne 10. 4. 1996 (tedy ještě před nastěhováním prvního žalovaného do bytu) podala žádost o své umístění do domova důchodců, že se v žádosti ve snaze získat větší šanci na umístění vylíčila jako osoba, o kterou se nikdo z blízkých nemůže starat, že dne 11. 3. 1997 nastoupila do domova důchodců v D., kde také zemřela. Konečně měl za zjištěné, že první žalovaný nemá jinou možnost bydlení, že se do bytu nastěhovala rovněž jeho družka - druhá žalovaná, že v předmětném bytě stále oba bydlí a odmítají se z něho vystěhovat. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že první žalovaný splnil všechny podmínky pro přechod práva nájmu bytu požadované v větě první ve spojení s , ve znění účinném v době rozhodné pro přechod nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) - a to soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti v den jejího odchodu z bytu a neexistenci vlastního bytu. Na naplněnost prvního z uvedených zákonných předpokladů – „jejich“ (rozuměno prvního žalovaného a nájemkyně bytu) úmyslu vést trvale společnou domácnost - usoudil i přes okolnost, že se první žalovaný nastěhoval do bytu babičky v době, kdy již měla podanou žádost o umístění do domova důchodců. Zaujal totiž názor, že „v okamžiku, kdy se první žalovaný ke své babičce nastěhoval, měl evidentně vůli žít s ní trvale ve společné domácnosti až do doby jejího odchodu do domova důchodců“, neboť tou dobou nevěděl, kdy tato skutečnost nastane. Protože dospěl k závěru, že na prvního žalovaného přešlo právo nájmu k bytu po zemřelé babičce, a že druhá žalovaná od něho odvozuje právo v bytě bydlet, žalobě opětovně nevyhověl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. -119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do třiceti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu postačujícím pro konečné rozhodnutí, avšak s jeho závěrem o naplnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák. se neztotožnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že soužití prvního žalovaného a babičky nemělo potřebný charakter trvalosti ve smyslu existence jejich souhlasného úmyslu žít v bytě v trvalém životním společenství. Nelze totiž podle něho přehlédnout (co bylo v řízení prokázáno), že „svědkyně Š. (dcera babičky prvního žalovaného), která umístění zařizovala, výslovně uvedla, že babička chtěla do konkrétního domova důchodců, kde již pobývala její sestra, a že žádost o umístění byla sepsána tak, aby prošla co nejrychleji. V tomto směru také babička vyvíjela tlak na rodinu. Svědkyně H. (matka prvního žalovaného) vypovídala shodně, navíc uvedla, že babička vyhrožovala, že skočí z okna, když domov důchodců rodina nezařídí“. S přihlédnutím k těmto zjištěním odvolací soud dospěl k závěru, že babička prvního žalovaného měla již před jeho nastěhováním do bytu jednoznačný úmysl co nejrychleji předmětný byt opustit a žít v domově důchodců se svou sestrou, a nikoli v něm žít v trvalém životním společenství s prvním žalovaným. Z uvedeného dovodil, že „první žalovaný sice se svou babičkou v den jejího odchodu do domova důchodců v předmětném bytě přebýval, společnou domácnost s ním však babička nikdy nezaložila a nebyly tak splněny podmínky k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. Nájemní právo k bytu svědčilo babičce prvního žalovaného i po jejím odchodu do domova důchodců, její smrtí zaniklo a od 10. 3. 2001 oba žalovaní byt užívají bez právního důvodu“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. 1. 2001 - dále jen „ “, a uplatnili v něm dovolací důvody podle a b/ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle odvolacímu soudu vytkli, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž zachoval postup podle Odvolací soud podle nich dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností právně významných z hlediska obč. zák., než jaké učinil soud prvního stupně - ohledně trvalého úmyslu prvního žalovaného a jeho babičky vést společnou domácnost v bytě. Přitom sám neprováděl dokazování, takže se nepřípustně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. V rámci dovolacího důvodu podle namítli, že napadený rozsudek spočívá na nesprávných právních závěrech, pokud jde o definici úmyslu trvale spolu žít a uhrazovat potřeby na chod domácnosti, které odvolací soud zaujal v rozporu se standardní judikaturou. Požadavek trvalého soužití ve smyslu obč. zák. (správně zřejmě obč. zák.) vyložil příliš přísně, neboť trvalost soužití je pojmově vždy omezena (např. stářím spolužijících osob). I když babička prvního žalovaného požádala o přijetí do domova důchodců, umístění do takového zařízení bylo velmi obtížné a žádná z osob, která v předmětném bytě žila, nevěděla, zda a kdy k tomu vůbec dojde. Zdůraznili, že první žalovaný i jeho babička po celou dobu považovali soužití za trvalý stav. První žalovaný se souhlasem babičky provedl v bytě úpravy ve snaze upravit poměry a podmínky v bytě k trvalému soužití dvou osob. Závěrem navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (, a 2 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v , / a b/ a (jejich existence nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou, jejíž existenci dovolatelé namítali, je řízení v posuzované věci zatíženo. Odvolací soud totiž vyšel při posouzení naplněnosti předpokladu soužití prvního žalovaného s nájemkyní bytu ve společné domácnosti v den jejího odchodu do domova důchodců z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupem podle dokazování v potřebném rozsahu opakoval nebo doplnil.

Podle a 2 věty první není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se mohl odvolací soud bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě hodnocení jím provedených důkazů (zejména bylo-li čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků), aniž by tyto důkazy sám neopakoval (srovnej rozhodnutí publikované pod R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle

V projednávané věci šlo o přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák., podle nichž jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost, a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) mimo jiné jeho vnuci, jestliže prokáží, že s ním žili v den jeho odchodu ze společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Podle ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož současná soudní praxe nezaznamenala odklon – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. ) se i u osob, uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., vyžaduje k přechodu nájmu bytu, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. aby šlo o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství.

Z předchozí části odůvodnění, v níž jsou citována skutková zjištění soudu prvního stupně, vyplývá, že tento soud se splněním zákonného předpokladu pro přechod nájmu (soužitím ve společné domácnosti ve shora uvedeném smyslu) zabýval pouze z hlediska prvního žalovaného a vyšel ze skutkového zjištění, že „první žalovaný se do předmětného bytu přistěhoval v době, kdy se její zdravotní stav zhoršil a nemohla sama chodit ven, že o ni pečoval, pomáhal jí s chodem domácnosti a zajišťoval jí lékařskou péči, že v bytě nechával provádět různé opravy a úpravy, a že takto spolu žili i ke dni 11. 3. 1997, kdy nastoupila do domova důchodců v D.“. Uvedená zjištění čerpal z výpovědí slyšených svědkyň B. H. a J. Š. a na jejich základě usoudil na existenci vůle prvního žalovaného žít spolu s babičkou trvale ve společné domácnosti a na existenci tohoto soužití ke dni jejího odchodu ze společné domácnosti. Tím pokládal zákonný předpoklad pro přechod nájmu bytu za splněný. Naproti tomu odvolací soud (správně) posuzoval splnění uvedené podmínky jak z hlediska prvního žalovaného, tak i z hlediska nájemkyně bytu. Závěr, že u nich nebyl dán souhlasný úmysl žít spolu trvale v předmětném bytě ve společné domácnosti, učinil na základě skutkových zjištění, že „babička chtěla do konkrétního domova důchodců, kde již pobývala její sestra, že v tomto směru vyvíjela tlak na rodinu, kdy vyhrožovala, že skočí z okna, když domov důchodců rodina nezařídí“. Tato další zjištění (která soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů neučinil), čerpal z výpovědí svědkyň B. H. a J. Š. Jak je však patrno z obsahu spisu - a to protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. ledna 2003 ( spisu) a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud neprováděl dokazování, zejména neopakoval výslechy jmenovaných svědkyň. Z uvedeného tak vyplývá, že nezachoval procesní postup uvedený v

Řízení před odvolacím soudem je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je naplněn dovolací důvod podle Dovolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí podle , části věty za středníkem zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, věta první ), aniž se pro předčasnost zabýval další námitkou dovolatelů uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.

předsedkyně senátu