Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1152/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. Š., 2. A. Š., 3. Q. H., 4. Ing. V. Č., a 5. S. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor z 21.2.2002, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. (žalobců: 1. M. Š., 2. A. Š., 3. Q. H., 4. Ing. V. Č., 5. S. K., 6. L. M., 7. A. M., 8. G. M., 9. L. H., 10. S. N., 11. Z. N., 12. B. N., 13. M. P., 14. M. H., 15. M. Z., 16. M. P., 17. V. K., zastoupených advokátem, 18. T. N. a 19. S. H., proti žalovanému státnímu podniku P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 3.4.1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. -218 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze 17.2.1995, čj. ). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou žalobci požadovali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území T. domu čp. 130 s pozemkem parc. č. 234/1, domu čp. 132 a pozemkem parc. č. 235, domu čp. 395 s pozemkem parc. č. 236, domu čp. 128 s pozemkem parc. č. 251, jakož i pozemků parc. č. 237/1, 239, 240, 241, 234/2, 237/3, 237/8, 239/9 a také pozemku parc. č. 582 (pod nímž je sklep). Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému státnímu podniku nepřiznává náhrada nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Táboře společně a nerozdílně 70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 5.2.1996 sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo proti tomuto rozsudku připuštěno dovolání.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.8.1999, sp. zn. , zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 5.2.1996, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. -218 (ve znění opravného usnesení ze 17.2.1995, čj. -225) a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.

Dovolací soud vytýkal především, že soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení a nevyzval žalobce k doplnění žaloby s vymezením podílů, v nichž by měly být věci žalobcům vydány, tomu kterému z nich. Dále soud prvního stupně, podle názoru dovolacího soudu, pochybil, když si nevyřešil otázku právního nástupnictví v daném případě (což nenapravil ani odvolací soud) a bylo tak rozhodnuto o uplatněném nároku žalobců M. Č. a A. Č., kteří v průběhu řízení zemřeli, jako by oba uvedení účastníci řízení v době rozhodování měli ještě způsobilost být účastníky řízení. Z uvedených důvodů bylo, podle názoru dovolacího soudu, postiženo řízení před soudy obou stupňů vadou ve smyslu ustanovení (ve znění před novelizací ). Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolací soud se ještě v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval obecně tzv. právovárečnými měšťanstvy i konkrétně Právovárečným měšťanstvem v T. Za správný považoval dovolací soud závěr, k němuž dospěly i soudy obou stupňů, že totiž Právovárečné měšťanstvo v T. mělo v době znárodnění rysy korporace, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práva a zavazoval se (zatím co členové měšťanstva z jeho jednání přímo práva nenabývali a ani sebe nezavazovali). Právovárečné měšťanstvo mělo vlastní jmění, oddělené od majetku členů měšťanstva, kteří za závazky měšťanstva neručili. Právovárečné měšťanstvo v T. nelze podřadit pravidlům platným tehdy pro obchodní společnosti podle obecného zákoníku obchodního, zejména pro veřejné obchodní společnosti, pro spolky a pro výdělková a hospodářská společenstva, popřípadě pro společnosti s ručením omezeným. Dovolací soud byl i toho názoru, že závěr o právní subjektivitě Právovárečného měšťanstva v T. podporují zjištěné skutečnosti, typické pro všechny právnické osoby tehdy platného objektivního práva, a to 1. zápis Právovárečného měšťanstva v T. do pozemkové knihy jako subjektu práv (nikoli zápis členů s určitými podíly na nemovitostech), 2. kompetence orgánů Právovárečného měšťanstva v T. (předsedy, valné hromady, výboru a správní rady), způsob vytváření autonomní vůle společnosti a jednání pod kolektivním jménem bez uvádění jednotlivých členů a 3. udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob podílníků jako důsledek spojení podílů s realitami (městskými domy).

V dalším průběhu řízení byl pak vynesen rozsudek Okresního soudu v Táboře z 30.8.2001, čj. -375, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému státnímu podniku P. Č. B. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání spoluvlastnických podílů na domu čp. 130 s pozemkovou parcelou č 234/1, domu čp. 132 s pozemkovou parcelou č. 235, domu čp. 395 s pozemkovou parcelou č. 236, domu čp. 128 s pozemkovou parcelou č. 251 a spoluvlastnických podílů na pozemkových parcelách č. 237/1, č. 239, č. 240, č. 241, č. 234/2, č. 273/3, č. 237/7, č. 237/8, č. 237/9 a na parcele č. 582, všech v katastrálním území, obci a okrese T., a to M. Š. podíl 1/515, A. Š. podíl 1/515, L. M. podíl 2/515, A. M. podíl 2/1545, S. N. podíl 4/1545, Z. N. podíl 4/1545, B. N. podíl 4/1545, S. K. podíl 6/515, M. P. podíl 2/515, M. H. podíl 2/515, M. Z. podíl 1/515, M. P. podíl 1/515, S. H. podíl 2/515, Q. H. podíl 2/515, V. K. podíl 1/515 a V. Č. podíl 1/515. Žalovanému státnímu podniku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Táboře 70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vycházel z právních závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu ze 17.8.1999 ( Nejvyššího soudu). Podle názoru soudu prvního stupně podstata jeho zamítavého výroku spočívá v tom, že osobami oprávněnými podle ustanovení mohou být za splnění dalších podmínek vymezených zákonem pouze fyzické osoby (nebo jejich právní nástupci), jejichž majetek přešel na stát způsoby určenými v uvedeném zákoně. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že subjektem, na jehož majetek dopadl v rozhodném období režim znárodnění, nebyly spoluvlastníci (fyzické osoby), ale Právovárečné měšťanství v T.; toto měšťanstvo disponovalo právní subjektivitou, jak bylo vysvětleno v již uvedeném rozsudku dovolacího soudu. Závěry, plynoucí ze zápisu v pozemkové knize i ze stanov Právovárečného měšťanstva v T. nemohly být dotčeny postupní smlouvou z 23.11.1845, podle níž údajně Právovárečné měšťanstvo v T. převzalo majetek od obce.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl, protože žalobci nemohou být oprávněnými osobami podle Ohledně nákladů řízení použil soud prvního stupně ustanovení a také ustanovení odst 1 .

O odvolání žalobců M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č. a S. K. proti rozsudku soudu prvního stupně z 30.8.2001 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 21.2.2002, sp. zn. . Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odstavci prvním ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu mezi žalobci M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č., S. K. a mezi žalovaným státním podnikem a také v odstavci třetího výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen také v odstavci druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a ostatními účastníky řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odstavci prvním ve výroku o zamítnutí žaloby mezi ostatními žalobci a žalovaným státním podnikem; v třetím odstavci ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ve vztahu mezi těmito účastníky zůstal nedotčen. Žalobcům M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č. a S. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 7.385 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání uvedených pěti odvolatelů nejsou důvodná. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, a to včetně toho, že už nebylo zapotřebí provádět v odvolacím řízení žalovaným navržený důkaz smlouvou z 23.11.1845. Odvolací soud poukazoval na to, že již dovolací soud podal ve svém zrušovacím rozsudku podrobný rozbor postavení právovárečných měšťanstev, včetně historického exkurzu do vzniku subjektů právovárečných měšťanstev, a to jednak obecně a jednak i ve vztahu k Právovárečnému měšťanstvu v T. Z těchto závěrů vycházel soud prvního stupně a správně přikročil opětovně k zamítnutí žaloby žalobců, takže odvolací soud potvrdil tento rozsudek podle ustanovení jako věcně správný. Odvolací soud potvrdil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (který byl učiněn s použitím ustanovení ); o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.3.2002 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště v pondělí dne 13.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v ve spojení s ustanovením . Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné, když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla řešena právní otázka zásadního významu, a to pokud jde o výklad povahy tzv. právovárečných měšťanstev. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud odmítl v řízení provést důkaz postupní smlouvou z 23.11.1845 č. 2815, citovanou v protokolu o zakládání pozemkových knih pro město T. Podle názoru dovolatelů neprovedením tohoto důkazu došlo ze strany soudu k nepochopení skutečnosti, která mohla být tímto důkazem prokázána jako rozhodující, tj. kdo se stal v rozhodné době vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců; podle názorů dovolatelů nebyla v tu rozhodující otázka právní povahy Právovárečného měšťanstva v T. Povaha tohoto měšťanstva musí být posouzena na základě dvou významných skutečností, jimiž jsou žádost firmy Právovárečného měšťanstva v T. rejstříkovému soudu o převedení tohoto měšťanstva do rejstříku pro kupce – jednotlivce a dále usnesení rejstříkového soudu o převodu firmy společenství do rejstříku označeného „A“. Podle názoru dovolatelů z těchto důkazů plyne, že Právovárečné měšťanstvo v T. nebylo právnickou osobou.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti (tj. před 1.1.2001), jímž byl podstatně změněn a doplněn –

Dovolání dovolatel směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí prvního stupně zrušil. Proto přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutno v daném případě posoudit podle ustanovení , jak na to poukazovali i dovolatelé ve svém dovolání.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení ) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Táboře), ani z obsahu dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Nejde tu také o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Rozhodnutí řešící právní otázku, jíž se týká dovolání dovolatelů, bylo již dovolacím soudem vydáno v přímé souvislosti s touto právní věcí, když k dovolání žalobců byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze 17.8.1999, , zrušující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 5.2.1996, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. -218, jež byly vydány v téže právní věci vedené o žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Táboře dne 3.4.1992. V dalším průběhu řízení u uvedeného soudu po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení , věta druhá, (ve znění před novelizací ); soudy obou stupňů také v dalším průběhu řízení z právních závěrů dovolacího soudu vycházely. Nelze tu tedy mít za to, že by tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (srov. ve znění ).

Vzhledem k obsahu již uvedeného rozsudku dovolacího soudu i k výsledkům řízení u soudů obou stupňů v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nelze mít za to, že na rozdíl od výkladu ustanovení v souvislosti s posouzením právní povahy Právovárečného měšťanstva v T., obsaženého v rozsudku dovolacího soudu ze 17.8.1999 ( Nejvyššího soudu), by bylo možné dospět k závěru, že na základě výsledků dalšího průběhu řízení je tu na místě odlišné právní posouzení než v předchozím rozsudku dovolacího soudu. Při posuzování dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího z 21.2.2002 (sp. zn. Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře) nedospěl dovolací soud k tomu, že by tu nyní byl opodstatněn opačný názor, prosazovaný dovolateli, že by totiž v daném případě nebyla rozhodující právní povaha Právovárečného měšťanstva v T., nýbrž „otázka vlastnictví nemovitostí“, které jsou předmětem sporu. Stanoví-li v , že oprávněnou osobou podle tohoto zákona je fyzická osoba, nelze mít přesvědčivě za to, že by nebylo rozhodné, zda na straně žalobců, domáhajících se vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, jde nebo nejde o fyzické osoby ve smyslu ustanovení , anebo zda na straně žalobců jde o osobu právnickou. Dovolací soud proto nedospěl ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (viz , v závěru, ) ve znění ).

Neshledal proto dovolací soud, že by v daném případě byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení a odst. 3 ) .

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení a ) , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalovaným státním podnikem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ) ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníkovi řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko žalovaného státního podniku, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu