Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 589/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, č.j. -194, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2002, č. j. -164, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je „jedinou nájemkyní bytu o velikosti 3+1, I. kategorie v 1. poschodí, č. orientační 14, č. p. 50 na náměstí P. v Č.“ (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným. Přisvědčil právnímu názoru okresního soudu, že dle ustálené judikatury trvalé opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců bytu předpokládá existenci úmyslu tohoto nájemce byt trvale opustit, nevrátit se do něho a společnou domácnost neobnovit. Rovněž tak odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že v dané věci se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by takovýto úmysl u žalovaného existoval. V této souvislosti poukázal na to, že v odvolacím řízení nebylo možno přihlédnout k listinným důkazům, nově předloženým při odvolacím jednání, poté, kdy již účastníci byli poučeni o tom, že žádné další důkazy v řízení nelze uplatňovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , a v němž výslovně uplatnila dovolací důvody podle a b) a odst. 3 Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že se „opírá o tvrzení žalovaného, jejichž pravdivost není přesvědčivým a objektivním způsobem prokázána, a zcela opomíjí fakta, svědčící ve prospěch žalobkyně“, a že neprovedl jí navržený důkaz. Poukazuje na to, že žalovaný předmětný byt opustil již před 9 lety, a že po celou tuto dobu vede společnou domácnost s paní R. H., u které bydlí; zpochybňuje přitom hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a dovozuje, že v řízení byla prokázána existence úmyslu žalovaného trvale opustit společnou domácnost v předmětném bytě. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (, ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Vzhledem k tomu, že ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, zabýval se dovolací soud posouzením přípustnosti dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, kterou považuje za zásadně významnou z hlediska ustanovení , odst. 3 Nezpochybňuje ani výklad pojmu trvalého opuštění společné domácnosti, z něhož odvolací soud vycházel (a který ostatně odpovídá ustálené judikatuře – srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982 pod pořadovým číslem 34, a ročník 1986, pod pořadovým číslem 14, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, str. 127).

Dovolací námitky směřují proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatelka v neprovedení navržených důkazů spatřuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné, v úvahu přicházející, procesní ustanovení; za tohoto stavu nezbylo, než dovolání podle a odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu