Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1787/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení je návrh žalobce na přechod vlastnického práva žalovaného ke stavebnímu pozemku č. 148 a zahradě č. 93/14 v B., podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Oba pozemky původně tvořily část pozemku č. 93/1 v B., jež byla bez právního důvodu odňata jeho matce A. G. a ponechána v užívání A. R., babičce žalovaného. Poté, co si uživatelka postavila spolu se svým manželem na uvedených pozemcích domek, dosáhli její dědici uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání, jež posléze přešlo v právo vlastnické.

Okresní soud Praha-východ opakovaně žalobu zamítl; poprvé rozsudkem z 26.5.1999 s odůvodněním, že A. R. pozemky vydržela pro stát a nedošlo tedy k jejich přechodu na stát z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně znovu, rozsudkem ze dne 19.9.2001. Podle jeho názoru došlo k přechodu pozemků na stát na základě prohlášení finančního odboru ONV P. na základě vydržení, a nebylo prokázáno ani naplnění některé skutkové podstaty uvedené v § 8 odst. 1 zákona o půdě při nabytí pozemků žalovanými.

Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyslovil přechod vlastnického práva žalovaného k oběma pozemkům na žalobce, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Vyložil, že k právním účinkům vydržení vlastnictví podle tehdy platného § 116 odst. 1 a § 145 ObčZ mohlo dojít jen na základě oprávněné držby, tj. držitel musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu vlastnicky náleží. Dobrá víra musela zahrnovat i právně způsobilý důvod nabytí držby jako atributu vlastnického práva. Odvolací soud dovodil, že tak tomu nebylo u A. R., která se stala vlastnicí jiného pozemku , a to p.č. 318/8 v B. Byla si vědoma závazku založeného kupní smlouvou k tomuto pozemku, totiž respektovat jeho budoucí výměnu za část pozemku č. 93/1 v B. ve vlastnictví A. G., s tím, že v budoucnu mělo dojít k převodu tohoto pozemku do vlastnictví jednotného zemědělského družstva, s nímž bude směna dojednána. A. R. proto v době, kdy začala část pozemku č. 93/1 v B. užívat (dnes pozemky č. 148 a 93/14), nemohla být v dobré víře, že jí takto oddělený pozemek náleží, a ani později nedošlo k takové skutečnosti, která by mohla představovat způsobilý důvod pro vznik její dobré víry, že je vlastníkem pozemku. Takovým důvodem nebyla okolnost, že si spolu s manželem na pozemku postavili domek čp.113. V roce 1984 převedla svůj podíl na domku na svou dceru. Neuzavřela ani směnnou smlouvu se zemědělským družstvem, které užívalo její pozemek č. 318/8 v B., tento pozemek byl nepřetržitě v jejím vlastnictví a po její smrti byl předmětem dědictví. Odvolací soud uzavřel, že pokud na základě této situace vydal finanční odbor ONV P. prohlášení o vydržení pozemků pro stát, což mělo za následek zápis vlastnictví státu v evidenci nemovitostí, šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva, tj. vlastnické právo A. G. ve smyslu § 6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě. Protiprávní zvýhodnění žalovaných spatřoval a tom, že uživatel pozemku byl zvýhodněn zřízením práva osobního užívání k takto získanému pozemku, s následným přechodem do vlastnictví podle ObčZ ve znění dle Dovodil totiž souvislost mezi prohlášením ONV P. o vydržení pro stát a zřízením práva osobního užívání pozemku ve prospěch vlastníků domu čp.113. Rovněž vyšel z toho, že i když je stavební pozemek č. 148 je zastavěn stavbou, nebránilo by to jeho vydání, protože stavba byla postavena předtím, než pozemek přešel do vlastnictví státu ( zákona o půdě).

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl jeho zrušení. I když dovolání neobsahuje výslovné označení dovolacího důvodu, podle jeho obsahu lze usoudit, že dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu . V prvé řadě mu vytýká závěr, že A. R. nebyla v dobré víře, že jí pozemek náleží, a že nezhodnotil z tohoto hlediska obsah kupní smlouvy na pozemek č. 318/8 v B., v němž se konstatuje, že pozemek A. G. č. 93/1 v B., který měla užívat namísto pozemku č. 318/8 tamtéž, připadne v budoucnu do vlastnictví JZD, o čemž dle obsahu smlouvy bylo již Krajským národním výborem v P. právoplatně rozhodnuto. Pozemek byl také již vykolíkován předtím, než jej začala A. R. užívat. Státní orgány pak s rodinou R. jednaly jako s vlastníky pozemku, povolili jim vyhloubení studny, vybudování chaty a její následnou přestavbu na rodinný dům. Navíc se žalovaný dovolává zásady, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná. Okolnost, že pozemek č. 318/8 v B. zůstal ve vlastnictví A. R. a po její smrti byl předmětem dědictví, nepovažuje za rozhodující – k vydržení vlastnictví k části pozemku č. 93/1 v B. podle jeho názoru došlo již v roce 1961 podle a násl. ObčZ ve znění platném do roku 1964. Okolnost, že tento pozemek nebyl ve vlastnictví A. R., se žalovaný dozvěděl až v průběhu dědického řízení a v souladu s právním řádem platným v té době jednal se státními orgány o vydržení pozemku ve prospěch státu a zřízení práva osobního užívání. Dovolatel také poukazuje na to, že A. G. žalovala stát na určení vlastnictví a v řízení byly provedeny důkazy o dobré víře A. R., že jí pozemky náleží. Pokud svědci vypovídali, že pozemek byl stále ve vlastnictví A. G., nebylo prokázáno, že by v tomto směru někdy mluvili s A. R.

Dovolatel dále uvádí, že mu není zřejmé, z čeho odvolací soud usoudil, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalobce (správně zřejmě žalovaného) v době zřízení práva osobního užívání, k němuž došlo 12.9.1989, avšak registrováno bylo až 9.1.1990 z důvodu vyčkávání výsledku soudního řízení. Rovněž poukazuje na to, že k zápisu vlastnictví čs. státu došlo již v roce 1986. Pokud by bylo jednáno s ohledem na osobu žalovaného, došlo by k zřízení práva osobního užívání dříve. Nešlo ani o postup v rozporu s právními předpisy, když přeměna práva osobního užívání na vlastnictví byla učiněna přímo zákonem.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje předpoklady stanovené v a 241a a je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ( ). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek z důvodů uvedených v dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Právní posouzení soudu není správné, jestliže daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V dané věci odvolací soud správně aplikoval ustanovení v souvislosti s zákona o půdě v otázce, zda předmětné pozemky by podléhaly vydání, kdyby byly ve vlastnictví státu nebo právnické osoby, a to v souvislosti s ustanoveními o oprávněné držbě a o vydržení v jejich znění, platném v době, kdy k vydržení mělo dojít. Klíčovou otázkou je, za jakých okolností přešly pozemky na stát, tj. zda se tak stalo některým ze způsobů uvedených v zákona o půdě, nebo zda došlo k jejich řádnému vydržení občanem ve prospěch státu dle . Dovolací soud shledává argumenty, uvedené v rozsudku odvolacího soudu a vedoucí k závěru, že A. R. nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku (pozemků), správnými, a odkazuje na jeho dostatečné odůvodnění. Vzhledem k obsahu dovolání dodává, že ani okolnost, že A. R. byla srozuměna s tím, že v budoucnu dojde k převodu vlastnictví A. G. na JZD, s eventuelní další výměnou za její pozemek č. 318/8, nemohla založit její dobrou víru, že je sama vlastnicí pozemku, když k žádné výměně nedošlo, a sama zůstala vlastnicí pozemku č. 318/8. Z obsahu spisu je zřejmé, že ani v době, kdy byly povoleny stavby na pozemku, který užívala, netvrdila, že je vlastnicí pozemku, a vydržení pozemku před rokem 1964 netvrdil ani žalovaný v době, kdy usiloval o zřízení práva osobního užívání. Tato situace odpovídala běžným přístupům k zemědělským pozemkům, kdy užívací vztahy byly důležitější než vztahy vlastnické. Dle názoru dovolacího soudu mohlo tak dojít pouze k vydržení práva pozemek užívat, nikoli k vydržení jeho vlastnictví. Za této situace se jeví prohlášení finančního odboru ONV P. z roku 1986, o tom že došlo k vydržení vlastnického práva k pozemkům pro stát jako odporující a vydané účelově, aby bylo dosaženo souladu ve vlastnických vztazích ke stavbě na pozemku zřízené, a užívacími vztahy ke stavebnímu pozemku a zahradě. Prohlášení ostatně nemělo konstitutivní povahu a zápis vlastnictví státu mohl být napaden soudní žalobou. Tak se ostatně i stalo; ze spisu však vyplývá, že soud se tehdy otázkou dobré víry vydržitelky nezabýval a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě s odůvodněním, že zápis vlastnictví státu byl již učiněn.

Dovolací soud proto akceptuje názor odvolacího soudu, že k zápisu vlastnictví státu k předmětným pozemkům došlo v důsledku postupu státního orgánu porušujícího obecně uznávaná práva vlastníků zemědělských pozemků, a protože nedošlo ke správnímu ani k soudním rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem by byla i původní vlastnice A. G., i v rozporu s právními předpisy.

Dovolací soud souhlasí s tím, že k obdobnému řešení dlouhodobého užívání pozemku mohl teoreticky státní orgán přistoupit i v jiných případech, pokud by učinil potřebná zjištění včetně stanoviska vlastníka zapsaného v pozemkové evidenci, mohl by tak však učinit jen na základě právní skutečnosti, směřující k vzniku vlastnictví (např. kupní smlouvy později prohlášené za neplatnou). V dané věci došlo k neoprávněnému zvýhodnění nabyvatele i v tom, že nebylo přihlédnuto k tomu, že za pozemek nebylo nikdy nic zaplaceno, ani nedošlo k převodu pozemku č. 318/8 na stát, a přitom při zřízení práva osobního užívání nebyla uživateli žádná náhrada stanovena a žalovaný tak neoprávněně získal pozemek bez jakékoli protihodnoty. Zřízení práva osobního užívání by daném případě bylo možno hodnotit i jako rozpor s právními předpisy, protože ve skutečnosti nebyl pozemek, k němuž bylo právo osobního užívání zřízeno, ve vlastnictví státu, jak vyplývá z odůvodnění shora.

Rozsudek odvolacího soudu bylo proto shledán správným a dovolání bylo podle věta před středníkem zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, náklady tohoto řízení nevznikly ( , , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu