Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 282/2001

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

-88

U S N E S E N Í

I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 1999, č. j. – 54, se zastavuje.

II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. října 1999, č. j. - 54, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 487.232,96 Kč s patnáctiprocentním úrokem od 1. září 1993 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal ji, aby v téže lhůtě nahradila žalobci náklady řízení v částce 37.902 Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně měl provedeným dokazováním za prokázáno, že žalovaná vznikla na základě ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon“). Jelikož žalovaná převzala veškerý majetek svého právního předchůdce T. P., s. p. (dále též jen „státní podnik“), vyjma dvou vyňatých objektů, je podle soudu zřejmé, že vstoupila i do závazku založeného smlouvou o zajištění výuky žáků uzavřenou dne 1. července 1991 mezi státním podnikem a žalobcem (dále též jen „smlouva“). Žalovaná tak převzala i závazek hradit náklady spojené s odbornou přípravou učňů. Podle ustanovení zákona se k přechodu závazků nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se přitom může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu národního majetku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2000, č. j. - 73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 41.219,50 Kč (druhý výrok), zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6.550,- Kč (třetí výrok) a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání (čtvrtý výrok). Odvolací soud přisvědčil odvolatelce pouze co do námitky, že její povinnost k náhradě nákladů spojených s odbornou přípravou učňů neplyne ze smlouvy z 1. července 1991, jelikož ta se výslovně týkala jen úpravy platebních podmínek nákladů na přípravu učňů pro období školního roku 1991/1992. Jinak se ovšem ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, uzavíraje, že povinnost žalované k úhradě žalované částky plyne z ustanovení zákona ve spojení s ustanovením , o soustavě základních a středních škol (školského zákona), ve znění platném k 1. září 1993 (tj. ve znění zákonů č. , č. ,č. a č. ). Žalovaná jako právní nástupkyně státního podniku byla nepochybně tou organizací, pro níž se učni ve smyslu posledně označeného ustanovení školského zákona připravovali, bez zřetele k tomu, zda měla o učně zájem. Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že odvolatelkou označená právní otázka spočívající v určení, zda žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, není otázkou zásadního právního významu, neboť pasivní legitimace žalované v řízení je s ohledem na její právní nástupnictví zřejmá. Ke druhé otázce, jež tkvěla v posouzení platnosti smlouvy ze dne 1. července 1991, uvedl, že závazek žalované z této smlouvy nevyplývá.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná (zastoupená advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení a (dále též jen „ “). Dle názoru dovolatelky jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení pod písmeny a/, b/ a d/, jejichž prostřednictvím lze odvolacím soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Existenci zmatečnostní vady řízení dle shledává dovolatelka v tom, že neměla procesní způsobilost, tj. nebyla ve sporu pasívně legitimována. Vada ve smyslu spočívá podle dovolatelky v tom, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, neboť soud v rozporu s ustanovením nehodnotil náležitě všechny provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl pečlivě ke všem námitkám dovolatelky, včetně námitky o rozporu s dobrými mravy dle . Dovolací důvod dle , je podle dovolatelky dán proto, že privatizační projekt neuvádí závazek úhrady za výuku žáků, ale pouze konstatuje platnou dohodu na školní rok 1991/1992. Dovolatelka zdůrazňuje, že po privatizaci státního podniku nemohl nikdo nutit novou akciovou společnost, aby si pro sebe dala vychovávat učně, když je nepotřebovala. S ohledem na výše uvedené navrhla dovolatelka, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu – i v této věci.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním” žalované proti rozsudku soudu prvního stupně. Zřejmá nesprávnost takového postupu plyne z ustanovení , podle kterého dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. ); proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaná směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání” proti rozsudku obvodního soudu, které touto vadou trpí, podle zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu pak není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních , a

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Přitom jde o vady, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti. Jelikož jiné zmatečností vady řízení nebyly dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dána vada tvrzená dovolatelkou.

Podle ustanovení je řízení zmatečné i v případě, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Touto vadou však řízení zjevně postiženo není. Především platí, že obě podmínky formulované v ustanovení musí být splněny současně; dovolatelka přitom ani netvrdí, že by nebyla v řízení řádně zastoupena. Z dovolání je rovněž zjevné, že dovolatelka zaměňuje procesní způsobilost, tedy způsobilost účastníka řízení před soudem ve smyslu ustanovení samostatně jednat (kterou nepochybně nadána je), s pasivní věcnou legitimací, jež se projevuje závěrem, že žalovaný (procesně způsobilý) subjekt je nositelem povinnosti, o kterou v řízení jde.

Podle ustanovení pak dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením (rozsudek ze dne 22. října 1999 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci).

Z ustanovení se přípustnost dovolání též nepodává, poněvadž ji odvolací soud výrokem rozhodnutí nevyslovil.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání vymezenou ustanovením Dle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li o právní otázku zásadního významu. Přípustnost pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při niž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešen nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky. Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (shodně srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní právní význam po právní stránce přisuzuje dovolatelka (podle toho, jak formulovala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v odvolacím řízení) tomu, jak odvolací soud vyložil zákony, z nichž odvodil její povinnost k úhradě přisouzené částky (na druhé z tam formulovaných otázek, totiž na otázce platnosti smlouvy z 1. července 1991, odvolací soud – jak potvrzuje v dovolání i sama dovolatelka – své úvahy nezaložil).

Výklad ustanovení § 12 odst. 1 školského zákona v rozhodném znění (podle kterého úhrady provozních nákladů středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování s výjimkou úhrad uvedených v odstavci 3 se provádějí z nákladů organizací, pro něž se mládež připravuje), podaný odvolacím soudem, je výkladem standardním, přičemž uvedené ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o svém obsahu. Také aplikace ustanovení nikterak nevybočuje z mezí, jež ustavily soudy vyšších stupňů (včetně Nejvyššího soudu) ve své rozhodovací činnosti ohledně právního nástupnictví nabyvatele privatizovaného majetku. To, že mezi závazky související s privatizovaným majetkem může patřit i závazek k úhradě provozních nákladů středních odborných učilišť, obecně vyloučit nelze. Závěr, zda takový závazek přešel v daném případě (se zřetelem ke skladbě privatizovaného majetku, který přešel na nabyvatele) i na dovolatelku, je pak věcí konkrétního posouzení dokumentů, na jejichž základě byl příslušný majetek privatizován a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle

Dovolatelka podala výslovně dovolání i proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení; tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, takže přípustnost dovolání prosti nim je nutno poměřovat ustanoveními , a

O zmatečnosti řízení ve smyslu platí i ve vztahu k těmto výrokům vše, co Nejvyšší soud na dané téma uvedl výše. Podle dovolání není též přípustné neboť uvedené výroky nemají povahu usnesení ve věci samé.

Konečně, dovolání není přípustné ani podle ustanovení , když toto ustanovení v části věty za středníkem přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, výslovně vylučuje. Ohledně výroku o nákladech odvolacího řízení navíc platí, že potud nejde o měnící rozhodnutí.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), podle a odmítl.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první (u výroku o odmítnutí dovolání užitého per analogiam), a výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář,v .r.

předseda senátu