Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 561/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) M. Ch. a B) V. Ch., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. M., 2) E. B., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č. j. -373, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení byla žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle ustanovení , 4 o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “). Nemovitostmi byly dům čp. 129 na pozemku parc. č. 286, pozemek parc. č. 286 – zastavěná plocha o výměře 78 m2 a pozemek parc. č. 287 – zahrada o výměře 616 m2, vše zapsáno na LV č. 1223 pro k. ú. H., obec a okres P. u Katastrálního úřadu P. Žalobci žádali vydání ˝ spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze společného jmění žalovaných manželů; k dohodě o vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu zbylé poloviny došlo již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 1998 ve vztahu mezi žalobci a dalším žalovaným M. B. (synem druhé žalované), když M. B. se proti rozsudku neodvolal. Nemovitosti, původně v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobců, přešly na stát v důsledku trestu propadnutí majetku, vysloveného v rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. , jímž byli žalobci odsouzeni za trestný čin opuštění republiky. Posléze byly nemovitosti kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1985, registrovanou 13. 6. 1986, státem prodány žalovaným a M. B. Žalobci byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 1990, sp. zn. Rt 1186/90. V roce 1995 jim byla, jako osobám s trvalým pobytem mimo území ČR, osvědčena existence státního občanství České republiky. Žalobci, kteří dne 2. 12. 1994 vyzvali žalované k vydání nemovitostí, žádali následně o jejich vydání soudní cestou a na straně žalovaných shledávali nabytí věci jednak na základě protiprávního zvýhodnění správním orgánem a dále v rozporu s cenovými předpisy. Žalovaní nesouhlasili s tvrzeními žalobců a namítali, že svými stavebními pracemi změnili stavebně technický charakter domu a že nejsou pasivně legitimováni v důsledku prodeje svého podílu na nemovitostech dne 1. 2. 1995 ing. R. S.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. -345, tak, že žalovaným uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí ve znění vycházejícím ze shora uvedených skutečností a zavázal žalované k náhradě nákladů řízení žalobců, státu i k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byly jeho předchozí rozsudky (kterými též žalobě vyhověl) zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dnů 25. 2. 1998 a 23. 9. 1999 a věc vrácena s pokyny směřujícími k doplnění dokazování.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2002, č. j. -373, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku potvrdil a změnil napadený rozsudek jen potud, že náklady řízení před soudem prvního stupně i soudní poplatek jsou žalovaní povinni uhradit (jak vyplývá z předchozího průběhu řízení) solidárně s M. B. Žalované pak odvolací soud zavázal i k náhradě nákladů odvolacího řízení, jak vznikly úspěšným žalobcům.

Soudy obou stupňů vycházely, s výjimkou doplnění znaleckého posudku k eventualitě zásadní přestavby domu v odvolacím řízení, z důkazů již průběžně zhodnocených soudem prvního stupně. Na jejich základě dospěly k závěrům, že žalobci jsou podle ustanovení § 19 odst. 1 i § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněnými osobami, že podali ve smyslu již citovaných odstavců § 5 téhož zákona včas výzvu k vydání nemovitostí a též ve lhůtě uplatnili svůj nárok u soudu. Na straně žalovaných nepřisvědčila žádná z obou instancí námitce nedostatku pasivní legitimace, neboť za rozhodný byl považován vlastnický vztah k nemovitostem v době účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (v projednávané věci, vzhledem k místu trvalého pobytu žalobců, též s přihlédnutím k datu 1. 11. 1994 po vydání ).

Zejména odvolací soud podrobně shrnul právní argumentaci k podmínkám, z jejichž splnění vyvodil postavení žalovaných jako povinných osob podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i k otázce případné ztráty stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou ve smyslu § 8 odst. 1 téhož zákona.

Rozpor s platnými předpisy spočíval ve skutečnosti, že žalovaným byla při koupi nemovitostí od státu poskytnuta ze znalcem vypočtené ceny 42.710,- Kč sleva ve výši 14.823,- Kč. Stalo se tak v rozporu s o správě národního majetku a zejména s výnosem ministerstva financí z 28. 5. 1985 ke zmírnění tvrdostí při aplikaci cenové , podle něhož bylo přípustné poskytnout slevu pouze u smluv uzavřených ještě za účinnosti zmíněné vyhlášky, tj. do 31. 12. 1984 (nebyly-li smlouvy dosud registrovány). Tuto podmínku však předmětná smlouva, jak patrno z dat výše uvedených, nesplňovala, neboť byla sjednána již za účinnosti cenové

Protiprávní zvýhodnění nabyvatelů spatřovaly soudy obou instancí v postupu tehdejšího Obvodního národního výboru pro P., nerespektujícího příslušná ustanovení Směrnice ministerstva financí č. 10/1964 mj. o postupu při prodeji nemovitostí nabytých státem. Bytová situace ostatních žadatelů byla horší než žalovaných, neboť ti měli vlastní byt. V mezidobí od schválení jejich žádosti do prodeje nemovitostí odpadl důvod, který žalovaní v žádosti o odkoupení uplatnili, neboť matka druhé žalované, o kterou měli v domě pečovat, zemřela 27. 8. 1984 (a před smrtí bydlela sama v R., nikoli ve stávajícím pražském bytě se žalovanými). Její úmrtí nesdělili žalovaní správnímu orgánu, ten ani neprovedl šetření k důvodům uváděným v žádosti žalovaných o koupi domu.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k zásadní přestavbě domu, kterou by stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Ze znaleckých posudků ing. K. a ing. Č. bylo zjištěno, že byla rozšířena stávající terasa a přistavena garáž, sklad a WC. S použitím citované judikatury Ústavního soudu zdůraznil odvolací soud, že pojem „zásadní přestavba“ nutno považovat ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích za pojem právní a jeho výklad i posouzení v konkrétním případě náleží soudu, nikoli znalci. Ve shodě se soudem prvního stupně pak dovodil, že k zásadní přestavbě stavby v době po nabytí vlastnictví žalovanými nedošlo, přičemž takovou přestavbou nelze rozumět pouhou přístavbu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Vytkla v něm soudům obou stupňů nadbytečný rozsah přezkumu postupu tehdejšího správního orgánu při posuzování žádosti žalovaných o odkoupení domu s pozemky; v této souvislosti považovala za otázky zásadního právního významu, zda

- mohou soudy v restitučních věcech přezkoumávat správnost rozhodnutí orgánu rozhodujícího o prodeji nemovitostí, pokud se týká okolností, které tento orgán bere v úvahu, a zda

- změna okolností po uzavření kupní smlouvy činí předchozí rozhodnutí o prodeji nesprávným.

Dovolatelka dále namítla, že si oba znalecké posudky odporovaly v závěru o zásadní přestavbě domu a spatřovala procesní pochybení (vadu s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci jako dovolací důvod podle – dále jen „ “) nižších soudů v tom, že nebylo vyhověno návrhu žalovaných na zadání revizního znaleckého posudku k vyjasnění rozporů mezi posudky dosavadními. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci podali k dovolání vyjádření, v němž polemizují s argumenty dovolatelky k otázce zásadní přestavby domu a navrhují dovolání nevyhovět.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem ( , ). Ještě před případným posouzením označeného dovolacího důvodu se musel zabývat přípustností dovolání; z tohoto hlediska připadala v úvahu, s ohledem na shodu rozhodnutí obou instancí bez předchozího rozporu v právním názoru, pouze přípustnost dovolání podle ustanovení

Podle ustanovení je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Tento zásadní význam (odst. 3 téhož ustanovení) je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, nebo právní otázku rozhodovanou odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona (zde trestním rozsudkem o propadnutí majetku, čemuž koresponduje speciální úprava v § 19, § 20 zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Obě otázky předložené dovolatelkou spolu bezprostředně souvisí. Týkají se rozsahu skutečností zohledněných správním orgánem, jež činil „rozhodnutí“ - v této věci stanovisko ONV v P. ze dne 14. 8. 1984 o schválení prodeje nemovitostí žalovaným - o následném prodeji nemovitostí.

Dovolatelka má tendenci redukovat soudní přezkum podmínky protiprávního zvýhodnění při nabytí nemovitostí žalovanými jen na posouzení správnosti stanoviska tehdejšího správního orgánu. Soud je však oprávněn v řízení o restitučním nároku posuzovat možnost protiprávního zvýhodnění nabyvatele od počátku správního řízení resp. od žádosti budoucího nabyvatele o koupi nemovitostí až do samotného nabývacího úkonu. Sám přitom činí z nyní prokázaných skutečností závěr, zda nabyvatel byl či nebyl protiprávně zvýhodněn. Takový právní názor je patrný již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. (publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, str. 206 a násl.), v jehož rámci posoudil dovolací soud význam odborných zásluh uchazeče o koupi z hlediska splnění podmínky protiprávního zvýhodnění. Platí též, že není v zásadě rozhodné, zda a v jaké míře se nabyvatel na případném protiprávním zvýhodnění sám podílel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. ).

Odvolací soud tedy postupoval správně, zohlednil-li při závěru o protiprávním zvýhodnění žalovaných jak zjištěné bytové poměry žalovaných v porovnání s ostatními uchazeči o koupi nemovitostí, tak i skutečnost, že matka druhé žalované, jejíž přestěhování bylo podstatným důvodem žádosti o byt, zemřela ještě před uzavřením kupní smlouvy. Pokud správní orgán posuzující jednotlivé žádosti o byt nevěděl v důsledku nesprávného údaje v žádosti žalovaných o tom, že matka druhé žalované nežije se žalovanými v dosavadním bytě a pokud v mezidobí od schválení žádosti do koupě žalovaní nesdělili témuž správnímu orgánu, že tato osoba zemřela, pak uvedené okolnosti jdou k tíži žalovaných – a to bez ohledu na zásadní irelevanci subjektivního podílu nabyvatele na protiprávním zvýhodnění, jak vysloveno v posledně citovaném judikátu.

Právní otázky, spojené se splněním podmínky protiprávního zvýhodnění nabyvatelů při nabytí nemovitostí, posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem. Tyto právní aspekty věci již byly, jak patrno z citované judikatury, řešeny dovolacím soudem a nestaly se předmětem rozporu v rozhodovací praxi dovolacího ani nižších soudů. Dovolací soud též při přezkumu právní stránky posuzované věci z vlastní iniciativy neshledal, že by jiná pro rozhodnutí obou řádných instancí určující právní otázka byla vyřešena v rozporu s hmotným právem či stávající judikaturou. Pro nesplnění zákonných předpokladů podle , odst. 3 proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné odmítl ( věta první, ).

Nepřípustnost dovolání vyloučila možnost posuzovat věc z hlediska toho dovoláním nastoleného dovolacího důvodu, který vytýkal soudům nižších instancí vadu postupu při dokazování znaleckými posudky.

Dovolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Žalobci sice byli v tomto řízení úspěšní ( věta první, , ), jejich vyjádření k dovolání se však věnovalo pouze dílčímu hmotněprávnímu aspektu věci. Za stavu, kdy dalšímu posouzení merita věci zabránila procesní překážka přípustnosti dovolání, nepovažoval dovolací soud náklady spojené s tímto vyjádřením za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu