Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1530/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, jež označila. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně (ač shodného názvu) neprokázala, že je totožným subjektem s tím, jenž dotčené nemovitosti nabyl trhovou smlouvou ze dne 1.12.1892. Ze skutkových zjištění, které byly v řízení opatřeny, totiž jednoznačně vyplývá, uvedl odvolací soud, že původní spolek (vlastník) zanikl rozchodem ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 68/1951 Sb. na základě rozhodnutí jeho výborové schůze ze dne 11.9.1952; že se tak stalo pod tlakem tehdejších politických poměrů na tom ničeho nemění, pročež navázala-li žalobkyně posléze (na základě ) na činnost tohoto spolku, jde o kontinuitu „čistě charakteru ideového“, nikoli o nepřetržitou kontinuitu právní.

Žalobkyně (zastoupena advokátem) napadla tento rozsudek včasným dovoláním, v němž namítla, že vychází z nesprávného skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatelka především - a obšírně - brojí proti skutkovému základu sporu, a zejména proti tomu, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla; jinak by totiž „kontinuita“ s původním spolkem prokázána byla. Za otázku zásadního právního významu označila posouzení, zda „neexistence právního rámce pro činnost spolku vylučuje kontinuitu dnešní J. k. t. s původním spolkem, který nikdy nezanikl, nebyl rozpuštěn ani nebyl jiným způsobem likvidován“ a taktéž, zda „postupem soudů obou stupňů (ne)byla zkrácena ve svých právech“ a zda důkazy, které navrhla, avšak „byly zamítnuty“, mohly mít za následek jiné, příznivější, rozhodnutí ve věci samé.

Žalované město ve vyjádření k dovolání navrhlo jeho odmítnutí, pokládajíc závěry odvolacího soudu za správné a souladné s těmi, jež v řízení již dříve vyjádřil Nejvyšší soud jako soud dovolací.

Jelikož oba soudy rozhodovaly po 1.1.2001, projednal i dovolání Nejvyšší soud podle , , ve znění (dále též jen „ “), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, ).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v až c/

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Z ustanovení přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.

Nezakládá ji ani ustanovení , jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. V projednávaném případě odvolací soud sice potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud o nároku žalobkyně proti žalovanému rozhodl jinak (zamítl žalobu), než v dřívějším (v pořadí druhém - vyhovujícím) rozsudku, procesní prostor pro další (třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně však vytvořil nikoli odvolací soud, nýbrž soud dovolací, který k dovolání žalovaného obě uvedená rozhodnutí zrušil.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle , nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelčiny argumentace, jsou tedy v daných souvislostech nevýznamné.

To zjevně platí i o druhé z (výše) formulovaných otázek „zásadního významu“, zda dovolatelka nebyla „zkrácena“ na svých procesních právech tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), nejde ani v případě otázky, již jako zásadní vyjádřila dovolatelka v dovolání na prvním místě, jejímž prostřednictvím se dožadovala jiného posouzení „kontinuity“ s původním vlastníkem.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; naopak neobstojí názory, vyslovené v dovolání. V podrobnostech postačí odkázat, jak nabízí žalované město ve vyjádření k dovolání, na rozsudek ze dne 16.12.1999, sp. zn. , kterým Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval coby soud dovolací; připomíná se tedy (pouze), že v posuzovaných právních poměrech nejde o „kontinuitu“, nýbrž o „identitu“ s původním vlastníkem, resp. o postavení žalobkyně jakožto jeho právního nástupce. Správně odvolací soud konstatoval, že návaznost „ideová“ nestačí.

Jestliže totiž nelze otřást rozhodnými skutkovými zjištěními (že původní vlastník - spolek - podle dobového práva zanikl), k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelkou tvrzeného opaku. Relevantní právní námitku dovolatelka neformulovala samostatně, ale až toliko coby důsledek - podle jejího názoru - vadných skutkových zjištění.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení , odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle , věty první, odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovanému náhrada nákladů právní služby podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), účinné dnem 1. ledna 2001 ( vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.575,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ( , , , , vyhlášky) - sníženou o 50 % podle vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu