Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 499/2003

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í

V rámci rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ve věci obviněných V. P. a Z. R. byl obviněný Z. R. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, který podle rozsudku spáchal s obviněným V. P. tím, že „společně dne 26. 12. 2001 okolo 12.00 hod. v Č. K. na asfaltové přístupové cestě k restauraci Z. j. přistoupili k poškozenému japonskému občanu M. W., pod záminkou, zda nemá cigaretu, jej obstoupili, načež obžalovaný V. P. přiskočil k poškozenému, uchopil jeho videokameru zn. Sony, model NO.CCD-TR2, stříbrné barvy, kterou měl zavěšenou křížem přes rameno, několikerým trhnutím ji oddělil od popruhu, po krátkém přetahování se videokamery zmocnil a poté z místa činu utekli, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 36.250,- Kč.“

Za to byl obviněný Z. R. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. R. (a také obviněný V. P.), rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. , tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak stran obviněného Z. R. nabyl právní moci dne 30. 10. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný Z. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že nebyla vyvrácena obhajoba spočívající v tom, že spoluobviněný V. P. předmětnou videokameru oddělil jediným krátkým trhnutím bez násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Nebyl znalecky zkoumán mechanismus poškození úchytů videokamery na popruzích a tak jediným důkazem, o který se soudy obou stupňů opírají, je tvrzení poškozeného a subjektivní hodnocení fotografií. Tvrzení poškozeného však nelze podle dovolatele brát za zcela relevantní. Navíc za situace, kdy jediným důkazem svědčícím o tom, zda došlo k odtržení videokamery jediným krátkým trhnutím či delším přetahováním je právě tato výpověď, měla by být naprosto jednoznačná a nezpochybnitelná. V opačném případě by měl soud vzhledem k zásadě in dubio pro reo posuzovat jednání spoluobviněného jako jediné krátké trhnutí bez použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a z toho by pak vyplývalo, že se obvinění nemohli dopustit trestného činu loupeže, nýbrž trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Další skutečností, v níž dovolatel shledal nesprávné právní posouzení skutku, je hodnocení jeho účasti na jednání spoluobviněného P. V souvislosti s tím zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl domluven s P. na odcizení fotoaparátu a že tato dohoda nebyla alespoň z jeho strany míněna vážně. Jednání spoluobviněného bylo tedy možné chápat jako exces z dohody učiněné předtím, neboť jejich úmysl směřoval ke spáchání trestného činu krádeže fotoaparátu a nikoliv trestného činu loupeže. Dovolateli tedy nelze podle jeho názoru přičítat odpovědnost za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin nezahrnoval jejich dohodu, která nebyla podle dovolatele míněna z jeho strany vážně. Soudy obou stupňů tuto argumentaci neakceptovaly a nesprávně tak posoudily skutek jako trestný čin dle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se v nejpřísnějším případě mohlo jednat pouze o trestný čin krádeže dle § 247 tr. zák., neboť dohoda učiněná mezi dovolatelem a spoluobviněným P. kryla pouze jednání směřující ke krádeži věci. Z uvedených skutečností podle názoru dovolatele vyplývá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek v tom smyslu, že se nemohlo jednat o trestný čin loupeže, protože k odcizení došlo pouze krátkým intenzivním trhnutím a nikoliv přetahováním s poškozeným a tedy nebyl naplněn zákonný znak trestného činu loupeže – násilí a dále, že jednání spoluobviněného P. je možné chápat jako exces z jejich dohody a dovolateli nelze přičítat případné následky tohoto excesu.

Z těchto důvodů dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pokud dovolatel zpochybnil rozsah a kvalitu provedeného dokazování s námitkou neprůkaznosti použití násilí ze strany spoluobviněného V. P. a dále i otázku jejich vzájemné spolupachatelské součinnosti a teprve na tomto základě předpokládajícím zásah do přisouzeného skutkového stavu věci buduje svůj závěr o vadné právní kvalifikaci svého jednání, je zřejmé, že k aplikaci jím zvoleného postupu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky. Dovolatelem použitý dovolací důvod k nápravě vad skutkové povahy rozhodně neslouží a byl tedy z jeho strany pouze formálně tvrzen a nikoli věcně odůvodněn. Proto se podaným dovoláním nelze ani věcně zabývat. Vzhledem k tomu, že dovolání nenaplňuje ani žádný z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný Z. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve věci obviněného Z. R. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, nebyly ani provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Sám přitom hodnotí provedené důkazy, přičemž činí odlišné skutkové závěry nežli soud druhého i prvního stupně (závěry odlišné od zjištění stručně vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména na str. 7 a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4, 5, 6) a teprve v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky tak, ač formálně deklaruje jinou argumentaci, spatřuje vady v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, byl-li dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci , ).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý