Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 605/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o dovolání částku Kč 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2002, č. j. -179, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyni vydat spoluvlastnický podíl deseti šestnáctin k domu čp. 356 na pozemku parc. č. 776, pozemek parc. č. 776 – zastavěnou plochu o výměře 271 m2 a pozemek parc. č. 777 – zahradu o výměře 625 m2, vše zapsáno v k. ú. M., obec a okres P., na LV č. 1342 u Katastrálního úřadu P. Účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni, jako státní občance ČR, postavení oprávněné osoby podle o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „“) s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jakož i podle § 3 odst. 4 písm. e/ citovaného zákona. Konstatoval řádné a včasné uplatnění restitučního nároku podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a nevyloučil ani status povinné osoby na straně žalované (jak patrno ze spisu, městská část nabyla nemovitosti podle o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). Vzhledem ke zjištěnému postupu státu při nabytí nemovitostí do státního vlastnictví však dovodil, že žalobkyni nesvědčí žádný z restitučních důvodů podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. -193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 14.835,- Kč k rukám její právní zástupkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobkyně má restituční důvod podle § 6 odst. 2 a zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pozůstalost (nyní požadované nemovitosti) po sestře, jejíž správu po přijetí dědické přihlášky žalobkyně až do své emigrace vykonávala, byla totiž později exekvována státem v rozporu s . Výkon rozhodnutí se vedl nikoli proti vlastníku nemovitostí, ale proti národní správkyni. Tím byla žalobkyni, jež se nemohla reálně bránit, způsobena majetková křivda podle ustanovení , odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích i podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila v něm s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítala, že při neřešení otázky další dispozice s tzv. ležící pozůstalostí v případě dědicovy nečinnosti obecným zákoníkem občanským nastoupila úprava č. Podle jejího ustanovení se nárok na vydání dědictví promlčel do tří let od zůstavitelovy smrti (prohlášení za mrtvého) a podle téhož předpisu pak připadlo dědictví jako odúmrť státu. Dovolatelka současně vycházela z předpokladu, že k dědění majetku P. se přihlásil jako dědic O. P., jehož přihláška byla přijata a poté spoluvlastnictví zapsáno do pozemkové knihy. V té době jednaly správní orgány též se žalobkyní, která však, přes doručení návrhu na odkoupení nemovitostí státem diplomatickou cestou, nereagovala. O nemovitosti se zajímala Čsl. státní spořitelna, vymáhající dluh, který na nich vázl; exekuce na nemovitosti byla však vedena až v době, kdy připadly jako odúmrť státu. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a žádala, aby s ohledem na uvedené skutečnosti a nesprávné právní posouzení věci zrušil dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že v roce 1948 podala dědickou přihlášku a po jejím přijetí jí byla svěřena správa pozůstalosti. Dědické řízení nepokračovalo v důsledku její emigrace a tak se nestala vlastnicí nemovitostí, které byly ležící pozůstalostí podle obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“). Aplikace ustanovení z roku 1950, jak se jí domáhá dovolatelka, však není na místě. Při dědění je nutno užít práva platného v den smrti zůstavitele (sestra žalobkyně E. P. byla prohlášena za mrtvou ke dni 16. 4. 1945). Žalobkyně přisvědčila právním závěrům odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a že za dovolatelku jedná osoba s právnickým vzděláním (, – dále jen „“). Dovolání je přípustné podle ustanovení V dovolání je z hlediska jeho obsahu označen dovolací důvod podle ustanovení , tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání se zčásti poukazuje na údajně nové či nezohledněné skutečnosti; dovolací důvod podle (skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) však z konkrétních námitek k tomuto tvrzení nevyplývá.

Dovolání není důvodné.

Námitka dovolatelky o nezbytnosti aplikace č. je zjevně nesprávná. Zůstavitelé JUDr. O. P. a E. P. (jeho manželka) byli prohlášeni za mrtvé s datem úmrtí v roce 1945 a v úvahu přicházející dědici, žalobkyně a R. P., uplatnili nárok na dědictví podáním dědické přihlášky podle o. z. o. (žalobkyně dne 31. 1. 1948). Ustanovení o. z. o. deklaruje známou zásadu, že hmotněprávní poměry při dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Není tedy důvodu, proč by měla být použita ustanovení tzv. středního (č. ) a proč by měl být vyvozen závěr o promlčení dědického nároku a odúmrti. Takový právní názor ostatně nezastávaly při svém postupu ve vztahu k předmětným nemovitostem ani správní orgány v době po 25. 2. 1948. Pokud jde o osobu R. P. (nikoli tedy „O. P.“, jak uvedeno v dovolání), pak skutečnosti k němu v dovolání uvedené jsou zřejmé již z obsahu listin čtených k důkazu a nic nemění na právním posouzení věci. Dědická přihláška R. P. skutečně byla projednána a protože jmenovaný zůstal – na rozdíl od žalobkyně – v Československé republice, odevzdal mu Okresní soud ve Zbraslavi dne 18. 3. 1952 jeho dědický podíl; jeho vlastnictví bylo zapsáno do pozemkové knihy a R. P. dne 29. 12. 1957 svůj podíl prodal státu. To vše ovšem jen ve vztahu k podílu ve výši 6/16 spoluvlastnictví k nemovitostem. Ohledně zbývajících 10/16 přetrvával právní režim adekvátní již zmíněné ležící pozůstalosti, když žalobkyně se sice k dědictví přihlásila, ale v důsledku emigrace je nepřevzala. Tento právní stav pak řešily tehdejší státní orgány postupem, jak bude dále připomenuto.

Námitky dovolatelky tedy v žádném bodě neobstojí.

Pro úplnost je třeba shrnout podstatné skutečnosti a významné právní aspekty věci. Nemovitosti v dřívějším spoluvlastnictví manželů JUDr. O. a E. P., pozbyté za německé okupace, se podařilo restituovat podle zákona č. 128/1946 Sb.; proto mohly být projednávány v dědickém řízení. Žalobkyně, jejíž přihlášený podíl na nemovitostech v důsledku jejího odchodu do ciziny nepředán vázl, byla vyzvána na známou adresu v I. k prodeji svého podílu státu. Žalobkyně podle doručenky převzala zásilku 28. 5. 1959, neodpověděla však. Takřka v tutéž dobu bylo na podíl žalobkyně zavedeno vyvlastňovací řízení, to však bylo krátce po zahájení zastaveno. Po delším období právního klidu žaloval stát – ministerstvo financí (zastoupen Správou pro věci majetkové a devizové v Praze) tehdejší národní správkyni podílu žalobkyně o dlužných 44.870,70 Kč s příslušenstvím, představujících nesplacený zůstatek půjčky, kterou si vzali v roce 1939 JUDr. O. a E. P. a kterou převzala jako pohledávku do správy Č. s. s. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1981, sp. zn. , s přísudkem výše uvedené částky proti národní správkyni K. M. pak posloužil k exekučnímu prodeji nemovitostí, jež jmenovaná spravovala (Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. ).

Zásadní skutečností v těchto souvislostech zůstává, že žalobkyně nedostala, ač byla v důsledku dědické přihlášky potenciální spoluvlastnicí nemovitostí, jakoukoli možnost se proti posledně popsanému postupu soudů procesně bránit. Ze spisů nevyplývá, že by byla o řízení nalézacím či o výkon rozhodnutí uvědoměna. Přestože její místo pobytu v I. bylo buď státním orgánům známo nebo mohlo být aktuálně zjištěno, nebyl učiněn pokus jí doručit a nebyla ani označena jako účastnice řízení. Jak Nejvyšší soud dovodil v obdobné věci v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. (odvolacím soudem citovaném), soudní rozhodnutí sice zůstávají závaznými, neznamená to však, že by ve smyslu restitučních zákonů nemohla být kvalifikována jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odvolací soud tu přiléhavě poukazuje na porušení článku I odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.); zbývá ještě dodat, že obdobnou ochranu poskytuje právu vlastnit majetek i článek 11d.

Odvolací soud tedy správně uzavřel, že došlo k porušení práv žalobkyně předvídaných ustanovením § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z toho vyplývá povinnost žalované vydat nemovitosti, blíže odůvodněná ustanovením § 6 odst. 2 téhož zákona, které na citované pasáže § 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích odkazuje.

Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení zamítl.

Úspěšné žalobkyni (, , ) byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně zástupkyně za jeden úkon právní služby snížené o 50%, tj. v částce 2.250,- Kč plus 75,- Kč paušálu, v součtu 2.325,- Kč (, , , ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu