Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 129/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 15 545 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 7 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 21.1.2020 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 145 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 600,55 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 999,99 Kč od 7.12.2019 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 885,04 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 9 999,99 Kč od 7.12.2019 do 20.1.2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 285,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 7 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 21.1.2020 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 145 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 600,55 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9 999,99 Kč od 7.12.2019 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 885,04 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 9 999,99 Kč od 7.12.2019 do 20.1.2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 285,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 27.1.2021 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 15 545 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 28.6.2016 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a dále poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 290 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 58 týdenních splátkách po 305 Kč Poslední splátka byla stanovena na 8.8.2017. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, a na dluh uhradil částku 2 145 Kč, která byla původním věřitelem započtena částkou 0,01 Kč na jistinu, částkou 1 400 Kč na úrok, částkou 217,21 na administrativní činnost, částkou 492,11 Kč na hotovostní inkaso splátek 413,82 Kč a částkou 35,67Kč na poplatek za životní pojištění. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 11.8.2016. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, na základě kterých byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 23,72 % a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 6.12.2019 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 6.12.2019 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Ke dni postoupení činila výše pohledávky 15 545 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala úhradu dlužné částky ve výši 15 545 Kč sestávající z jistiny 9 999,99 Kč a poplatků 5 545,01 Kč, dále úroků a úroků z prodlení v částce 5 600,55 Kč a 1 885,04 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části zápůjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 6.12.2019, a dále rovněž tak i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části zápůjčky od dne 7.12.2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu byla žaloba doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dne 3.5.2021 (zásilka uložena na poště dne 23.4.2021), na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů.
3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagoval. (§ 101 odst. 4 o.s.ř. ).
4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
6. Ze smlouvy o zápůjčce /Fajnpůjčka/ číslo přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO, dne 28.6.2016 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč (sestávající z úroku v částce 1 400 Kč, poplatků za administrativní činnost 2 000 Kč a hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč), a dále poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč, celkem 17 690 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit 58 pravidelných týdenních splátek po 305 Kč. Soud dále ze smlouvy o zápůjčce zjistil, že žalovaný se zavázal zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky. Podle čl. 9 smluvních podmínek, 2. věta platilo, že pro případ prodlení žalovaného s některou ze splátek, prodlužuje se účinnost smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Podle čl. 8 smluvních podmínek platilo, že pokud žalovaný nesplní včas povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na zaplacení celé zbývající dosud neuhrazené částky.
7. Zákaznickou kartou ze dne 28.6.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Zaměstnán byl jako operátor ve právnická osoba, s.r.o., s měsíčním příjmem ve výši 14 500 Kč. Výdaje uvedl ve výši celkem 11 500 Kč měsíčně s tím, že výdaje na nájem činily 7 500 Kč a výdaje na domácnost činily 4 000 Kč. Žalovaný měl měsíčně k dispozici 3 000 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů výpis z účtu, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a výplatní pásky, které však i přes výzvu soudu nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
8. Z tabulky žalobkyně na č.l. 19 spisu vyplývá, že žalovaný zaplatil na dluh ze smlouvy o zápůjčce v období od 1.7.2016 do 11.8.2016 celkem částku 2 145 Kč.
9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 6.12.2019. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 6.12.2019, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 7.1.2020. Žalovaný byl současně vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
10. Z předžalobní upomínky ze dne 3.9.2020 a podacího lístku ze dne 4.9.2020 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO dne 28.6.2016 smlouvu o zápůjčce – Fajnpůjčka číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 7 400 Kč, celkem částku 17 400 Kč v 58 týdenních splátkách po 305 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy a dále poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, a na dluh v období od 1.7.2016 do 11.8.2016 uhradil pouze 2 145 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy byla se žalovaným vyplněna Karta zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6.12.2019.
12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
16. Podle § 1968 věta prvá OZ , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 7 855 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 28.6.2016. Ve smyslu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka ke smlouvě ze dne 28.6.2016 uvedl, že jeho příjem činí 14 500 Kč a jeho celkové výdaje pak měly činit 11 500 Kč, přičemž částka 7 500 Kč představovala výdaje na bydlení a částka 4 000 Kč výdaje na domácnost. Žalovanému pak mělo zůstat 3 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, resp. o tom nepředložila soudu žádné důkazy, že příjem žalovaného je skutečně takový a z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, resp. jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, a další konkrétní výdaje. Rovněž pak použitelný příjem ve výši 3 000 Kč se soudu jeví jako nepostačující k zajištění splácení a dalších případných finančních situací. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.
18. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet zápůjčku, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ .
19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ , neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
20. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 2 145 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 7 855 Kč, které je povinen vydat (10 000 Kč – 2 145 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 7 855 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
21. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 7 855 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. v žalobkyní požadované výši 8,05% ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 21.1.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 6.12.2019, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 7.1.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 10.1.2020 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 20.1.2020 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 10 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,05 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1 , písm. a) a d) ve spojení s § 14b , odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 78,55 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 15 545 Kč, soud žalobu co do částky 2 145 Kč zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 21,45 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 1 285,90 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.