Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 90/2021-22
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 17 719,07 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.560 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 13.159,07 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 19.669,07 Kč od datum do datum, z částky 15.109,07 Kč od datum do datum a z částky 13.109,07 Kč od datum do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.560 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se pro částku 13.159,07 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 19.669,07 Kč od [datum] do [datum], z částky 15.109,07 Kč od [datum] do [datum] a z částky 13.109,07 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17.719,07 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ původní věřitel“) uzavřel se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru, na základě které bylo žalovanému poskytnuto 31.555 Kč Celkem žalovaný na úvěr zaplatil 25.240 Kč. Žalovaný porušil smluvní podmínky, úvěr řádně nesplácel, a proto původní věřitel zesplatnil úvěr ke dni datum. Pohledávka byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ke dni datum postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně dlužnou částku nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listin y označené jako„ Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru číslo“ soud zjistil, že žalovaný a původní věřitel se dne datum písemně dohodli o poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč. Žalovaný v souvislosti s uzavřením smlouvy prohlásil, že je ženatý, má jedno vyživované dítě, má čistý příjem 27.000 Kč, splácí finanční závazky ve výši 3.500 Kč, hradí náklady na bydlení 5.000 Kč a příjem jeho domácnosti činí 34.600 Kč.
4. Z informace o bonitě klienta soud zjistil, že lustrace žalovaného v registru NRKI a BRKI proběhla dne datum s výsledkem, že žalovaný má 5 úvěrů v celkové výši 482.858 Kč a splácí 7.423 Kč měsíčně, a to u 2 poskytovatelů.
5. Z výpisu z účtu soud zjistil, že původní věřitel evidoval čerpání finančních prostředků žalovaným celkem ve výši 29.800 Kč a úhrady na úvěr v celkové výši 25.240 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky má soud prokázáno, že pohledávka původního věřitele za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému dne datum oznámeno. Zároveň byl žalovaný vyzván k zaplacení do datum
7. Z dopisu ze dne datum má soud prokázáno, že zástupce žalobkyně sepsal výzvu žalovanému k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru . Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí číslo a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, anonymizováno, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
16. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Ze žádosti o úvěr je zřejmé, že původní věřitel při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupoval zcela formálně a spokojil se s tím, že uvedené informace žalovaný stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. O tom svědčí zejména to, že žalobkyně nedisponuje kopiemi dokladů (nájemní smlouvy, pracovní smlouvy a výplatních pásek) na základě kterých měla být majetková situace žalovaného ověřována a které jí měly být před uzavřením spotřebitelského úvěru předloženy. Dále pak nebylo ani tvrzeno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkových poměrů žalovaného vycházela z jakýchkoliv jiných relevantních dokladů, např. výpisů z bankovního účtu, případně vzala v úvahu vyživovací povinnosti žalovaného. Současně nebylo prokázáno, že by byly řádně prověřovány měsíční výdaje žalovaného, ty byly evidentně stanoveny pouze odhadem, přičemž vůbec není zřejmé, které konkrétní položky jsou v nich zahrnuty nebo zda a jakým způsobem do nich byla promítnuta tvrzená vyživovací povinnost žalovaného. Původní věřitel nijak neověřoval ani výši úvěrů a výši splátek. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Všechny shora uvedené skutečnosti přitom svědčí o tom, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, a to zejména s ohledem na výši jeho tvrzených příjmů za současné existence vyživovací povinnosti a dalších závazků.
17. Výdaje i příjmy žalovaného tak byly zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když původní věřitel poskytl žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
18. Jestliže původní věřitel přes neplatnost smlouvy poskytl žalovanému částku 29.800 Kč, plnil dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo mu ve smyslu citovaného ustanovení právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že žalovaný ke uhradil pouze částku 25.240 Kč, když další úhrady žalovaný netvrdil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh zaplatil již 25.240 Kč, zbývá mu k úhradě 4.560 Kč. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 4.560 Kč se pak stal splatným dnem datum, neboť tato lhůta byla žalovanému stanovena v oznámení o postoupení pohledávky. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky v souladu s ust. § 1970 o. z. úrok z prodlení od datum, neboť od tohoto okamžiku byl žalovaný v souladu s ust. § 1968 o. z. v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 10% p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byl úspěšnější žalovaný, který by měl právo na poměrnou část všech svých nákladů řízení. Žalovaný v řízení zůstal nečinný a neučinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.