Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 295/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 15.6.1995, domáhajícího se vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. 886 a pozemku parc. č. 2493 (o výměře 340 m2) a pozemku parc. č. 2494 (o výměře 192 m2) v B., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Městského soudu v Brně z 26.11.1998, čj. -32. Bylo také rozhodnuto, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení.

K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.5.2000, sp. zn. , zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že v dalším řízení rozhodne soud prvního stupně nejprve o změně žaloby žalobce ze 16.5.2000 a následně se bude zabývat otázkou výše podílu na uvedených nemovitostech, na jehož vydání (a nikoli na finanční náhradu za podíl) má žalobce vůči žalované nárok. Odvolací soud poukazoval i na to, že se soud prvního stupně bude muset zabývat tím, zda tu mohlo djít a zda došlo podle ustanovení k postoupení pohledávky ostatních oprávněných osob, které své nároky na vydání věcí neuplatnily.

V dalším průběhu řízení vynesl Městský soud v Brně rozsudek z 29.8.2000, čj. -65, jímž uložil žalované vydat žalobci ¼ domu čp. 886, pozemku parc. č. 2493 (o výměře 340 m2) a pozemku parc. č. 2494 (o výměře 192 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 3788 katastru nemovitostí pro obec B. a katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu B., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení od žalované.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vzal za prokázáno, že vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, byl V. D., otec žalobce i žalované; tyto nemovitosti přešly bezúplatně na stát v roce 1974 darovací smlouvou, která však byla uzavřena v tísni. Ke dni nabytí účinnosti byl držitelem uvedených nemovitostí Podnik bytového hospodářství B., státní podnik; nemovitosti byly žalované vydány dohodami, uzavřenými mezi ní a uvedeným bytovým podnikem ve dnech 3.10.1991 a 10.11.1992, když žalovaná uplatnila nárok na vydání nemovitostí jako jediná oprávněná osoba. Po vydání nálezu č. 164/1994 Sb. se další oprávněnou osobou stal i žalobce, který včas vyzval žalovanou o vydání svého podílu na nemovitostech. V otázce výše jeho podílu poukazoval soud prvního stupně na to, že ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí V. D., zemřelého 14.8.1974, došlo k prohlášení pozůstalé manželky M. D. (dne 25.4.1991), jakož i syna zůstavitele M. D. (dne 22.4.1991), že nebudou uplatňovat své nároky na dům v B., a že oba souhlasí s tím, aby jejich části byly vydány jejich dceři a sestře – M. K.; nebylo však zjištěno, že by byla uzavřena písemná smlouva o postoupení pohledávky mezi M. D., M. D. a M. K. Z pozůstalých po V. D. podali výzvy o vydání věci ve smyslu ustanovení jen žalovaná M. K. a žalobce V. D. Podíly M. D. a M. D. přirostly, podle názoru soudu prvního stupně, k podílům M. K. a V. D. Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že tu nedošlo k platnému písemnému postoupení pohledávky podle ustanovení a ani podle Žalobě žalobce proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení .

O odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně z 29.8.2000, čj. -65, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 9.7.2002, sp. zn. , a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tato právní věc byla posouzena podle ustanovení , když jde o případ, kdy věci tu byly vydány jedné z oprávněných osob, ačkoli nároky žalobce, jako další oprávněné osoby, nebyly uspokojeny. Mezi oprávněnými osobami tu má přednost naturální restituce před finančním vyrovnáním; proto má žalobce nárok na vydání ideálního spoluvlastnického podílu.

Odvolací soud měl dále za to, že k postoupení pohledávky mezi M. D., M. D. a M. K. tu nemohlo dojít ani podle dříve platného ustanovení a ani podle nyní platného ustanovení , protože tu chyběla písemná akceptace postoupení pohledávky ze strany žalované M. K. Žalobce i žalovaná mají tedy nárok na vydání stejného dílu po svém otci, zemřelém 14.8.1974, který byl původním spoluvlastníkem v žalobě žalobce uvedených nemovitostí, tj. na ideální čtvrtiny těchto nemovitostí. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení . O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení a .

Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku podle ustanovení (ve znění před novelizací ), a to jak k řešení otázky „přednosti naturální restituce podle ustanovení , tak i k řešení otázky formy postoupení restitučního podílu prohlášením oprávněných osob v návaznosti na přirůstání jejich podílů“.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 15.8.2002 a dovolání žalované bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 12.9.2002, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod svého dovolání, připuštěného výrokem rozsudku odvolacího soudu, uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňovala, že nesdílí názor odvolacího soudu, že by tu nebyla dána ustanovením jiná možnost uspokojeni nároku oprávněné osoby než vydání vlastnického podílu. Takové rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za zásah do jejího vlastnického práva, které nabyla v dobré víře a v souladu s právními předpisy, platnými v době, kdy jí nemovitosti byly vydávány; v současné době je dovolatelka vlastnicí celých těchto nemovitostí (když zbylý podíl získala darem od své matky) a po nabytí nemovitostí je svým nákladem značně zvelebila. Cílem změny v roce 1994 nebylo jistě přenést na osoby oprávněné z titulu původního znění zákona odpovědnost za nedostatky právní úpravy v původním znění a postavit tyto osoby do stavy právní nejistoty.

Dovolatelka pokládala za nesprávný názor odvolacího soudu, že tu není možné postoupení restitučního podílu jedné z oprávněných osob prohlášením dalších oprávněných osob s odůvodněním, že tu chybí písemná akceptace ze strany nabývající oprávněné osoby; ostatně v daném případě byla tato akceptace uskutečněna podpisem dohody o vydání nemovitostí, uzavřené s povinnou osobou, čímž bylo postoupení restitučních nároků akceptováno.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení – , ve znění před novelizací ).

Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních předpisů. Na to také odvolací soud v tomto případě správně poukazoval výrokem i odůvodněním svého rozsudku (včetně poučení o lhůtě k podání dovolání).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení (ve znění před novelizací ), když totiž byla přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu vyslovena výrokem rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (ve znění před novelizací ) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud věc především podle ustanovení , které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na toto ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení , byla-li věc povinnou osobou vydána oprávněné osobě, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě uvedené v , nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána.

Protože ustanovení stanoví jako základní povinnosti „vydání věci“, potom především ke splnění této povinnosti směřuje také žalobní návrh uplatněný u soudu oprávněnou osobou ( ), když její nároky nebyly uspokojeny, a to zejména jde-li o případ, v němž ani ze strany žalující neuspokojené oprávněné osoby nebyl uplatněn jiný návrh než žalobní návrh na vydání věci ze strany osoby (osob), jíž (jimž) byla věc vydána. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1964 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo vyloženo, že soud může rozhodnout kladně nebo záporně o žalobním návrhu účastníků řízení, nemůže však jejich žalobní návrh měnit nebo opravovat.

, o mimosoudních rehabilitacích, neobsahuje ustanovení takového obsahu a znění jaké má ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd, umožňující, aby mezi více oprávněnými osobami došlo k písemné dohodě o podílu na vydání odňaté věci při jejím vrácení. Neobsahuje-li zvláštní (speciální) právní úpravu, potom na právní vztahy z tohoto zákona, nevyjímaje ani vztahy mezi oprávněnými osobami navzájem, je třeba použít ustanovení , a to i ustanovení o postoupení pohledávky, když ani ohledně tohoto postoupení nemá zvláštní úpravu, jako je tomu např. v ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení (ve znění před novelizací ).

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení (v již uvedeném znění)

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalované použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a (v již citovaném znění) ustanovení téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko žalobce, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 18. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu