Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 783/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) J. K., a B) I. U., zastoupených advokátkou, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2002, č. j. -165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. -131, zrušil podílové spoluvlastnictví původního žalobce J. K., nar. 11. 10. 1926, který zemřel 22. 3. 2002, a žalovaného „k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem V., pracoviště V. M. na LV č. 591 pro obec a k. ú. V., a to p. č. 1919/2 – louka, p. č. 1922/1 – louka, p. č. 1922/2 – louka“ (výrok I.), a vypořádal je tak, že do výlučného vlastnictví původního žalobce přikázal p. č. 1919/2 – louka v k. ú. V., nově vzniklou na základě geometrického plánu B. T. ze dne 18. 4. 2001, číslo 590-13/1999, schváleného Katastrálním úřadem V. dne 29. 6. 2001, z dílu „h“ původní p. č. 1919/2 a z dílu „k“ původní p. č. 1922/2, o celkové výměře 4359 m2 (výrok II.), a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal p. č. 1922/1 v k. ú. V., nově vzniklou na základě stejného geometrického plánu z dílu „i“ původní p. č. 1919/2, z dílu „j“ původní p. č. 1922/2 a z celé původní p. č. 1922/1, o celkové výměře 4359 m2 (výrok III.). Výrokem IV. zřídil „všem vlastníkům p. č. 1919/2 – louka v k. ú. V. věcné břemeno chůze a jízdy po části p. č. 1922/1 v k. ú. Vidče v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu B. T. ze dne 18. 4. 2001, číslo 590-13/1999, schváleného Katastrálním úřadem V. dne 29. 6. 2001“, výrokem V. zřídil „všem vlastníkům p. č. 1922/1 – louka v k. ú. V. věcné břemeno chůze a jízdy po části p. č. 1919/2 v k. ú. Vidče“ v rozsahu vyznačeném na tomtéž geometrickém plánu a výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě o zrušení spoluvlastnictví a zejména o vzájemném vypořádání, a tak je na místě rozhodnutí soudu. Přednostním způsobem vypořádání je tzv. reálné rozdělení věci podle výše spoluvlastnických podílů a jelikož v případě sporných pozemků je takovéto rozdělení možné, zvolil soud prvního stupně tento způsob vypořádání, přičemž s ohledem na to, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku, který sousedí s nově vzniklou parcelou č. 1919/2, přikázal žalobci do vlastnictví právě parcelu č. 1919/2, zatímco do vlastnictví žalovaného nově vzniklou parcelu č. 1922/1 o stejné výměře. Přístup k dalším pozemkům ve vlastnictví účastníků, sousedícím se spornými pozemky, pak soud prvního stupně vyřešil zřízením věcného břemene k nově vzniklým nemovitostem podle (dále jen „ “).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. -165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. – III. V ostatních výrocích ve věci samé jej změnil tak, že se zřizuje „věcné břemeno práva chůze a jízdy k nemovitosti parcela č. 1919/2 – louka v k. ú. V., nově vzniklé na základě geometrického plánu B. T. ze dne 18. 4. 2001, číslo 590-13/99, schváleného Katastrálním úřadem V. dne 29. 6. 2001 z dílu „h“ původně p. č. 1919/2 a z dílu „k“ původní p. č. 1922/2, v rozsahu vyznačeném ve výše uvedeném geometrickém plánu ve prospěch vlastníka nemovitosti p. č. 1922/1 – louka v k. ú. V., nově vzniklé na základě geometrického plánu B. T. ze dne 18. 4. 2001, číslo 590-13/99, schváleného Katastrálním úřadem V. dne 29. 6. 2001 z dílu „i“ původně p. č. 1919/2, z dílu „j“ původní p. č. 1922/2 a z celé původní p. č. 1922/1“ a věcné břemeno chůze a jízdy k nemovitosti parcela č. 1922/1 – louka v k. ú. V. (specifikované blíže stejným způsobem, jaký je uveden shora) v rozsahu vyznačeném ve stejném geometrickém plánu ve prospěch vlastníka nemovitosti p. č. 1919/2 – louka v k. ú. V., rovněž specifikované shodně s tím, co je uvedeno výše, a rozhodl znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zdůraznil, že tzv. dohodu o rozdělení pozemku uzavřenou mezi účastníky 12. 8. 1994 nelze považovat za dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť je neurčitá a nelze ji právně posoudit ani jako smlouvu o budoucí smlouvě. Proto soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle . Způsob vypořádání, který zvolil, je zcela přesvědčivý, odpovídá ustanovení a žádné ze žalovaným navrhovaných řešení není vhodnější než to, jakým vypořádal spoluvlastnictví soud prvního stupně, naopak by umožnilo vznik dalších konfliktů mezi účastníky či jejich právními nástupci. Napadený rozsudek byl změněn jen ve výrocích o zřízení věcných břemen, jelikož způsob, jakým je zřídil soud prvního stupně, neodpovídá podle názoru odvolacího soudu znění .

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že byl změněn rozsudek soudu prvního stupně [ – dále jen „OSŘ“] a které odůvodnil tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Namítl, že soudy měly přihlédnout k dohodě o vypořádání podílového spoluvlastnictví k dalším pozemkům, kterou účastníci uzavřeli při jednání soudu prvního stupně v jiné věci dne 12. srpna 1994, a rozhodnout tak, aby byla „narovnána“ výměra všech pozemků, které byly původně předmětem spoluvlastnictví, nejen těch, o něž je nyní veden spor. S ohledem na to, že dohodou o vypořádání ostatních pozemků z 12. 8. 1994 byl zkrácen na výměře, totiž očekával, že při rozdělení zbývajících pozemků dostane naopak výměru větší. Proto také s původním žalobcem uzavřel téhož dne dohodu o rozměření zbývajících pozemků, kterou ovšem soudy neshledaly platnou. Žalovaný dále namítl, že se nemohl zúčastnit jednání soudu, neboť mu jejich termín nebyl oznámen, a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nynější žalobci jako dědici původního žalobce, s nimiž bude na základě usnesení soudu prvního stupně z 29. 1. 2003, č. j. -218, v řízení pokračováno, ve svém písemném vyjádření poukázali na to, že dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví k jiným pozemkům z 12. 8. 1994 nemá žádnou návaznost na dohodu o „rozměření“ z téhož dne, neboť žalovanému a původnímu žalobci nic nebránilo dohodnout se na zrušení spoluvlastnictví jen k některým pozemkům. Žalovaný nepodložil své tvrzení, že neměl možnost se zúčastnit jednání soudu, a tuto svoji námitku ani nijak nekonkretizoval. Žalobci se dále ztotožnili se způsobem, jakým byly sporné pozemky vypořádány, a navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné „odmítnuto“.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a že má náležitosti požadované v a , zabýval nejprve otázkou, zda jde o dovolání přípustné.

Podle , na který žalovaný odkazuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím …, není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v rozhodnutích publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ve svazku 1 pod C 12. V této věci sice byly rozsudkem odvolacího soudu formálně – s odkazem na – změněny výroky, jimiž byla podle zřízena věcná břemena k nově vzniklým pozemkům, ale z porovnání příslušných výroků rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího je zřejmé, že jde o obsahově shodná rozhodnutí a že „změna“ provedená napadeným rozsudkem je toliko změnou formulační, jejímž smyslem je uvést stanovení práv a povinností z věcných břemen do souladu se zněním hmotněprávního ustanovení, podle kterého byla zřízena. Rozsudkem odvolacího soudu tedy práva a povinnosti účastníků řízení nebyly upraveny jinak než rozsudkem soudu prvního stupně a z tohoto hlediska jsou i výroky o zřízení věcných břemen výroky potvrzujícími. O potvrzujícím charakteru výroků rozsudku odvolacího soudu týkajících se zrušení podílového spoluvlastnictví a rozdělení pozemků není pochyb, a tak ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena.

Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání není přípustné ani podle . Zbývá tedy posoudit, zda přípustnost dovolání žalovaného nelze dovodit z ustanovení , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takovýto význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Žalovaný ovšem ve svém dovolání netvrdí, že by směřovalo proti rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam, a ani dovolací soud nepovažuje žádnou z řešených otázek za takovou, která by ze shora uvedených hledisek mohla takovýto význam napadeného rozsudku založit.

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalovaného není přípustné. Pak se ovšem nelze zabývat tvrzenou vadou řízení spočívající v tom, že žalovanému měla být postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť k takovéto vadě lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání [ , ]. Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než dovolání podle a odmítnout.

Podle , a je žalovaný povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokátky za písemné vyjádření k dovolání [ ] stanovená podle , , , , bodu 5. (vycházeno z ceny všech vypořádávaných pozemků 18.046,- Kč), , a částkou 2.165,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle ve výši 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. června 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu