Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 962/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně S. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. března 2001, č. j. -61, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7. 12. 2000, č. j. -46, uložil žalovanému vyklidit „místnost o výměře 24,2 m2 v bytě ve druhém patře domu č. p. 550 v N. B., uprostřed proti vchodovým dveřím“ (dále „předmětná místnost“, „předmětný byt“ a „předmětný dům“) a vyklizenou žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ve věci sp. zn. , který nabyl právní moci dne 11. 4. 1997, bylo žalovanému uloženo vyklidit byt v prvním patře předmětného domu do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ve věci sp. zn. , který nabyl právní moci dne 26. 1. 2000, bylo žalobkyni uloženo umožnit žalovanému užívání tohoto posléze uvedeného bytu v prvním patře předmětného domu, že žalovaný podal návrh na výkon tohoto rozhodnutí, že žalovaný poté, co mu žalobkyně znemožnila užívat byt v prvním patře, obsadil předmětnou místnost, v níž sice nebydlí, ale má zde uskladněny své věci, a že mu žalobkyně navrhla uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětné místnosti, avšak žalovaný tento návrh nepřijal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva podle § 126 obč. zák., neboť žalovaný užívá předmětnou místnost bez právního důvodu; neshledal přitom výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, když poukázal na to, že žalovaný nepřijal návrh žalobkyně na „legalizaci“ užívání předmětné místnosti, a že se domáhá užívání bytu v prvním patře předmětného domu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 3. 2001, č. j. -61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětné místnosti zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dovodil, že žalovaný právem odmítl (další) návrh žalobkyně na uzavření smlouvy o nájmu předmětné místnosti (datované 7. 2. 2000, jíž byl u odvolacího jednání proveden důkaz), obsahující výhradu, že žalobkyně je oprávněna uzavřít na tentýž předmět nájmu obdobnou smlouvu s jiným nájemcem s tím, že každý z nájemců bude sdílet předmět nájmu jednou polovinou, neboť tento návrh „nesplňuje náležitosti zajištění náhradního ubytování jako podmínky vykonatelnosti rozhodnutí, jež ukládá žalovanému vyklidit byt v prvním poschodí“. Poukázal přitom na to, že náhradním ubytování ve smyslu ustanovení § 712 odst. 4 obč. zák. se rozumí výlučné užívání zde vymezeného předmětu nájmu, a nikoliv jeho spoluužívání s další osobou. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně má podle § 126 obč. zák. zásadně právo na ochranu svého vlastnického práva proti každému, kdo je ruší tím, že užívá jeho předmět bez právního důvodu, a že nedostatek právního důvodu k užívání předmětné místnosti žalovaným, který v ní má své věci, takové právo žalobkyni zakládá. Dospěl však k závěru, že „realizace vlastnického práva žalobkyně vyklizením žalovaného za stavu, kdy trvá jeho právo užívat byt v prvním patře, by znamenala zásah do jeho práva a oprávněného zájmu na slušném bydlení do doby, než mu žalobkyně zajistí právoplatným rozhodnutím soudu přiznanou bytovou náhradu“. Na základě toho žalobu s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítá, že jí „bylo postupem odvolacího soudu upřeno právo na spravedlivý proces, tedy jí byla odňata možnost jednat před soudem ( ), že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ( ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( )“. Naplnění zmatečnostní vady dle spatřuje v tom, že odvolací soud považoval za „klíčovou okolnost“ námitku žalovaného proti návrhu nájemní smlouvy obsahující výhradu spoluužívání předmětné místnosti i další osobou, která byla vznesena až při jednání před odvolacím soudem, při kterém nebyla dovolatelka osobně přítomna, a její právní zástupce od ní „neměl pokyny k dispozici jiným projevem vůle, než jejím žalobním návrhem“. Dovolatelka dovozuje, že vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně – na rozdíl od soudu odvolacího - touto námitkou nezabýval, došlo k porušení „zásady dvouinstančního řízení“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že zamítl žalobu s poukazem na zásah do práv žalovaného na „slušné bydlení“, aniž se zabýval skutečným využitím předmětné místnosti žalovaným, ani tím, kdo současný stav způsobil; vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výkon vlastnického práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. 3. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. ., postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu vydáno podle dosavadních předpisů, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ), a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z ustanovení a 3 vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. K vadám uvedeným v , a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny.

Vzhledem k tomu, že dovolatelka výslovně namítá vadu upravenou v , zabýval se dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou trpí.

Podle je dovolání přípustné (a současně důvodné), jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, který mu dává, např. jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka či mu znemožnil vyjádřit se k návrhům na důkazy a k důkazům, které byly provedeny, přednést své návrhy ( , ) apod.

Podle , jenž platí i v řízení odvolacím ( ), soud pokračuje v řízení i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně obeslaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. Jestliže je účastník řízení zastoupen advokátem s procesní plnou mocí ( ), jeho procesní práva a povinnosti vykonává v řízení jeho zástupce ( ).

Jak vyplývá z obsahu spisu (doručenek na č. l. 54 spisu), k jednání před odvolacím soudem, nařízenému na den 6. 3. 2001, byla řádně předvolána žalobkyně i její právní zástupce advokát JUDr. J. B. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném uvedeného dne (č. l. 57) pak vyplývá, že žalobkyně se k tomuto jednání nedostavila (aniž by byla omluvena), jmenovaný advokát byl u jednání osobně přítomen, a o jeho odročení z důvodu nepřítomnosti žalobkyně nepožádal.

Námitka žalobkyně, že jí byla odňata možnost jednat před soudem tím, že odvolací soud přihlédl k námitce žalovaného, vznesené u odvolacího jednání konaného v její nepřítomnosti, a kdy její právní zástupce neměl příslušné pokyny, není tedy důvodná, neboť žalobkyně mohla realizovat svoje procesní práva prostřednictvím svého právního zástupce.

Nelze tedy učinit závěr, že řízení v dané věci je postiženo vadou upravenou v

Naplnění této vady, ani tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) neshledává dovolací soud ani v tvrzeném porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení.

Z obsahu spisu – protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 6. 3. 2001 (č. l. 57, 58) vyplývá, že odvolací soud učinil z vyjádření prvního žalovaného i z obsahu návrhu nájemní smlouvy ze dne 7. 2. 2000 zjištění o výhradě v této ě obsažené. Právní zástupce žalobkyně toto zjištění nezpochybnil, nenavrhl provedení dalších důkazů, které z pohledu dosavadního řízení nebyly relevantní, nežádal, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, a uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu s poukazem na bezvýsledné jednání o uzavření nájemní smlouvy, týkající se předmětné místnosti. Nelze tedy učinit závěr, že by žalobkyni nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, případně navrhnout jiné důkazy, a právně a skutkově argumentovat. Ostatně v dovolání žalobkyně nezpochybňuje zjištění, učiněná odvolacím soudem.

Dovolání je přesto důvodné.

Podle lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitosti, odpovídá vydání věci její vyklizení.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. určuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe je ve výkladu tohoto ustanovení jednotná potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12 formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. V odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žalované, již nutno považovat za osobu, která právo nájmu nikdy neměla, nelze toto právo přiznat ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Táž okolnost (neplatnost smlouvy), jež zakládá nárok na ochranu práva vlastníka, nemůže být (zároveň) důvodem jeho odepření. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2001, pod pořadovým číslem 133, ve vztahu k vyklizení místností fakticky (přes svoje stavebnětechnické určení) užívaných k bydlení, a dále např. v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , přičemž konstatoval, že k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je však možné (a nutné) přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení místností bude vázáno na delší lhůtu, případně (jestliže sloužily k bydlení) na zajištění bytové náhrady.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vyklizení předmětné místnosti má oporu v ustanovení § 126 obč. zák., a že žalovaný nemá k jejímu užívání právní důvod, přesto však žalobu zamítl. Tím žalovanému založil právo, které objektivně dříve neměl, a současně vlastnické právo žalobkyně netoliko omezil, ale ochranu jí za použití ustanovení obč. zák. odepřel vůbec. Se zřetelem k výše uvedenému nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné; dovolací důvod podle byl tedy uplatněn opodstatněně.

Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, bylo nadbytečné zabývat se uplatněným dovolacím důvodem podle (právní závěr odvolacího soudu by totiž nemohl obstát ani při dovoláním zpochybněném skutkovém stavu).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta druhá ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s .ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu