Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 933/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ing. Jana Huška, o dovolání D. P., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998, sp.zn. (v právní věci žalobce S., s.r.o., zast. advokátem, proti žalovaným l) D. P., zast. advokátkou, 2) Ing. S. P., 3) T. N., 4) K. N., 5) M. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. ), takto:

Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998, sp. zn. a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 27.2.1998 pod č.j. -28 uznal žalované povinnými vyklidit a odevzdat žalobci byt specifikovaný v enunciátu tohoto rozhodnutí, a to do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.

Proti rozsudku nalézacího soudu, konkrétně proti výroku, kterým je vázáno vyklizení bytu na splnění podmínky zajištění náhradního bytu a proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání, ve kterém mj. nesouhlasí s argumentací okresního soudu, který vyklizení sporného bytu podmínil zajištěním bytu náhradního s odkazem na ustanovení .

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 20.10.1998 pod č.j. -47 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výroku o bytové náhradě“ tak změnil, že žalované zavázal předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek okresního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud uvedl, že výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalovaným uloženo, aby vyklidili byt v domě ve vlastnictví žalobce do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady, se sestává ze tří oddělitelných částí – výroku o povinnosti byt vyklidit, výroku o bytové náhradě a o lhůtě stanovené k plnění. Je-li takový rozsudek napaden odvoláním jen ve výroku ohledně bytové náhrady, nabývá podle názoru odvolacího soudu výrok o povinnosti byt vyklidit samostatně právní moci, a nemůže tak být předmětem odvolacího přezkumu.

Odvolací soud se proto zabýval pouze otázkou, zda z hlediska obsahu § 3 odst. 1 obč. zák. měl okresní soud možnost svým rozhodnutím založit dosud neexistující právo žalovaných na náhradní byt, a dospěl k závěru, že takovýto postup soudu nebyl možný. Soud by jedině mohl s odkazem na citované ustanovení zakotvující zohlednění dobrých mravů při splnění jeho předpokladů návrh na vyklizení zamítnout a takto vlastníkovi odepřít výkon jeho vlastnického práva. Odvolací soud však v daném případě nemohl o odepření práva na vyklizení uvažovat, právě s ohledem na závěr, že výrok o vyklizení není předmětem odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí krajského soudu podala žalovaná D. P. dovolání, ve kterém rozvádí svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu. Dovolatelka líčí genezi projednávaného sporu a stran možnosti jiného bydlení dovozuje, že sice je vlastnicí nemovitosti (domku), která ovšem je pouze jednou bytovou jednotkou neumožňující nastěhování všech žalovaných. Dovolatelka navíc uvádí, že výrok soudu I. stupně měl být předmětem zkoumání jako celek, neboť výrok o povinnosti vyklidit byt v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem ( odst. l , odst. l ), je přípustné ( odst. l písm. a/ ) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (dovolatelka explicitně uvádí důvody obsažené v , c/ , podle obsahu dovolání je zahrnut i důvod dle , písm. d/ ). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání ( odst. l, 3 ), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle odst. l

Po projednání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné, a to v části upozorňující na nedělitelnost výroku o vyklizení bytu v závislosti na zajištění bytové náhrady.

Podle ustanovení lze dovolání podat, pokud rozhodnutí (odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci podle uvedeného ustanovení může obecně spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní názory.

Jak bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 16), jestliže soud uloží povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci.

Uvedený judikát vychází z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1992, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28), který stanovil, že rozhodování o bytové náhradě při žalobě o vyklizení není od účinnosti rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž rozhodováním o věci samé.

Rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29, bylo v obdobné věci uvedeno, že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný. Další právní věta obsažená v tomto rozhodnutí zní: „Jsou-li proto na základě podaného odvolání proti rozsudku prvního stupně důvody jen pro zrušení pouze některé části výroku rozsudku, je třeba zrušit celý výrok tohoto rozsudku.“

Citovaná rozhodnutí, potvrzená následně konstantní judikaturou vyšších soudů, odrážejí provázanost výroku o vyklizení bytu a podmiňujícího výroku o zajištění bytové náhrady, která je dána potřebou soudu přizpůsobit rozhodnutí úpravě hmotného práva i v případech, kde by tomu jinak bránily návrhy účastníků, jimiž je soud obecně vázán. Z předpisů dotčených v souzené věci vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, který odvolací soud opravňoval ke komplexnímu přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i nad meze odvolacího návrhu.

Pokud se proto odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zabýval pouze výrokem o bytové náhradě, a neučinil zároveň předmětem odvolacího řízení bezprostředně související výrok o povinnosti byt vyklidit, nemůže být tato jeho právní úvaha ve světle výše uvedených vývodů považována za správnou.

Protože měl dovoláním úspěšně napadený postup odvolacího soudu určující vliv na celý rozsudek, nemohl dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu správným ( ); nezbylo proto, než je podle citovaných ustanovení zrušit.

V novém řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta třetí ).

Právní názor dovolacího soudu je podle věta druhá pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. dubna 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu