Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2621/07

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti S.M.K, a. s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007 č. j. 5 Afs 28/2007-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Ca 236/2006-18 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2006 č. j. 2 Afs 142/2005-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2007, se společnost EKOFOND a. s., se sídlem v Brně, Rašínova 2/103, domáhala, s odkazem na porušení y a a 3 d (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. V odůvodnění ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s výkladem práva Nejvyššího správního soudu, jehož názorem byl Krajský soud v Brně při svém dalším rozhodování vázán, když napadeným rozhodnutím rozhodl v neprospěch stěžovatelky a konstatoval, že jako investiční fond od základu daně odečíst daňovou ztrátu původně nemohla vůbec a po příslušné novele zákona o dani z příjmu mohla takto daňovou ztrátu uplatnit až na ztráty vzniklé v budoucnu, tj. počínaje zdaňovacím obdobím roku 1996. Stěžovatelka namítala, že takový názor nebyl pro danou věc právně relevantním, neboť v daném zdaňovacím období byla stěžovatelka již akciovou společností, které zákon odečet daňové ztráty za předcházející období nezakazoval.

Vzhledem ke skutečnosti, že společnost EKOFOND, a.s., vystupující v řízení o projednávané ústavní stížnosti jako stěžovatelka, v důsledku převodu jmění zanikla a do jejích práv a povinností v celém rozsahu vstoupila jiná právnická osoba - společnost S.M.K, a.s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, rozhodl Ústavní soud k návrhu této společnosti svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s , , a nadále v řízení pokračoval s touto právní nástupkyní jako stěžovatelkou.

Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 11. 7. 2006 č. j. -80 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005 č. j. -53, kterým krajský soud původně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž brojil proti dodatečnému platebnímu výměru daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1997. Krajský soud posléze nově přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů, přičemž byl vázán ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), právním názorem, který Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil, a napadeným rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. -18 žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla svou kasační stížností, v níž tvrdil, že výklad, který učinil krajský soud v návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ohledně oprávnění odečíst daňovou ztrátu za rok 1993 ve zdaňovacím období 1997, je neústavní. Napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2007 č. j. -37 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle odst 1 písm. d) , ve spojení s a , jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, pokud argumentace stěžovatelky směřuje právě proti jeho závaznému právnímu názoru, který krajský soud plně respektoval při svém novém rozhodování, pak je jeho rozhodnutí ex lege z kasačního přezkumu vyloučeno.

Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí kasačního soudu zjištěn nebyl.

Kasační soud se v uvedeném rozhodnutí samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení nejsou dány. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatelka sama v poměru k tomuto poslednímu rozhodnutí kasačního soudu a jeho postupu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Jelikož zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, samotným tímto rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, je podána opožděně.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku ( a 4 ). Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle .

Pokud stěžovatelka napadla původní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud ústavní stížnost v této části za nepřípustnou. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení. V dané věci je totiž zřejmé, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností stěžovatelky zasáhlo nikoli konečným způsobem, neboť Krajský soud v Brně byl zavázán v daném procesním stavu vydat rozhodnutí nové, proti němuž bylo možné podat ústavní stížnost.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou, v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ji podle ustanovení odmítl jako podanou po lhůtě k tomu stanovené, a v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost odmítnul jako nepřípustnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu