Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 467/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ J. K. a B/ A. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. T., 2/ J. P., 3/ S. J., všem zastoupeným advokátem, 4/ Bytovému podniku v P., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí podle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. , 462/2000-192, takto:

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem žaloby bylo stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to rodinného domu (vydání žádáno po prvních třech žalovaných) a přilehlých pozemků (žádány po čtvrtém žalovaném) podle ustanovení o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “). V řízení před soudem prvního stupně byla na straně žalované účastna J. T. jako druhá žalovaná, po jejím úmrtí vstoupily do řízení na její místo J. P. a S. J. jako její dědičky. Nemovitosti byly identifikovány jako dům čp. 1815 v P. a pozemky parc. č. 1849 – zastavěná plocha a parc. č. 1850 – zahrada, vše zapsáno na LV č. 1654 pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu P.

V řízení před soudy obou nižších instancí byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti:

- žalobci, jako spoluvlastníci domu i pozemků každý polovinou, zmocnili dne 3. 7. 1969 již za pobytu v cizině V. T., aby za ně uzavřela smlouvu o darování nemovitostí J. a J. T., přičemž podíly obdarovaných měly být stejné;

- po odmítnutí účasti na smlouvě J. T. překročila V. T. rozsah svého zmocnění a sjednala smlouvu o darování všech nemovitostí J. T.; smlouva byla uzavřena dne 18. 8. 1969 a po souhlasu Správy pro věci majetkové a devizové registrována Státním notářstvím pro P. dne 15. 9. 1969;

- oba žalobci byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 29. 6. 1976 pod sp. zn. odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky; stalo se tak s právní mocí dne 8. 10. 1976 a vysloven byl též trest propadnutí majetku;

- rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. , s právní mocí dne 10. 5. 1977, bylo určeno, že dům a přilehlé pozemky jsou vlastnictvím státu; v rámci prejudice soud konstatoval neplatnost darovací smlouvy z 18. 8. 1969 pro obcházení zákona ( );

- čs. stát prodal dne 2. 5. 1979 dům čp. 1815 (nikoli pozemky) J. a J. T. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, s registrací dne 13. 3. 1980, za kupní cenu 59.345,- Kčs; tato cena nebyla nyní shledána v souladu s předpisy a znalec stanovil správnou cenu ve výši 78.794,- Kčs;

- dne 25. 7. 1990 uzavřel Bytový podnik v P. s J. a J. T. dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků (registrována 15. 8. 1990); tato dohoda byla ke stížnosti generálního prokurátora zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1994, sp. zn. (právní moc 6. 6. 1994) pro formální vadu dohody;

- žalobci byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 1990, sp. zn. , rehabilitováni v celém rozsahu trestního rozsudku sp. zn. (právní moc 14. 12. 1990);

- žalobci vyzvali J. a J. T. k vydání domu dne 20. 4. 1991 a Bytový podnik v P. k vydání pozemků dne 19. 9. 1991; žaloba byla podána proti T. dne 29. 8. 1991 a k přistoupení Bytového podniku došlo na základě podání žalobců ze dne 27. 6. 1995.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl (po předchozím zrušení svého rozsudku obdobného znění Nejvyšším soudem) rozsudkem ze dne 5. 5. 2000, č. j. -103, tak, že žalovaní J. a J. T. jsou povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu v navrhovaném textu s tím, že každému žalobci náleží ¼ spoluvlastnického podílu. Co do zbylé poloviny spoluvlastnictví soud prvního stupně žalobu zamítl. Zamítavý výrok byl vynesen také vůči té části žaloby, podle níž měl být Bytový podnik v P. povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků. Doplňujícím rozsudkem pak soud zamítl žalobu na určení, že pozemky přešly na stát podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. .

Soud prvního stupně vyšel z darovací smlouvy ze dne 18. 8. 1969 a dovodil pro překročení plné moci V. T. neplatnost smlouvy v části, v níž byly J. T. darovány nemovitosti v rozsahu polovičního podílu. K této neplatné části přiznal žalobcům restituční titul, když dovodil propadnutí tohoto dílu jejich majetku státu podle trestního rozsudku. U zbylé poloviny vlastnictví k nemovitostem uzavřel, že přešla na stát v důsledku určovacího výroku civilního soudu a restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ podle zákona o mimosoudních rehabilitacích by tu svědčil J. T. Proti Bytovému podniku došlo podle soudu prvního stupně k promlčení nároku, neboť lhůta k podání žaloby uplynula dnem 1. 4. 1992. Na určení přechodu pozemků na stát neměli žalobci naléhavý právní zájem.

K odvolání všech účastníků s výjimkou Bytového podniku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. , 462/2000-192, tak, že za současné změny napadeného rozsudku zamítl žalobu, aby žalovaní J. T., J. P. a S. J. byli povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu v rozsahu poloviny spoluvlastnictví. V zamítavých výrocích o věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Odvolací soud vzal za základ svých úvah rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. , kterým bylo určeno vlastnictví státu k domu i pozemkům. Tyto nemovitosti podle něj přešly na stát na základě zmíněného rozsudku, nikoli v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestní věci. Žalobci, kteří dovodili svůj restituční nárok z trestní rehabilitace, proto nemohou být oprávněnými osobami a na jejich straně není dána aktivní věcná legitimace vůči komukoli ze žalovaných. Odvolací soud současně zdůvodnil, proč je rozsudek ve věci o určení vlastnictví státu k nemovitostem takovým soudním rozhodnutím, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku občanem před odchodem do ciziny ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání. V něm vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Jejich námitky se koncentrovaly na dvě základní právní otázky. První spočívala v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní relevanci darovací smlouvy mezi žalobci aj. T. Smlouva nebyla uzavřena před odchodem žalobců do ciziny, ale již v průběhu jejich pobytu v zahraničí. Projev vůle, který za žalobce V. T. učinila, byl v rozporu s instrukcí v plné moci. Jde tedy o právní úkon neplatný a navíc simulovaný, protože nebyl žalobci učiněn svobodně a vážně. Tento právní úkon nemohl být napaden soudně, neboť k tomu žalobci neměli reálnou možnost. Druhá námitka napadá závěr soudů obou stupňů o ztrátě či promlčení nároku proti Bytovému podniku v P.

Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud posuzoval procesně věc, vzhledem k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení (dále jen „ “) ve znění před účinností , tj. před 1. 1. 2001 (body 17, 15 přechodných ustanovení části dvanácté, hlavy I uvedené novely). Jako soud dovolací zjistil, že dovolání podaly včas oprávněné osoby, zastoupené advokátem ( , ). Přípustnost dovolání vyplývala u dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu z ustanovení U dovolání proti potvrzujícímu výroku II. téhož rozsudku dovolací soud posuzoval, zda má být, zejména podle dovolateli nastolené právní otázky (posouzení běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku u soudu), dovolání přiznána přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu . Z dovolání byl patrný dovolací důvod obsažený v ustanovení , podle něhož mělo napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání není důvodné.

Východiskem rozhodnutí dovolacího soudu bylo posouzení námitek žalobců ve světle závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci nejsou ve vztahu k žádnému z žalovaných aktivně legitimováni podle hmotného práva.

Oba žalobci, jako osoby rehabilitované podle , opírali tvrzený restituční nárok, vycházející ze zrušeného výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku, o status oprávněných osob podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Postavení žalovaných jako osob povinných mělo vyplývat z ustanovení , 2 a návazně z ustanovení (J. a J. T.), resp. (Bytový podnik) téhož zákona. Za skutkový podklad pro vydání domu mělo sloužit převzetí nemovitostí státem a kupní smlouva, sjednaná mezi státem a T. v rozporu s tehdy platným (cenovým) předpisem.

Při právním posouzení věci však nelze opomenout předchozí skutkový děj – dispozici žalobců s nemovitostmi darováním a též civilní soudní řízení, zahájené na návrh státu a směřující proti darovací smlouvě s cílem určení vlastnictví státu k nemovitostem. K takovým okolnostem váže samostatný restituční důvod podle ustanovení . Podle něj byla-li na základě soudního rozhodnutí prohlášena za neplatnou smlouva o majetkovém převodu před odchodem převodce do ciziny a důvodem neplatnosti smlouvy bylo opuštění republiky, pak je oprávněnou osobou nabyvatel podle této smlouvy. Citované ustanovení má zajisté vést k odstranění majetkové křivdy, způsobené převzetím věcí státem v důsledku rozhodnutí soudu (zde o určení vlastnictví státu). Za potenciálního restituenta však zákon označuje nikoli převodce z předchozí smlouvy, kteří odešli v době nesvobody do ciziny, ale nabyvatele. Zákon zde nebere ohled na skutečnost, že zmíněné soudní rozhodnutí může být až reakcí na trest propadnutí majetku; nezbývá však, než jej respektovat.

Neobstojí dovolací námitka, že žalobci již pobývali v době uzavření darovací smlouvy v cizině. Je třeba zohlednit, že záměr ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích je pozitivní – vede k restituci státem odňatých věcí. Byl-li okolnostmi vynucený projev vůle žalobců (jak to ostatně tito tvrdí i v dovolání) učiněn nikoli před odchodem do ciziny, ale již z ciziny (cestou zmocnění k převodu osobě žijící v tuzemsku), pak je tím spíše naplněn cíl zmíněného ustanovení. Z hlediska systematického výkladu se tu lze jen ztotožnit s interpretací odvolacího soudu.

Směřovala-li žalobní tvrzení k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak bylo nezbytné posuzovat skutková zjištění právě a jen podle tohoto zákona. Tvrzení žalobců o překročení rozsahu zmocnění V. T., byť korespondující prokázaným skutečnostem, nenaplňují žádnou ze zákonných podmínek pro uzavření dohody o vydání věcí a nejsou tedy pro právní posouzení věci relevantní.

Aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích nebrání ani ta část jeho dikce, podle níž je restituční důvod vázán na „soudní rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku“. Výrok soudu v posuzované věci sice zněl na určení vlastnictví k státu nemovitostem, otázka neplatnosti darovací smlouvy, se závěrem o obcházení zákona podle ustanovení , však byla kladně posouzena jako předběžná. Není zde pochyb o rozhodujícím významu prejudice pro soudní rozhodnutí; ostatně citovaná formulace restituční podmínky vede svou rámcovostí k širšímu výkladu obsahu soudního rozhodnutí. Tehdejší používané postupy státu při převzetí nemovitostí v předchozím vlastnictví osob, které odešly do emigrace, vedly - jak patrno ze soudních řízení o restituci majetku – spíše k rozsudku o povinnosti třetích osob vyklidit nemovitosti nebo k rozsudku o určení vlastnictví státu k nim, než k určovacímu výroku o neplatnosti smlouvy, kterou byly věci v souvislosti s odchodem do ciziny převedeny jinému (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. ).

Odvolací soud tedy správně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců.

Pokud žalobci nebyli osobami oprávněnými, pak se stala právně bezvýznamnou jejich námitka ve vztahu k posouzení běhu lhůty podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích při uplatnění nároku proti Bytovému podniku v P. Argumentace žalobců zde sice je opodstatněná (žalovali ty, o nichž se důvodně domnívali, že věci drží) a k prekluzi nároku by nemohlo dojít, avšak závěr o absenci aktivní legitimace žalobců relevanci této dovolací námitky vylučuje.

Přezkoumávaná věc byla po hmotněprávní stránce posouzena v souladu se zákonem a nedošlo tedy k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení Stejně tak nemohla být dovozena ani přípustnost dovolání podle , neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (není ani v rozporu se stávající judikaturou, ani neobsahuje dosud neřešenou právní otázku, viz např. odkaz na rozhodnutí ve věci sp. zn. ). Řízení též nevykazuje vady, jež by zakládaly zmatečnost rozhodnutí, či jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Dovolací soud proto dovolání žalobců v relaci k výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl ( ) a vůči výroku II. téhož rozsudku dovolání odmítl ( , ).

Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní. Nevznikly jim však v rámci tohoto řízení žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. dubna 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senát