Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 634/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Od ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 20.11.2000 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být původně žalovaným uložena povinnost zaplatit částku 321 330,- Kč jako náhradu za nemovitost č.p. 2 v B. Tvrdili, že žalovaní jsou podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ „) povinni poskytnout náhradu podle a 15 zákona o půdě za nevydané stavby a trvalé porosty. Podle žalobců rozhodnutím Pozemkového úřadu v M. B. ze dne 29.5.1996, č.j. 3877-1195/92/H1 96 nebylo přiznáno J. K. jako oprávněné osobě podle zákona o půdě vlastnictví mimo jiné k nemovitosti č.p. 2 v B. Výše uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.9.1997.

Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.11.2001, č.j. -67 v odstavci I. žalobě vyhověl a v odstavci II. vůči žalovaným České republice - Okresnímu úřadu M. B. a Ministerstvu zemědělství ČR, žalobu zamítl. K odvolaní žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností, pro které jsou dědicové původního vlastníka oprávněni žádat náhradu za nevydané nemovitosti podle zákona o půdě. Zaujal právní názor, že je nutno za pomocí analogie postupovat podle § 20 odst. 2 věty poslední zákona o půdě i tam, kde jde o náhradu podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, avšak nelze zjistit právnickou osobu povinnou k poskytnutí náhrady ani jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2.9.2002, č.j. -110 žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou právními nástupci svého zemřelého otce J. K., který byl oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, a to na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 29.6.1996, č.j. 3877-1195/92 H1/96, které nabylo právní moci dnem 6.9.1997. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že otec žalobců není vlastníkem nemovitostí zde uvedených, neboť předmětné nemovitosti byly na základě přídělové y přiděleny J. a L. F., E. B. a V. a B. Č., kteří nejsou povinni je vydat. Vzal za prokázané, že původní vlastník pozbyl předmětné nemovitosti na základě výměru Zemského národního výboru v P. ze dne 3.12.1947, č.j. XIII. – 1/10 168-1947 na základě § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy. Proti tomuto výměru podal zástupce pana M. K. odvolání, jemuž Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 18.7.1950 nevyhovělo. Dne 22.7.1949 vydal Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství přídělovou u, na jejímž základě bylo dnem 18.10.1949 vloženo vlastnické právo k těmto nemovitostem přídělcům - fyzickým osobám. Rovněž vzal za prokázané, že otec žalobců uplatnil podle zákona o půdě svůj požadavek o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti u žalovaného a to výzvou ze dne 13.6.1996. Dovodil, že předmětný majetek nebyl jměním Národního pozemkového fondu, nýbrž byl ve vlastnictví státu a Národní pozemkový fond jej pouze spravoval. Uzavřel, že při vyloučení postupu podle zákona o půdě je nutno analogicky použít zákona o půdě, podle něhož nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu Pozemkový fond ČR podle zákona o půdě. Ohledně způsobu plnění soud prvního stupně rozhodl, že jde o peněžité plnění, přičemž částka 319.641,40 Kč představuje náhradu za nevydané stavby v souladu se znaleckým posudkem znalce P. B.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2002, č. j. -126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak jej potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu právnickou osobou, která předmětné nemovitosti převedla na osobu, jež jí není povinna podle zákona o půdě vydat, je Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství. Ten byl zřízen podle § 6 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle vládního nařízení č. 70/1945 Sb. šlo o právnickou osobu, způsobilou k právům a právním činům, která byla zrušena tak, že podle tohoto zákona jeho působnost přešla dnem 1.1.1951 na ministerstvo zemědělství a na národní výbor a podle tohoto zákona se její jmění sloučilo dnem 1.1.1951 se všemi právy a závazky bez likvidace. Odvolací soud dospěl k závěru, že přenesení působnosti Národního pozemkového fondu podle je ve své podstatě jen změnou pravomocí, které zrušený Národní pozemkový fond vykonával jako orgán státu. Zaujal názor, že přenesení pravomoci státu z jednoho orgánu na jiný nelze považovat za právní nástupnictví. Za právního nástupce podle zákona o půdě nelze považovat ani osobu, která převzala jmění fondu podle , neboť nešlo o jmění zkonfiskovaného majetku. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy nelze určit osobu povinnou k poskytnutí náhrady podle zákona o půdě, lze za pomoci analogie aplikovat zákona o půdě. Uzavřel, že Pozemkový fond ČR je podle zákona o půdě povinen poskytnout žalobcům náhradu za nevydané nemovitosti ve výši požadované žalobci.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně určení právního nástupnictví po zrušeném Národním pozemkovém fondu a stanovení subjektu povinného k poskytnutí náhrady za pomoci analogie použitím věty poslední zákona o půdě. Podle dovolatele jde o otázku zásadního právního významu. Namítal, že za situace, kdy nelze určit subjekt povinný k poskytnutí náhrady podle zákona o půdě, nelze analogicky použít věty poslední zákona o půdě a dovodit, že náhradu má poskytnout Pozemkový fond. Poukazoval na skutečnost, že pokud některé otázky neupravuje, nelze jeho ustanovení vykládat a aplikovat extenzivním způsobem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Uvedené vymezení tak dopadá nejen na výklad nejen hmotněprávních, ale rovněž na aplikaci procesněprávních předpisů, pokud pro výsledné posouzení věci mělo jejich použití význam.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle přípustným.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 16 odst. 2, 18a odst. 2, 20 odst. 2 poslední věta zákona o půdě. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.

Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů.13c) Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle § 28a. Hotovost se vyplácí pouze původním vlastníkům vydávaných věcí.

Podle § 16 odst. 2 zákona o půdě ostatní náhrady podle § 14 a 15 poskytne právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává. Pokud oprávněná osoba odkoupila od státu či právnické osoby nemovitost před účinností zákona, má nárok vůči této osobě na náhrady dle § 14 a 15 ve výši ceny 13a) v okamžiku přechodu na stát.

Podle § 18a odst. 2 zákona o půdě náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, 13c) popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.

Podle § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.

Podle § 20 odst. 2 zákona o půdě povinnost poskytnout náhradu podle odstavce 1 má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. V případě, že tato právnická osoba uhradila státu hodnotu živého a mrtvého inventáře a zásob, má právo na proplacení částky, kterou jako náhradu zaplatila, vůči státu; tento nárok lze uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky ve lhůtě 60 dnů od poskytnutí náhrady. Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu dle odstavce 1 pozemkový fond způsobem uvedeným v § 18a odst. 2.

Z uvedeného tak vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že za pomoci analogie je nutno postupovat podle § 20 odst. 2 věty poslední zákona o půdě v případě náhrad za živý a mrtvý inventář i tam, kde jde o náhradu podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, avšak nelze zjistit osobu povinnou k poskytnutí náhrady ani jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že Pozemkový fond ČR je povinen podle § 18a odst. 2 zákona o půdě poskytnout náhradu za nemovitosti převedené Národním pozemkovým fondem do vlastnictví přídělců.

V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle dovolání žalovaného zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. dubna 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu