Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1587/10

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem AK se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2010 č. j. -193, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. června 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 10. března 2010 č. j. -193, a to pro porušení článku 7, článku 11 a článku 36 d.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby o jeho návrhu rozhodoval Ústavní soud "ve složení odlišném od soudců, kteří se podepsali pod Stanovisko Ústavního soudu z 1. 11. 2005 sp. zn. ". Usnesením ze dne 21. července 2010

sp. zn.

Ústavní soud rozhodl, že tito soudci nejsou z projednání a rozhodování této věci vyloučeni.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. května 2005 č. j. -104 Okresní soud v Blansku zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že jeho otec J. R. byl ke dni své smrti, tj. ke dni 7. května 1990, vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. června 2008 č. j. -150 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. -193 bylo dovolání žalobce odmítnuto.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "Nejvyšší soud jej svým postupem zbavil možnosti realizovat dědické právo". Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. , ve kterém byly vysloveny právní názory odlišné od dřívější rozhodovací praxe a ze kterého vyšel při svém rozhodování ve stěžovatelově věci odvolací soud.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. -193, kterým dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. S těmito argumenty se Ústavní soud ztotožňuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu