Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1962/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. -874, ve výroku I. o potvrzení a změně rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. prosince 2001, č. j. -814, ve výroku I. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. -874, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2001, č. j. -814, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 1576 o výměře 219 m2 – zastavěná plocha s domem č. p. 2161 a parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 – zahrada, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1926 pro k. ú. S. a k pozemku parc. č. 1577/2 o výměře 17 m2 – zastavěná plocha, zapsanému tamtéž na LV č. 1720 pro k. ú. S., do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 1576 s domem č. p. 2161 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2 vyznačenou v geometrickém plánu z 23. 8. 1984, který je nedílnou součástí uvedeného rozsudku, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1577/2 a část pozemku parc. č.1577/1 o výměře 6 m2 vyznačenou v tomtéž geometrickém plánu a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 922.221,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala „zrušení a vypořádání spoluvlastnictví garáže na pozemku parc. č. 1577/2, k. ú. S.,“ a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že spoluvlastnicí tří ideálních čtvrtin shora uvedených nemovitostí je žalobkyně a spoluvlastníkem zbývající ideální čtvrtiny žalovaný, zvažoval nejprve, zda nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle (dále jen „ “), tedy k tomu, aby soud nezrušil a nevypořádal spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku. Žalovaný tyto důvody spatřoval zejména ve svém neuspokojivém zdravotním stavu a poukazoval též na svůj vysoký věk a na skutečnost, že v předmětném domě bydlí celý život. Soud prvního stupně k objasnění otázky, zda by se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví negativně projevilo na životě a zdraví žalovaného, ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, ovšem provedení tohoto důkazu zmařil sám žalovaný, neboť odmítl znalci poskytnout potřebnou součinnost přesto, že původně s vypracováním znaleckého posudku souhlasil. Z pouhé žalovaným předložené zprávy jeho ošetřující lékařky, podle níž by „zrušení spoluvlastnictví s následným vystěhováním přivodilo podstatné zhoršení zdravotního stavu žalovaného“, nelze podle soudu prvního stupně vyvozovat existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť jde o zprávu lékařky, která je se žalovaným často v kontaktu a mohla tedy být při podání svého vyjádření ovlivněna. Existence důvodů pro postup podle tedy nebyla prokázána. Jestliže pak z provedených důkazů plyne, že žalovaný, který v domě bydlí, neumožňuje žalobkyni, aby se podílela na právech a povinnostech plynoucích ze spoluvlastnictví, byl dokonce trestně stíhán a odsouzen za to, že jí po určitou dobu zamezil přístup do domu, a navíc se choval nevhodně k Mgr. Č., bývalé spoluvlastnici ideální čtvrtiny nemovitostí, i k nájemkyni jednoho z bytů v domě H. V., svým jednáním znemožňoval zhodnocování domu a na jeho údržbě se podílel jen minimálně, nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby s ním setrvala ve spoluvlastnickém vztahu. Proto soud shledal důvody pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dům č. p. 2161 nelze reálně rozdělit a pokud jde o pozemky, je reálně dělitelný jen pozemek parc. č. 1577/1, a to podle geometrického plánu z roku 1984, jímž byla oddělena část tohoto pozemku o výměře 6 m2 a jejím sloučením s pozemkem parc. č. 1577/2, na němž stojí garáž ve výlučném vlastnictví žalovaného, vznikl nový pozemek o výměře 23 m2, přístupný z veřejné komunikace. Proto byly do vlastnictví žalovaného přikázány jen pozemek parc. č. 1577/2 a shora uvedená část pozemku parc. č. 1577/1, zatímco ostatní nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobkyně, na jejíž straně soud prvního stupně shledal lepší předpoklady pro jejich účelné využití a která doložila svoji solventnost. Při stanovení částek, které jsou účastníci povinni si vzájemně poskytnout na vyrovnání svých spoluvlastnických podílů, pak vyšel tento soud ze znaleckého posudku Ing. V. K. Pokud žalovaný v průběhu řízení navrhoval vypořádání spoluvlastnictví rozdělením domu na jednotky podle , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), soud prvního stupně sice považoval toto jeho podání za vzájemný návrh, který vyloučil usnesením z 25. 9. 2001, č. j. -748, k samostatnému projednání, nicméně v odůvodnění svého rozsudku přesto poznamenal, že „takovýto postup nebyl vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (zejména způsob jednání žalovaného vůči žalobkyni) shledán v daném případě vhodným. Navíc i za situace, kdy by došlo k vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému domu č. p. 2161 vznikem vlastnictví jednotek, stále by přetrvávalo spoluvlastnictví účastníků ke společným částem domu. Jak již bylo uvedeno výše, po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví se žalovaným nadále setrvávala. Návrh žalovaného na vypořádání spoluvlastnictví rozdělením domu jednotkami ve smyslu proto soud neakceptoval“. Zastavení řízení o návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků ke garáži na pozemku parc. č. 1577/2 odůvodnil soud prvního stupně ustanovením (dále jen „OSŘ“) s tím, že důvody, pro které žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby v této části, nelze pokládat za vážné ve smyslu odst. 3 uvedeného ustanovení.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2002, č. j. -874, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé „jen tak, že částka, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu činí 937.948,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k garáži, neboť žalobkyně tím vlastně akceptovala závěr, že garáž je výlučným vlastnictvím žalovaného. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, odvolací soud nedoplňoval dokazování listinami, které žalovaný připojil k odvolání, neboť nebyly uplatněny v souladu s . Jinak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení i vypořádání spoluvlastnictví s tím, že ze znaleckých posudků plyne, že nemovitosti (s výjimkou pozemku parc. č. 1577/1) nelze rozdělit tak, aby bylo možné jejich účelné a bezkonfliktní užívání, a tak je namístě jejich přikázání za náhradu žalobkyni. Ta je totiž jako většinová spoluvlastnice lépe využije, když dosud projevovala aktivní zájem o jejich zhodnocení a údržbu, a navíc bylo prokázáno, že má dostatek prostředků na úhradu vypořádacího podílu. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně jen nesprávný postup při výpočtu této částky a pouze z tohoto důvodu změnil výrok o její výši. Ani odvolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by mohly vést k zamítnutí žaloby ve smyslu , a vyslovil souhlas s názorem, že žalovaný sám svým procesním postupem znemožnil provedení důkazu o negativním dopadu zrušení spoluvlastnictví na jeho zdravotní stav a jinými důkazy toto tvrzení nebylo jednoznačně prokázáno, stejně jako se závěrem, že vzhledem k prokázanému chování žalovaného vůči žalobkyni a dalším osobám v domě nelze žalobkyni nutit k tomu, aby setrvávala ve spoluvlastnickém vztahu, když se účastníci nemohou dohodnout zásadním způsobem na výkonu souhrnu spoluvlastnických práv a povinností. Pokud byla určitá část předmětu řízení (mimo jiné nárok žalovaného na rozdělení nemovitosti na bytové jednotky v souladu se ) vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, není proti takovémuto usnesení vydanému podle přípustné odvolání a odvolací soud se proto v rámci přezkumu rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemůže správností tohoto postupu soudu nebo vyloučenými nároky zabývat.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně [ ] a že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam [písm. c) uvedeného ustanovení]. Výslovně uvedl, že svým dovoláním nenapadá tu část výroku, jímž byly do jeho vlastnictví přikázány pozemek parc. č. 1577/2 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, a namítl, že rozsudek odvolacího soudu „obsahuje vady, které posléze vedly k nesprávnému rozhodnutí ve věci,“ a zároveň „vychází i z nesprávného právního posouzení věci, a jsou tudíž splněny oba důvody , písm. a), b) “ Vytkl soudům obou stupňů, že neprovedly všechny důkazy, které navrhoval ke svému tvrzení, že by zrušení spoluvlastnictví podstatně zhoršilo jeho zdravotní stav, i když bylo z jeho vystupování patrno, že ho zrušení spoluvlastnictví a možnost následného vystěhování z bytu, kde žije celý život, značně traumatizuje. Soudy přitom bez dalších důkazů dospěly k závěru, že jeho ošetřující lékařka mohla být při podání své zprávy ovlivněna, ačkoli je to ona, kdo má v tomto směru nejpodrobnější poznatky Žalovaný zdůraznil, že se neodmítl podrobit znaleckému zkoumání a jeho postup v řízení byl jen nesouhlasem s formulací otázek, které soud znalci položil, a s tím, že jako základ pro formulaci těchto otázek nesloužila zpráva jeho ošetřující lékařky a její navrhovaný výslech. Konstatování odvolacího soudu, že účastníci po výzvě podle nenavrhli další důkazy, je v rozporu s jeho podáním z 12. 12. 2001, v němž jsou důkazní návrhy obsaženy. Právě v těchto pochybeních soudů spočívají podle dovolatele vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Postup soudu prvního stupně, který vyloučil k samostatnému projednání jeho návrh na rozdělení nemovitosti na bytové jednotky v souladu se , považuje žalovaný za chybný, neboť právě v tomto řízení měly soudy zaujmout k této otázce právní názor. Žalovaný byl takto vlastně zkrácen na svých právech, neboť nebude-li již (po zrušení spoluvlastnictví) vlastníkem, postrádala by jeho žaloba smysl a navíc by musela být zamítnuta z důvodu jeho „procesní nezpůsobilosti“. Přitom rozdělení nemovitosti ve smyslu nelze vykládat pouze jako dělení reálné, ale lze je realizovat i rozdělením na bytové jednotky prohlášením podle Žalovaný vyslovil nesouhlas i se závěrem, že to byl on, kdo byl hlavním strůjcem narušení vzájemných vztahů mezi účastníky, a s obvyklou cenou nemovitostí, jak byla stanovena posudkem znalkyně Ing. V. K., a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu napadeném dovoláním zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukázala na to, že poté, co jí žalovaný sdělil číslo svého účtu, mu uhradila částku, kterou jako vypořádací podíl stanovil odvolací soud, a že tedy žalovaný sice přijal finanční vypořádání, ale současně žádá o zachování svých spoluvlastnických práv. Ona ovšem nemůže souhlasit s jakoukoli formou spoluvlastnictví se žalovaným, a proto navrhuje, aby bylo jeho dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dovolání žalovaného, jak je v něm výslovně zdůrazněno, směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu s výjimkou toho, jímž byl potvrzen výrok o přikázání pozemku parc. č. 1577/2 a části pozemku parc. č. 1577/1 do výlučného vlastnictví žalovaného. To tedy znamená, že jím žalovaný napadá i výrok označený II., kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení. V tomto případě se nejedná o výrok ve věci samé, a tak přípustnost dovolání proti němu by mohla být založena jen některým z ustanovení až . Žádné z těchto ustanovení však na daný případ nedopadá [ se netýká zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby podle , nýbrž zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek některé z podmínek řízení podle ], a tak dovolání proti tomuto výroku muselo být podle a jako nepřípustné odmítnuto.

Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání proti výrokům ve věci samé především o , podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jediným měnícím výrokem napadeného rozsudku však je výrok o výši částky, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů, a to tak, že místo původní částky 922.221,25 Kč bylo žalobkyni uloženo zaplatit částku 937.948,- Kč, tedy o 15.726,75 Kč vyšší. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku tedy vylučuje již ustanovení . Kromě toho i v případě dovolání, stejně jako u všech dalších opravných prostředků, lze přiznat právo je podat pouze takovému účastníku, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena v jeho právech určitá újma (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). V daném případě byl však shora uvedený měnící výrok změněn v neprospěch žalobkyně, nikoli v neprospěch dovolatele, a tak dovolání podle nemůže být přípustné.

Žalovaný však dovozuje přípustnost svého dovolání též z . Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takový význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (odst. 3 citovaného ustanovení).

Žalovaný v řízení navrhl, aby v případě, že nebudou shledány důvody pro postup podle , bylo podílové spoluvlastnictví účastníků, pokud jde o dům č. p. 2161, vypořádáno jeho rozdělením na jednotky ve smyslu (dále jen „ “). Toto ustanovení umožňuje s účinností od 1. 7. 2000 vznik vlastnictví jednotky [ zákona] spojeného se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu nejen prohlášením vlastníka a převodem první jednotky či smlouvou o výstavbě, jak tomu bylo předtím ( zákona ve znění účinném do 30. 6. 2000), ale též na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle a , případně na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů podle . Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle . To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova ( zákona). Právní otázka vzniku vlastnictví jednotky na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Soud prvního stupně sice vyloučil uvedený návrh žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí, ovšem přesto se možností postupu podle zákona, byť jen velmi stručně, zabýval a zmíněnou právní otázku řešil. Odvolací soud se k této právní problematice výslovně nevyjádřil s tím, že mu nepřísluší přezkoumávat procesní postup soudu prvního stupně, nicméně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry tohoto soudu, a tak i jeho rozhodnutí je na řešení uvedené právní otázky nepřímo postaveno. Má proto po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné.

Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Vady uvedené v , a b) a , k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.

Žalovaný namítá, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovouto vadu související se zjišťováním skutkového stavu věci se může jednat například tehdy, nebyl-li proveden navrhovaný důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V této věci byl takovým důkazem znalecký posudek, který měl sloužit ke zjištění, nakolik by se zrušení spoluvlastnictví a případné vystěhování žalovaného z domu projevilo na jeho zdravotním stavu. Provedení tohoto důkazu však samozřejmě záviselo na součinnosti žalovaného se soudem a s ustanoveným znalcem a ve shodě se závěry soudů obou stupňů je třeba konstatovat, že to byl právě nedostatek této součinnosti, který nakonec zapříčinil, že zmíněný důkaz nemohl být proveden. Nesouhlas žalovaného s formulací otázek znalci nemůže být relevantním důvodem pro odmítnutí součinnosti, neboť je věcí soudu, jak vymezí úkol znalce. Nelze tedy soudu vytýkat, že tento navrhovaný důkaz nebyl proveden, a spatřovat v jeho postupu vadu řízení, a to přesto, že žalovaný vypracování znaleckého posudku znovu navrhl při jednání soudu prvního stupně 17. 12. 2001. Stejně tak není důvodná námitka, že nebyly provedeny další důkazy obsažené v podání žalovaného z 12. 12. 2001, neboť toto podání je svým obsahem vyjádřením procesního stanoviska žalovaného, nikoli (s výjimkou návrhu na vypracování znaleckého posudku) označením konkrétních důkazů a žalovaný při shora uvedeném jednání po poučení podle a pouze odkázal na toto své podání a do protokolu prohlásil, že další návrhy na doplnění dokazování nemá. Výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny zpráva ošetřující lékařky žalovaného, znalecký posudek Ing. K. a důkazy týkající se příčin rozporů mezi účastníky, a proti skutkovým závěrům, které soudy obou stupňů na základě těchto důkazů přijaly, nejsou poukazem na vady řízení. I kdyby totiž tato skutková zjištění byla nesprávná, lze se nápravy domáhat jen poukazem na to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a uplatnění tohoto dovolacího důvodu v případě dovolání přípustného podle není možné ( ). Ani jiné než dovolatelem zmíněné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle věty druhé přihlédnout i bez jejich výslovného uplatnění, se ze spisu nepodávají, a tak dovolací důvod podle není naplněn.

Z hlediska právního posouzení věci žalovaný vytýká soudům obou stupňů, že v důsledku vyloučení jeho návrhu na vypořádání spoluvlastnictví způsobem vyplývajícím z § 5 odst. 2 zákona k samostatnému řízení nezaujaly k této otázce právní názor, což je v podstatě námitka, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné. Při řešení této námitky se nelze vyhnout úvahám o tom, jaké důsledky pro toto řízení má shora zmíněný procesní postup soudu prvního stupně opírající se o (nikoli tedy o , jak uvedl odvolací soud). V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným než navrhovaným způsobem (tzv. iudicium duplex – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. R 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možné způsoby vypořádání vyplývají z a nyní – s účinností od 1. 7. 2000 – i z Proto lze s obecnou platností konstatovat, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle není návrh žalovaného na jiný způsob vypořádání, než jaký požaduje žalobce, vzájemným návrhem ve smyslu , nýbrž pouze součástí jeho procesní obrany a jeho vyloučení k samostatnému řízení podle odst. 2 nepřipadá v úvahu. V tomto konkrétním případě zůstávají samozřejmě soudy vázány nesprávným vyloučením tohoto návrhu k samostatnému řízení potud, že vyloučená věc je nadále u soudu prvního stupně vedena jako samostatná pod sp. zn. a je třeba v ní vydat konečné rozhodnutí, ovšem to je nikterak nezbavuje povinnosti důsledně se zabývat zmíněným návrhem i v tomto řízení.

Jestliže tedy odvolací soud vycházel z odlišného názoru a v důsledku toho možnost vypořádání spoluvlastnictví způsobem, který navrhl žalovaný, vůbec nezvažoval, jde skutečně o neúplné a proto nesprávné právní posouzení věci. Pokud pak jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho rozsudek sice obsahuje stručnou úvahu o nevhodnosti tohoto způsobu vypořádání z důvodu špatných vztahů mezi účastníky, ale nezabývá se vůbec dalšími právními otázkami, které z zákona a vyplývají, jako např. vztahem mezi obecným a speciálním předpisem, tím, zda lze i vypořádání podle zákona považovat za rozdělení společné věci ve smyslu , které je přednostním způsobem vypořádání a vylučuje možnost vypořádání přikázáním věci za náhradu a prodejem věci a rozdělením výtěžku i možnost postupu podle , apod. I jeho právní posouzení věci je tedy ze stejného důvodu neúplné a nesprávné, a tak je dovolací důvod podle dán ve vztahu k rozhodnutím soudů obou stupňů. Proto dovolací soud podle věty za středníkem a odst. 3 zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle není dovolací soud v této věci vázán rozsahem dovolacích návrhů, jelikož se jedná o věc, v níž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. To ovšem znamená, že i když dovolací soud nemohl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů přezkoumávat výroky rozsudku odvolacího soudu, které nebyly dovoláním napadeny (tedy výroky týkající se parcely č. 1577/2 a části parcely č. 1577/1 o výměře 6 m2, která byla přikázána do vlastnictví žalovaného), ani měnící výrok o výši vypořádací částky, proti němuž jinak není dovolání přípustné, byly tyto výroky přesto – právě ve smyslu – dovoláním dotčeny. Tato skutečnost se v rozhodnutí dovolacího soudu projevila tím, že s ohledem na důvodnost dovolání proti výslovně napadeným výrokům byly zrušeny nejen tyto napadené výroky, ale i výše uvedené výroky dovoláním dotčené.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu