Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2358/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu dne 15. 12. 1998, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 6. 2000, č. j. -70; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 12.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem z 31. 10. 2000, sp. zn. , zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému bylo uloženo odvolat prostřednictvím deníků P. a L. n. nepravdivá tvrzení a zveřejnit omluvu vůči žalobci ve znění „Vážený pane M., v rozhovorech, které byly publikovány v deníku P. dne 10. 11. 1998 a v deníku L. n. 13. 11. 1998 a 16. 11. 1998, jsem uvedl nepravdivé informace o tom, že jste nepodával v několika případech objektivní zpravodajství. Dovolte mně, abych se Vám touto cestou omluvil. – J. V.“, a pokud byla zmítnuta i žaloba žalobce o zaplacení částky 500.000,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení . V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Odvolací soud poukazoval na to, že dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro rozhodnutí ve vztahu k tvrzení žalobce, že žalovaný nepodával v několika případech objektivní zpravodajství ve svých článcích v deníku P. a v deníku L. n. i v časopise X. Ohledně této části tvrzení žalobce však rozsudek soudu prvního stupně postrádá odůvodnění a je z tohoto hlediska, podle názoru odvolacího soudu, nepřezkoumatelný. Měl proto odvolací osud za to, že se soud prvního stupně musí v dalším průběhu řízení vypořádat s tím, zda tu došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, a to údaji o tom, že práce žalobce, jako profesionálního redaktora, postrádá objektivitu.

Městský soud v Praze poté v pokračujícím řízení vynesl rozsudek z 26. 3. 2001, č. j. -101, jímž bylo žalovanému uloženo odvolat nepravdivé tvrzení a zaslat žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění „Vážený pane M., v rozhovorech, které byly publikovány v deníku P. dne 10. 11. 1998 a v deníku L. n. 13. 11. a 16. 11. 1998 jsem uvedl nepravdivé informace o tom, že jste nepodával v několika případech objektivní zpravodajství. Dovolte mně, abych se vám touto cestou omluvil. – J. V.“. Dalším výrokem tohoto rozsudku byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 500.000,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením z 20. 11. 2001, sp. zn. , zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že ve věci jednal bez nařízení jednání, protože k takovému postupu v řízení nebyly splněny zákonné předpoklady podle ustanovení . Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že výrokem žalovaného o nepodávání objektivního zpravodajství v několika případech došlo bez další konkretizace k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce; měl za to, že se soud prvního stupně opět nevypořádal s objasněním otázky možného neoprávněného zásahu v souvislosti s uváděným tvrzením žalobce; podle názoru odvolacího soudu nevyvodil soud prvního stupně odpovídající závěr z toho, že odvolací soud ve svém předchozím usnesení označil závěry soudu prvního stupně v uvedeném smyslu jako nepřezkoumatelné pro nedostatečné podložení výsledného závěru soudu prvního stupně provedeným dokazováním. Odvolací soud připomínal, že ve smyslu ustanovení nelze žalobci přiznat více, než žalobce požadoval v žalobním návrhu.

V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Městského soudu v Praze z 8. 4. 2002, č. j. -125, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem na uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu žalobci ve znění: „Vážený pani M. v rozhovorech, které byly publikovány v deníku právo dne 10. 11. 1998 a v deníku L. n. 13. 11. 1998 a 16. 11. 1998 jsem uvedl nepravdivé informace o tom, že jste nepodával v několika případech objektivní zpravodajství. Dovolte mně, abych se Vám touto cestou omluvil. – J. V.“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 20.525,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Hlavní důvod zamítnutí žaloby spatřoval soud prvního stupně v tom, že žalobce neprokázal zcela jednoznačně, že by žalovaný o něm uvedl před novináři tvrzení, jemuž by bylo adekvátní žalobcem navržené znění omluvy tak, jak potom bylo i uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 8. 4. 2002 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 6. 8. 2002, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zveřejnit prostřednictvím deníku L. n. omluvu žalobci ve znění: „Vážený pane M., v rozhovorech, které byly publikovány v deníku L. n. 13. 11. a 16. 11. 1998, jsem uvedl nepravdivé informace o tom, že jste nepodával v některých případech objektivní zpravodajství. Dovolte mně, abych se Vám touto cestou omluvil. – J. V.“. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.729,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení odvolacího soudu 2.116,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že v daném případě je zřejmé, z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, že žalovaný neprokázal případ neobjektivity žalobce při výkonu jeho práce jako novináře; proto je třeba tvrzení žalovaného, zpochybňující tuto objektivitu, považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a je třeba dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení .

V článku v Lidových novinách z 13. 11. 1998 bylo totiž uvedeno, že žalobce „byl motivován něčím jiným než snahou být objektivním novinářem“; v článku v L. n. ze 16. 11. 1998 bylo pak uvedeno, že „podle mých informací byl pan M. v minulosti navíc třikrát veden něčím jiným než snahou být objektivním novinářem“. Odvolací soud měl za to, že z obsahu těchto článků je zřejmé, že tyto údaje, uvedené žalovaným, byly spojeny s reportážemi žalobce o penzijním fondu, v leasingové společnosti i v jednom státním podniku, a pejorativně naznačují neobjektivitu žalobce při výkonu jeho profese. Proto odvoláním napadená část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byla rozsudkem odvolacího soudu změněna podle ustanovení .

Pokud v článku v deníku právo z 10. 11. 1998 bylo ze strany žalovaného uvedeno: „Je příliš mnoho podezření, že M. práce nebyla motivována jenom snahou být dobrým novinářem“, pak ovšem odvolací soud nepovažoval žalobcem navrhované znění omluvy za přiměřené z hlediska ustanovení , neboť další text článku nic neuvádí o neobjektivnosti žalobce; článek se totiž v podstatě vztahuje k okolnostem reportáže týkající se S. a zde je třeba odkázat na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Proto v tomto smyslu a v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu by doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 18. 4. 2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 17. 10. 2002, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení .

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení , když jeho dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud rozhodl o změně výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl za to, že žalovaný neprokázal neobjektivitu žalobce při výkonu jeho reportérského zaměstnání, ačkoli žalovaný namítal, že výroky o žalobci, které byly otištěny v článcích v L. n., vůbec nevyslovil, takže žalovanému bylo soudem uloženo učinit omluvu za jím nevyslovené výroky. Odvolací soud opíral své rozhodnutí o výpověď svědka J. M., který však pouze uvedl, že to, co je v článcích uvedeno v přímé řeči, mu „skutečně dotyční řekli“, ale nebyl si jist, zda hovořil se žalovaným J. V.; potvrdil také, že v článcích uvedené informace nebyly „dotyčnými autorizovány“.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož platí tento zákon i pro občanská soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení , protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věci podle ustanovení a , která se na projednávanou právní věc nepochybně vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Nešlo tu tedy o použití nesprávného právního předpisu na projednávanou právní věc.

Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se fyzické osoby zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě vycházel odvolací soud při svém rozhodování z téhož výkladového právního závěru při aplikaci ustanovení a . Nešlo tu tedy ze strany odvolacího soudu (jak má dovolací soud za to) o nesprávný výklad citovaných zákonných ustanovení.

K výkladu dovolacího důvodu, pro který lze podat dovolání, když rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byl zaujat výkladový právní závěr v rozhodnutí uveřejněném pod č . 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to takto: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně uvedených v . Dovolacím důvodem – postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů ( ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Při posuzování důvodnosti dovolání dovolatele, který uplatňoval také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, vycházel dovolací soud z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury a v tomto smyslu neshledal, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Námitky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů, které soudu nepochybně náleží ve smyslu ustanovení , nebylo možné ani v tomto případě chápat jako zákonu odpovídající dovolací důvod.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení jako dovolání nedůvodné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně 21. března 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu