Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1364/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání: 1. R. S., 2. G. S., 3. Y. S. a 4. M. K. zastoupeným advokátem, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.4.2002, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. (žalobců R. S., G. S., Y. S. a M. K. zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. M. b. p. T., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, B. Městu T., zastoupenému advokátem, C. České republice – O. ú. v T., D. T. E., společnosti s ručením omezeným, a E. T., společnosti s ručením omezeným, zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 19.10.1995, rozhodl Okresní soud v Teplicích zamítavým rozsudkem z 11.3.1997, čj. -95; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 13.10.1997, sp. zn. , a to tak, že uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud svým rozsudkem z 21.12.1998, , zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13.10.1997, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 11.3.1997, čj. -95, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání žalobců přípustným podle ustanovení (ve znění před novelizací ) a dospěl také k závěru, že sporná právní otázka tohoto řízení nebyla správně řešena a proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud ukládal, že v dalším průběhu řízení bude třeba posoudit, zda rozhodnutí nebo postup Okresního soudu v Teplicích ve věci sp. zn. , tedy v řízení, které souvisí s projednáváním této právní věci /sp. zn. Okresního soudu v Teplicích (dříve sp. zn. , v němž toto řízení o výkon rozhodnutí bylo vedeno, jak uvedl dovolací soud, proti „non subjektu“, když matka původního žalobce H. S. zemřela již delší dobu před zahájením uvedeného řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení).

Podle usnesení Okresního soudu v Teplicích ze 6.6.1963, sp. zn. , bylo vloženo pro Československý stát – finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v T. vlastnické právo; k přechodu vlastnického práva z rodičů žalobců na stát došlo v souvislosti s dražbou nemovitostí k vydobytí pohledávky S. s. v částce 18.643,40 Kč. Potom došlo k přechodu vlastnického práva ze státu na Město T., které pak nemovitosti převedlo na T. E., společnost s ručením omezeným, a posléze byly nemovitosti převedeny na T., s.r.o., Ú. n. L.

V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 25.6.2001, čj. -205, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě nejsou dány zákonné předpoklady pro úspěšnou restituci majetku. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců (dům čp. 881 se stavební parcelou č. 984 v T.), nepřešly na stát žádným ze způsobů uvedených v ustanovení jmenovitě nikoli podle ustanovení , takže nešlo o dražební řízení provedené zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu ani nešlo o přechod věcí na stát podle ustanovení Ve smyslu závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval objasněním a posouzením toho, zda v postupu anebo v rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích v exekučním řízení, které proběhlo ještě podle dříve platného (), pod sp. zn. , došlo k porušení obecně uznávaných práv a svobod, jak to má na zřeteli ustanovení Došlo tu v uvedeném exekučním řízení k nařízení exekuce dražbou nemovitostí původních vlastníků Dr. H. S. a A. S. tak, že pro toto exekuční řízení byl dlužníkům ustanoven opatrovník, aniž by bylo zjišťováno, zda a jaký mají skutečný pobyt dlužníci a jaké jsou okolnosti vztahující se k jejich právním nástupcům. Exekuce tu tedy byla vedena proti už nežijící A. S., která zemřela 6.12.1954. Podle závěrů soudu prvního stupně však jestliže k tomuto porušení procesních předpisů nepřistoupily další okolnosti a skutečnosti, nebylo možné uvést, že tu přechod vlastnictví příklepem či převzetím nemovitostí za odhadní cenu, je postupem, který má na zřeteli ustanovení a odst. 3 věta první, Z toho důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu žalobců proti žalovanému Městskému bytovému podniku T., žalovanému městu T. a České republice – Okresnímu úřadu T.; proti žalovaným T. E., s.r.o. S., a T., s.r.o., Ú. n. L. byla žaloba zamítnuta s poukazem na to, že právní předchůdce těchto žalovaných koupil nemovitosti od Města T., nikoli od státu (čl. II odst. 2 ).

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 25.6.2001 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 8.4.2002, sp. zn. 581/2000. Tímto rozsudkem Odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně posoudil správně projednávanou právní věc podle ustanovení Zabýval se zejména otázkou, zda nemovitosti přešly do vlastnictví státu z některého z důvodů uvedených v ustanovení K přechodu vlastnického práva tu došlo v roce 1963 (tedy v rozhodné době ve smyslu ustanovení ), a to po provedeném exekučním řízení podle dříve platných právních předpisů; stát tu nabyl vlastnictví k nemovitostem v důsledku úkonů soudu, takže nešlo o případ, v němž by stát převzal věc bez právního důvodu. Nešlo tu o dražební řízení provedené zkrácenou formou ve smyslu ustanovení ; žádný jiný přechod vlastnického práva podle ustanovení nebyl soudem zjištěn a ani nebyl žalobci tvrzen. Odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval ještě i tím, zda tu šlo o převzetí věcí státem v důsledku politické perzekuce anebo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. V tomto smyslu shledal odvolací soud pochybení soudu v již uváděném exekučním řízení podle dříve platného , když s účastníky řízení – právními předchůdci žalobců nebylo jednáno jako s účastníky řízení, když jim v podstatě byla odňata možnost jednat před soudem, a ohledně účastnice řízení A. S. tu řízení směřovalo proti její osobě, třebaže v době provedení dražby již nežila; o tom však soud ani jiný orgán nebyl v souvislosti s tímto řízením informován, přičemž žalobci zdůvodňují nečinnost ze své strany obavami z rasové perzekuce. Za těchto okolností však odvolací soud sdílel právní posouzení věci soudem prvního stupně, že totiž tu nelze spatřovat nic jiného než procesní pochybení soudu, v důsledku jím nezaviněných okolností , a nikoli politickou, rasovou či jinou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení a při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že žalovanému státu – Okresnímu úřadu v T. náklady řízení nevznikly a další žalovaní účastníci řízení se náhrady nákladů řízení vzdali.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10.5.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Teplicích dne 16.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měli dovolatelé za to, že tu byla odvolacím soudem řešena právní otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že řešení zásadní právní otázky tu spočívá v tom, jak má být posuzována skutečnosti, že aktem soudu, učiněným po řízení vedeném nezákonným způsobem proti subjektům, jimž bylo odnímáno již neexistující vlastnické právo, a zda tu opravdu nešlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Vedení exekučního řízení podle dříve platného , jež bylo zahájeno v roce 1962 proti matce žalobců A. S., která však zemřela již v roce 1954, a takto bylo dosaženo přechodu vlastnického práva na stát ze strany již dlouho před tím zemřelého vlastníka věci, nelze pokládat jen za pouhé procesní pochybení soudu. Podle názoru dovolatelů šlo tu o nicotný právní akt (tzv. „paakt“), protože vedení exekučního řízení vůči A. S., která v té době již nežila, bylo evidentně mimo rámec pravomoci soudu (majetek a. Schneiderové přešel již v té době ze zákona ve smyslu ustanovení na jejího dědice a nebyl vlastnictvím této zemřelé osoby); na základě takového nicotného aktu nemohlo platně přejít vlastnictví věci na stát a stát takovou věc (takové věci) převzal bez právního důvodu ve smyslu ustanovení

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i pro občanské soudní řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), pokud v zákoně č. není stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení ).

Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě třeba posoudit, jak na to poukazovali i dovolatelé, podle ustanovení a . Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplynulo z obsahu spisu (sp.zn. , dříve sp. zn. , Okresního soudu v Teplicích), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak to má na zřeteli ustanovení .

Dovolací soud dále posuzoval i to, zda se odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zabýval případně otázkou která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jak to má na zřeteli ustanovení . Vycházel z toho, co uvedl dovolací soud ve svém předchozím rozsudku, vydaném o dovolání, podaném v roce 1998 v téže právní věci, že totiž dovolací soud neshledává důvod, proč by se odchyloval od právního názoru, že „i v těch případech nároků spadajících pod ustanovení , kdy došlo k přechodu věci na stát následkem rozhodnutí soudu, jestliže toto rozhodnutí nebo postup soudu mu předcházející byl důsledkem politické perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“, umožňuje zmírnit křivdy takto způsobené. Z tohoto právního závěru, řešícího citovanou právní otázku, měly soudy obou stupnňů v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 21.12.1998 ( Nejvyššího soudu) vycházet podle ustanovení , věta druhá, (ve znění před novelizací ).

S poukazem na ustanovení musel dovolací soud pak ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu bylo či nebylo v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud při posuzování toho, jak odvolací soud aplikoval na projednávanou právní věc ustanovení a dospěl k závěru, že výklad těchto ustanovení při aplikaci na projednávanou právní věc není v souladu s obsahem, zaměřením i cílem, sledovanými těmito ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže výsledný právní závěr odvolacího soudu se tu ocitá v rozporu s hmotněprávním předpisem.

Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení a odst. 3 .

Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc i podle již zmíněných ustanovení a , která se této právní věci nepochybně týkala a zejména žalobci na ně v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo tedy nutno posoudit správnost výkladu těchto ustanovení ze strany odvolacího soudu (a případně i soudu prvního stupně).

Dovolací soud vycházel již z citovaného právního závěru obsaženého v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 21.12.1998 ( Nejvyššího soudu), že totiž i v těch případech nároků spadajících pod ustanovení , když došlo k přechodu věcí na stát následkem rozhodnutí soudu, jestliže toto rozhodnutí soudu nebo postup mu předcházející byly důsledkem politické perzekuce nebo šlo přitom o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody lze umožnit zmírnění křivdy podle , o mimosoudních rehabilitacích.

V daném případě došlo k přechodu nemovitostí uvedených v žalobě žalobců na stát na základě usnesení soudu, vydaného dne 6.6.1963 v exekučním řízení soudním k návrhu vymáhajícího věřitele, jímž byla státní spořitelna, proti dlužníkům H. a A. S., „t.č. neznámého pobytu v cizině, zastoupeným opatrovníkem F.J., úředníkem Státního notářství v T., pro 19.169,- Kč“. Pro vymožení uvedené dlužné částky a po jejím uspokojení částkou 18.643,40 Kč, získanou dražbou exekvovaných nemovitostí, dochází pak výrokem usnesení Okresního soudu v Teplicích ze 6.6.1963, sp. zn. , k „nařízení vkladu vlastnického práva ve vložce pozemkové knihy č. 1147 pro katastrální území T. k domu čp. 881 se stavební parcelou č.kat.1012 a zahradou č.k.t. 292/3 pro vydražitele Čs.stát – finanční odbor Okresního národního výboru v T.“. V tomto exekučním řízení nedošlo tedy k umožnění realizace procesních práv účastníků řízení, ale navíc toto řízení proběhlo v roce 1963 proti fyzické osobě (dlužnici A. S.), která zemřela již 6.12.1954.

Podle názoru dovolacího soudu nešlo tu v daném případě pouze o dílčí porušení procesního předpisu (jak to mělo na zřeteli např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž šlo o extrémní nesoulad (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ČR z 2.9.1999, , uveřejněný pod č. 118 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) postupu soudu a právních závěrů soudu s principy spravedlivého procesu v občanském soudním řízení a o takový soudní akt, pojmově zrušitelný, který byl schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností fyzické osoby (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR ze 17.5.2000, , uveřejněné pod č. 17 usnesení ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR); při tomto postupu soudu došlo také k nedůslednostem při doručování rozhodnutí, jež ve svém konečném důsledku vedly k odmítnutí práva účastníků řízení na samotný přístup k soudu a na soudní ochranu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 13.12.2001, , uveřejněný pod č. 198 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Z uvedených důvodů dospěl tedy dovolací soud k výslednému právnímu závěru, že v tomto případě bylo nutno posoudit přechod žalobci uváděných věcí na stát v rozhodném období ( ) jako převzetí věcí bez právního důvodu ( ), které bylo důsledkem postupu soudu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ( ).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k odlišnému právnímu závěru , musel dovolací soud přisvědčit tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz ). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení ).

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu tu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( a ). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 21 . března 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu