Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1752/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č. j. -99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 24. 2. 2000, č. j. -59, uložil žalovaným, že „jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobkyni část pozemku parc. č. 85/1 zapsaného na LV č. 212 v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. V. u katastrálního úřadu v K. o výměře 60 m2, označenou v geometrickém plánu střediska geodézie pro okres K. ze dne 23. 4. 1970, č. zak. 761-104052, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, jako pozemek č. 85/2“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 85/1, dříve parc. č. 85, o výměře 435 m2, v kat. území V. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 84/2 s domem čp. 237, každému náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny. Spoluvlastnictví nabyli v roce 1993 darem od rodičů žalované J. a M. F. Od té doby užívají také část pozemku parc. č. 85/1, na které se nachází i zděná kůlna, kterou tam postavili, když tato část pozemku byla vyznačena jako pozemek parc. č. 85/2 v geometrickém plánu z 23. 4. 1970. Tímto plánem došlo k rozdělení pozemku parc. č. 414/l v k. ú. V. na pozemky parc. č. 414/1 až 414/8 a rozdělení pozemku parc. č. 85 o výměře 435 m2 na pozemky parc. č. 85/1 o výměře 375 m2 a parc č. 85/2 o výměře 60 m2. Geometrický plán byl vypracován za účelem rozprodeje pozemku parc. č. 414/1 státem těm osobám, na jejichž pozemky navazoval. Tak pozemek parc. č. 414/7 měl přejít do vlastnictví žalobkyně jako pozemek navazující na parc. č. 85/1 a pozemek parc. č. 85/2 žalobkyně měla prodat J. a M. F., kteří měli nabýt koupí pozemek parc. č. 414/8, navazující na pozemek parc. č. 85/2. Žalobkyně však převod pozemku parc. č. 85/2 odmítla a v evidenci nemovitostí nebylo rozdělení pozemku parc. č. 85, tedy ani pozemek parc. č. 85/2 vyznačeny, žalobkyně je nadále vedena jako vlastnice pozemku parc. č. 85/1 o výměře 435 m2.. Také k převodu částí rozděleného pozemku parc. č. 414/1 na občany nedošlo, i když místní národní výbor ve V. sdělil J. a M. F. dopisem ze 14. 5. 1971, že by jim měl zaplatit cenu za jimi prodané pozemky podle kupní smlouvy z 22. 2. 1971 „za část stavební parc. č. 84/2 a zahradu 553/3, které budou použity ve prospěch veřejného statku“ Kčs 4.116, ale vzhledem k tomu, že „mají zaplatit za koupi parc. č. 414/8 ve výměře 147 m2 v ceně 4 Kč za 1 m2, dále za vyměření 368 Kčs a k tomu za koupi parc. č. 85/2 (maj. F. a B. N. - jde o žalobkyni a jejího manžela) ve výměře 60 m2 Kčs 240 Kč“, připadá v jejich prospěch částka 2920 Kčs, kterou jim poukazuje a „tímto vyúčtováním považuje celou záležitost za vyřízenou“. Místní národní výbor dal pozemky vzniklé rozdělením pozemku parc. č. 414/1 do užívání občanům jako zahrady, žalobkyně užívala pozemek parc. č. 414/7, manželé F. pozemek parc. č. 417/8 a také pozemek parc. č. 85/2, jak byl vyznačen v geometrickém plánu. Této situaci odpovídalo i oplocení mezi pozemky užívané žalobkyní a manželky F. J. F. vystavěl na předmětném pozemku parc. č. 85/2 s vědomím žalobkyně nejprve dřevěnou, posléze zděnou kůlnu. Teprve v roce 1995 prodala obec žalovaným pozemek parc. č. 414/8 a žalobkyni v roce 1998 pozemek parc. č. 414/7.

Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nenabyli vlastnictví k části pozemku žalobkyně, vyznačené v předmětném geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 85/2 vydržením ve smyslu odst. l ObčZ ve znění novely provedené Manželé F. nebyli oprávněnými držiteli uvedeného pozemku (130 ObčZ) neboť již od roku 1970, kdy byl vypracován geometrický plán, věděli, že užívají část pozemku, který je vlastnictví žalobkyně. Nemohli být proto v dobré víře, že jim pozemek patří.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudkem ze 19. 4. 2001, č. j. -99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zjistil z výpovědi svědků J. F. a O. P., předsedy MNV ve V. v letech 1970-1990, a žádosti z 3. 12. 1962, že s právními předchůdci žalovaných J. a M. F. bylo jednáno o odkoupení jejích zahrady parc. č. 555/3 a dále, že mezi „účastníky řízení a jejich sousedy“ bylo od roku 1962 jednáno o zarovnání pozemků v návaznosti na pozemek parc. č. 414/1. Za tím účelem byl také vypracován v roce 1970 geometrický plán o rozdělení tohoto pozemku, přičemž podle J. F. „národní výbor přiděloval pozemky tak, aby hranice odpovídala hranicím mezi domy“. Problém byl však mezi F. a N. (žalobkyní a jejím manželem), neboť pozemek parc. č. 85/1 zasahoval za hranici pozemku F. parc. č. 84/2. Předseda národního výboru tehdy rozhodl, že žalobkyně přenechá F. část svého pozemku, která zasahovala za dům F., a získá proto větší část z rozdělovaného pozemku parc. č. 414/1. Tím mělo také dojít k narovnání hranice mezi jejich pozemky, a proto se geometrický plán týkal rovněž rozdělení pozemku parc. č. 85. Dále odvolací soud zjistil, že v kupní smlouvě uzavřené 22. 2. 1971 mezi manžely J. a M. F. jako prodávajícími a místním národním výborem ve V. jako kupujícím, byl předmět smlouvy označen jako „dům se st. parc. č. 84/2 a zahrada č. 555/3 o výměře 369 m2 v k. ú. V.“. Podle dodatku této smlouvy, uzavřeného 24. 5. 1991 mezi manžely F. a obcí V., bylo ujednáno, že kupní smlouva z 22. 2. 1971 se netýká parc. č. 84/2 a čp. 237 v k. ú. V., a podle dodatku z 16. 11. 1992, že se týká též parc. č. 414/8 a č. 85/2 v k. ú. V. Dále odvolací soud zjistil z výpovědi svědka O. P., že MNV uzavřel s občany smlouvy o odprodeji pozemků (rozumí se části parc. č. 414/1) včetně parc. č. 85/3 (správně 85/2), který odkoupil od žalobkyně, a poté prodal právním předchůdcům žalovaných. Žalobkyně dostala kupní cenu za pozemek, když svědek viděl poštovní stvrzenku. Že tomu tak skutečně bylo potvrzuje i dopis ze 14. 5. 1971, kterým MNV vyúčtoval manželům F. cenu pozemků, které od nich koupil a které jim prodal, tj. pozemky parc. č. 414/7 a č. 85/2. Nejpozději od roku 1971 manželé F. užívali jak parc. č. 414/7, tak parc. č. 85/2, přičemž oplocení mezi těmito pozemky a parc. č. 85/1 a 414/8 postavil manžel žalobkyně. J. F. postavil na pozemku parc. č. 85/2 dřevěnou boudu, posléze přestavěnou na zděnou, a jediná výhrada žalobkyně k této stavbě spočívala jen v tom, aby zeď kolny byla v takové vzdálenosti od plotu, postaveného jejím manželem, která by jí umožnila plot natírat, čemuž J. F. vyhověl. Když v roce 1991 J. F. a jeho manželka hodlali převést svoje nemovitosti na žalované, zjistili, že jako vlastníci pozemku parc. č. 85/2 nejsou v evidenci nemovitostí zapsáni.

Po shora uvedeném doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že manželé J. a M. F. užívali pozemek parc. č. 85/2 od roku 1971 nejméně do 24. 5. 1991 (datum prvního dodatku ke kupní smlouvě z 22. 2. 1971) v dobré víře, že jim patří, tedy jako jeho oprávnění držitelé. Byl to MNV ve V., který organizoval rozprodej a zarovnání pozemků. Přitom smlouva, kterou manželé F. s národním výborem v roce 1971 uzavřeli, byla vypracována nekvalitně, neboť jí převedli prakticky celý svůj majetek, a k nápravě došlo až v roce 1991. Je zřejmé, že nebyli znalí práva a plně důvěřovali MNV, když smlouvu 22. 2. 1971 podepsali. Protože jejich dobrá víra trvala jen do května 1991, nemohli sami k 1. 1. 1992 vydržet vlastnictví k tomuto pozemku podle odst. l ObčZ ve znění novely provedené Vlastnictví k tomuto pozemku však nabyl vydržením stát, neboť manželé F. jako oprávnění držitelé drželi pozemek po vydržecí dobu stanovenou v ObčZ ve znění novely provedené Žalobkyně tím vlastnictví k předmětnému pozemku pozbyla a není proto věcně legitimována k žalobě na ochranu vlastnictví k tomuto pozemku podle odst. l ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že pozbyla vlastnictví k části pozemku parc. č. 85/1, vymezené v předmětném geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 85/2 tím, že jej vydržel stát. Nesouhlasí s tím, že J. a M. F. byli oprávněnými držiteli uvedeného pozemku. Kupní smlouva z 22. 2. 1971 se předmětného pozemku vůbec netýkala, nutnost vyhotovení tzv. dodatků této smlouvy svědčí o tom, že byla v příkrém rozporu s vůlí smluvních stran. Formulace textu smlouvy je ale jednoznačná, vlastnické vztahy byly známé z geometrického plánu z roku 1970 a právní důsledky této smlouvy musely být při zachování obvyklé opatrnosti jejím účastníkům zřejmé. Dobrá víra držitele, že mu věc patří se zpravidla zakládá na ě, která svědčí o právním vztahu. V daném případě však J. F. podle jeho výpovědi zakládal svoji dobrou víru na jakémsi rozhodnutí předsedy národního výboru, ačkoliv podle platné právní úpravy bylo k převodu pozemku třeba písemné smlouvy registrované státním notářstvím, přičemž převod byl komplikován tím, že šlo o převod do soukromého vlastnictví. Žalobkyně odkazuje na závěry vyslovené o písemné smlouvě jako titulu oprávněné držby, výkladu pojmů dobré víry držitele se zřetelem, ke všem okolnostem, a omluvitelného právního omylu, jak jsou uvedeny v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k vydržení, včetně oprávněné držby, jako předpokladu vydržení, podle § 134 odst. l a § 130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1191 Sb., účinné od 1. 1. 1992 ačkoliv držba měla trvat jen do roku 1991. Zatímco § 130 odst. l ObčZ ve znění uvedené novely stanoví, že v pochybnostech se má zato, že jde o držbu oprávněnou, pak ObčZ ve znění před uvedenou novelou podobné ustanovení neobsahoval a důkazní břemeno leželo výlučně na vydržiteli. V tomto smyslu aplikoval odvolací soud nesprávný právní předpis a jde proto o nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kdyby odvolací soud aplikoval správný právní předpis, tj. ObčZ ve znění novely provedené , musel by se zabývat také otázkou, zda ve smyslu odst. l ObčZ byl předmětný pozemek způsobilým předmětem vydržení. Skutečnosti potřebné k tomuto posouzení však odvolací soud vůbec nezjišťoval a ze spisu ani nevyplývají. Tím došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud také nevzal při hodnocení dobré víry manželů F. v úvahu, že měli možnost domáhat se v roce 1991, kdy se dozvěděli, že nejsou v evidenci nemovitostí vedeni jako vlastníci předmětného pozemku, přidělení pozemku do osobního užívání, resp. jeho koupě. Skutečnost, že tak neučinili, svědčí o tom, že si byli vědomi toho, že jejich držba pozemku žalobkyně nebyla držbou oprávněnou. Odvolací soud také vycházel z toho, že právním předchůdcem žalovaných v držbě předmětného pozemku byl J. F., nezabýval se však otázkou, zda jí byla i jeho manželka M. F. A to i když byla účastnicí kupní smlouvy z 22. 2. 1971 a jejích dodatků. Pokud by však sousední nemovitosti vlastnil J. F. s manželkou, bylo by třeba zkoumat dobrou víru, že jim pozemek patří u obou, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . Pokud se odvolací soud otázkou dobré víry M. F. nezabýval, jde o neúplnost řízení, tj. naplnění dovolacích důvodů podle a c) . Konečně odvolací soud nezkoumal, jak se vlastnické právo k předmětnému pozemku projevovalo navenek, tj. např. kdo platil daň z uvedeného pozemku. Z daňových rozhodnutí ohledně jejich pozemků muselo být oběma stranám zřejmé, z jakých výměr daně platí. Tak mohl odvolací soud zjistit, že daň z předmětného pozemku platila vždy žalobkyně. Podle žalobkyně také odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž žalovaní změnili své tvrzení. Přitom nepoučil žalobkyni o potřebě doplnit žalobní tvrzení, která by jí umožnili vyvrátit názor odvolacího soudu již v odvolacím řízení. Konečně odvolací soud nevzal v úvahu, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, čímž došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní totiž udělili plnou moc svému zástupci jako advokátovi, avšak v době, kdy podal jejich jménem odvolání, již advokátem nebyl. To se žalovaní u odvolací jednání pokusili nepřípustně zhojit nově udělenou plnou mocí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud doplnil dokazování daňovým přiznáním týkajícím se nemovitostí obou stran za dobu 8 let, nabývacími doklady žalovaných k sousedním nemovitostem, dodatečným výslechem J. F. k držbě pozemku M. F., zjištěním charakteru pozemku parc. č. 85/1 z hlediska odst. l ObčZ ve znění novely provedené , zprávou MNV V. o tom, zda právní předchůdci žalovaných uplatnili právo na uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku nebo koupi pozemku a dotazem na advokátní komoru ohledně ztráty způsobilosti výkonu advokacie právního zástupce žalovaných, s tím, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky provedl řízení o dovolání podle bodu 17 hlavy první části dvanácté , podle , , ve znění novely provedené (dále jen „ “).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu a 3 . V této souvislosti k důkazním návrhům žalobkyně obsaženým v dovolání, dovolací soud uvádí, že je jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku, přezkoumávající pravomocná rozhodnutí odvolacích soudů, vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn v nalézacím řízení soudy obou stupňů, a dokazování ve věci samé neprovádí.

Vady řízení, vyjmenované v odst. l , ze spisu zjištěny nebyly.

Žalobkyně namítala, že došlo k jiné vadě řízení, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že odvolací soud neposuzoval odvolání, podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný udělil plnou moc JUDr. J. B. jako advokátovi 25. 11. 1998, ten podal jako zástupce obou žalovaných odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně 20. 6. 2000 a současně předložil plnou moc žalované z 12. 6. 2000, udělenou mu žalovanou rovněž jako advokátovi. Při jednání odvolacího soudu pak JUDr. J. B. uvedl, že „předchozí plné moci neplatí, neboť nebyl členem advokátní komory“ a předložil plnou moc s datem 19. 4. 2001, udělenou mu žalovanými jako obecnímu zmocněnci. I kdyby tedy v době podání odvolání, které podal v zastoupení žalovaných, nebyl advokátem, a šlo o zastoupení neplatné, bylo odvolání podáním, které v zastoupení účastníků řízení učinila jiná osoba, aniž předložila řádnou plnou moc. Z toho pro soud vyplývala povinnost pokusit se odstranit nedostatek podmínky řízení ve smyslu , to jest vyzvat jej, aby předložil řádnou plnou moc, prokazující platné zastoupení žalovaných. To se stalo i bez výzvy soudu a tím byl nedostatek podmínky řízení odstraněn. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/1998 časopisu Soudní judikatura, v němž je uvedeno, že „neplatnost dohody o zastoupení účastníka v odvolacím řízení je důvodem postupu, jímž odvolací soud sleduje odstranění nedostatku podmínky řízení ( ) nikoli důvodem odmítnutí odvolání proto, že bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn ( odst. l písm. b/ ).

Podle žalobkyně k další vadě řízení došlo tím, že odvolací soud nezjišťoval skutečnosti potřebné pro posouzení otázky, zda pozemek žalobkyně byl způsobilým předmětem vydržení ve smyslu odst. l ObčZ ve znění novely provedené v návaznosti na odst. l ObčZ téhož znění, totiž zda šlo o pozemek určený ke zřizování rodinného domu, garáže, chaty nebo zahrady. Přitom však z geometrického plánu z roku 1970, kterým byl proveden důkaz už soudem prvního stupně, vyplývá, že žalovaní namítali vydržení pozemku parc. č. 85/2, který byl označen jako pozemek stavební o výměře 60 m2 (celý pozemek parc. č. 85/1, tedy včetně pozemku parc. č. 85/2 je nyní veden v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha o výměře 435m2) a žalobkyně v průběhu nalézacího řízení námitku nezpůsobilého předmětu vydržení nevznesla.

Konečně není ani opodstatněné, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tvrzením žalovaných, resp. že měl žalobkyni vyzvat, aby doplnila žalobní tvrzení. Žalovaní v řízení tvrdili, že vlastnické právo žalobkyně k pozemku zaniklo vydržením, a to na základě oprávněné držby tohoto pozemku jejich právními předchůdci, resp. žalovanými, která trvala od roku 1970. Z tohoto tvrzení žalovaných, se tedy podává, že bylo třeba zkoumat otázku vydržení jednak podle ObčZ ve znění novely provedené , a podle odst. l ObčZ ve znění po novele provedené , tj. zda došlo k vydržení pozemku pro stát nebo přímo právními předchůdci žalovaných, resp. žalovanými. Z ničeho tedy nevyplývá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tvrzením žalovaných.

Protože ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávnost rozhodnutí, nebyly dovolacím soudem zjištěny, přezkoumal dále dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle dovolací námitky žalobkyně, týkající se nesprávného právního posouzení věci, to jest otázky, zda část pozemku označená v předmětném geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 85/2 byla v oprávněné držbě J. a M. F. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k tomuto závěru odvolací soud dospěl a není zřejmé, že by vycházel z toho, že držitelem pozemku byl jen J. F., jak žalobkyně v dovolání uvádí.

Jak už uvedeno, odvolací soud vyšel ze zjištění, že J. a M. F. se uchopili držby pozemku žalobkyně v roce 1971, jejich držba trvala až do roku 1993, kdy převzali držbu žalovaní. Bylo tedy třeba zkoumat, zda šlo o držbu oprávněnou, jednak podle odst. l ObčZ ve znění novely provedené , jako jeden z předpokladů vydržení pozemku podle téhož znění ObčZ, a dále podle ObčZ ve znění novely provedené jako předpoklad vydržení podle odst. l ObčZ téhož znění.

Odvolací soud se otázkou vydržení podle obou uvedených znění ObčZ zabýval. Tak dospěl k závěru, že J. a M. F. nemohli vydržet vlastnictví k pozemku žalobkyně podle ObčZ ve znění novely provedené , neboť ke dni účinnosti této novely, tj. k 1. 1. 1992, nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří, se zřetelem ke všem okolnostem, jak vymezuje oprávněného držitele odst. l ObčZ ve znění novely provedené , neboť už od května 1991 věděli, že v evidenci nemovitostí nejsou jako vlastníci pozemku vyznačeni, resp. že žalobkyně je v této evidenci stále vedena jako vlastnice nerozděleného pozemku parc. č. 85/1. Žalovaní se oprávněnými držiteli pozemku žalobkyně, to jest držiteli, kteří by byli v dobré víře, že jim patří se zřetelem ke všem okolnostem, nestali nikdy. Věděli totiž už v roce 1993, kdy se v souvislosti s darováním pozemku parc. č. 84/2 s domem čp. 237 uchopili držby pozemku žalobkyně, že v katastru nemovitostí je právě žalobkyně jako jeho vlastnice vedena.

Nedůvodná je námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl k závěru o vydržení pozemku pro stát podle nesprávného právního předpisu. Odvolací soud výslovně zmiňuje aplikaci ObčZ ve znění novely provedené , kterým bylo vydržení pozemku fyzickou osobou pro stát v době od 1. 1. 1982 do 31. 12. 1991 upraveno. Žalobkyni lze sice přisvědčit, že odvolací soud citoval v odůvodnění rozsudku jen ObčZ ve znění novely, provedené , který vymezuje pojem oprávněného držitele včetně toho, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná, nikoli ObčZ ve znění novely provedené Ten stanovil, že kdo nakládá s věcí jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobrém víře, že mu věc patří, má – pokud není dále stanoveno jinak – obdobná práva jako její vlastník. Nicméně nelze přehlédnout, že ObčZ téhož znění na oprávněnou držbu vymezenou v odst. L ObčZ výslovně odkazuje a kromě toho, je úprava oprávněné držby v odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou a po této novele v odst. l ObčZ obsahově shodná, mimo toho, že v odst. l ObčZ je uvedeno, že v pochybnostech se má zato, že jde o držbu oprávněnou. Odvolací soud však, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, pochybnosti o oprávněnosti držby ani neměl, a tak nelze dovodit, že odvolací soud jen tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně ObčZ ve znění novely provedené nezmínil, aplikoval nesprávný právní předpis, v důsledku kterého by došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Zbývá tedy přezkoumat námitku žalobkyně ohledně správnosti závěru odvolacího soud, že J. a M. F. byli v letech 1971 do května 1991 oprávněnými držiteli pozemku žalobkyně v letech 1971 až květen 1991, resp. v době od 1. 1. 1983 do května 1991 ve smyslu odst. l ObčZ ve znění novely provedené , jak obsah tohoto ustanovení v předchozím odstavci citován.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být posuzována z toho hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti o existenci práva. I když bude držitel subjektivně o svém právu přesvědčen, nebude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud mu jsou nebo musí být známy skutečnosti, ze kterých by při zachování obvyklé opatrnosti mohl seznat, že není subjektem práva, o jehož vydržení jde. Oprávněná držba se nemusí opírat o platný právní titul, ale oprávněný držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré vře, že tu takový titul je (postačí tedy domnělý právní titul). Oprávněným držitelem je držitel, který drží věc v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem případu po každém požadovat.

V daném případě se manželé F. uchopili držby pozemku v roce 1971, když podle odvolacího soudu byli v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť byli přesvědčeni, že pozemek nabyli koupí od státu, zastoupeného MNV ve V., jak to vyplývalo z dopisu tohoto MNV z 22. 6. 1971, které se týkalo vyúčtování ceny za jimi státu prodané pozemky, označené v tomto vyúčtování jako 84/2 a 553/3 a ceny za státem jim prodané pozemky parc. č. 414/7 a 85/2. Tomuto vyúčtování však předcházela jen písemná kupní smlouva, kterou nemovitosti od státu nekupovali, ale naopak je státu prodávali. Šlo o kupní smlouvu z 22. 2. 1971, kterou J. a M. F. jako prodávající převáděli na čs. stát – MNV ve V. jako kupujícího vlastnictví k nemovitostem, přičemž předmět prodeje byl vymezen jako dům se st. parc. č. 84/2 a parc. č. 553/3 v k. ú. V. Na tom nemění nic dodatek k této smlouvě z 16. 11. 1992, v němž je uvedeno, že se smlouva z 22. 2. 1971 se týkala i pozemku parc. č. 85/2, neboť neobsahuje žádné ujednání o prodeji pozemku parc. č. 85/2 manželům F., ale jen ujednání o prodeji o pozemku parc. č. 84/2 manžely F., což byl pozemek v jejich vlastnictví. V roce 1971, kdy tito manželé držby pozemku ujali, byla pro platné nabytí vlastnictví k nemovitosti stanovena písemná forma (§ 46 odst. l ObčZ) a manželé F. také písemnou smlouvu o převodu nemovitostí, které v témže roce prodávali, se státem – zastoupeným, MNV ve V., uzavřeli. Ze strany manželů F. nemůže jít tedy o omluvitelný právní omyl o nabytí pozemku parc. č. 85/2. Proto když MNV ve V. ve vyúčtování z 22. 6. 1971 v jeho závěru uvedl, že tím pokládá záležitost za zcela vyřízenou, nemohli být manželé F. se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek parc. č. 85/2 patří. Závěr odvolacího soudu, že manželé F. se v roce 1971 stali oprávněnými držiteli předmětného pozemku ve smyslu § 132a odst. l ObčZ, je tedy nesprávný. Proto nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že na základě jejich oprávněné držby došlo k vydržení pozemku žalobkyně pro stát podle § 135a odst. 2 ObčZ. Dovolací soud ještě podotýká, že odvolací soud také v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z výpovědi předsedy MNV zjistil, že MNV pozemek od žalobkyně odkoupil a poté manželům F. prodal, zřejmě však nikoli písemnou kupní smlouvou, neboť se dále zabýval otázkou nabytí vlastnického práva manžely F.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně pozbyla vlastnictví k části svého pozemku parc. č. 85/1, vymezené v předmětném geometrickém plánu jako parc. č.85/2, vydržením a že tak není věcně legitimována k žalobě na ochranu vlastnického práva k tomuto pozemku podle ObčZ, je nesprávný. Proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení ( odst. l a 2 ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2003

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu