Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
D8307ED9BD1278FAC1257A4E0065F4F6.html
HTML · 21.88 KB
No categories available
7 Tdo 253/2003
U S N E S E N Í
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 2 To 649/2002 , v rozsahu, v němž byl v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn.
3 T 37/2002 , ponechán nedotčený výrok o náhradě škody, a rozsudek Okresního soudu
v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002 , ve výroku o náhradě škody.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. se poškozená obchodní společnost S. E., s. r. o., M.,
N. 25, odkazuje s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným J. G. a J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002 , byli obvinění J. G. a J. S. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni podle § 247 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že oběma obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti S. E., s. r. o., M., N. 25, částku 95.501,- Kč rukou společnou a nerozdílnou s J. F. a R. Z.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku podali obvinění J. G. a J. S. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
2. 10. 2002, sp. zn. 2 To 649/2002 , zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Obvinění J. G. a J. S. podali prostřednictvím společné obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Rozsah,
v jakém napadli toto usnesení, sice výslovně neuvedli, avšak z celkového obsahu dovolání je zřejmé, že usnesení napadli v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Dovolání podali z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obvinění založili dovolání na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zčásti.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích takto stanoveného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právního posouzení skutku, který byl zjištěn soudem, v tom smyslu, že tento skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Právním posouzením skutku, které ostatně je jen jednou z forem hmotně právního posouzení vůbec, se rozumí ta část rozhodování soudu, při které soud subsumuje svá skutková zjištění pod nějaká ustanovení
h m o t n é h o práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V případě, že je namítáno, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, že nesprávně hodnotil důkazy, že nesprávně zamítl důkazní návrhy apod., je tím vytýkáno porušení
p r o c e s n í c h ustanovení, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové námitky ale nenaplňují zákonný dovolací důvod. Z toho vyplývá, že
v dovolání lze uplatňovat jen p r á v n í námitky, ale nelze uplatňovat
s k u t k o v é námitky.
Podstatnou část dovolání obviněných tvoří právě skutkové námitky. Jde o námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování, tj. toho, že některé důkazy nebyly provedeny a že naopak jako svědek byla vyslechnuta osoba zainteresovaná na celé věci, dále námitky týkající se důkazního významu výpovědí obviněných pro zjištění skutkového stavu a konečně i námitky týkající se úlohy hlídací služby při ostraze věcí, které byly odcizeny, apod. Tyto námitky jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu a proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska deklarovaného zákonného dovolacího důvodu je námitka obviněných směřující proti výroku o náhradě škody. Podstatou této námitky je to, že soudy pochybily, pokud obviněným uložily povinnost k náhradě škody jako povinnost solidární, tj. povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně.
V souvislosti s tím obvinění namítli, že jejich povinnost měla být stanovena podle „odlišného podílu zavinění na věci, odlišné faktické role ve věci“, tj. jako dělená.
Pouze v návaznosti na tuto námitku směřující proti výroku o náhradě škody Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal příslušnou část napadeného usnesení
i předcházejícího řízení a shledal, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Z hlediska rozhodnutí obou soudů a podaného dovolání je spornou otázkou povaha odpovědnosti obviněných za škodu způsobenou trestným činem, a to v tom směru, jak má být posouzena odpovědnost více škůdců.
Obvinění J. G. a J. S. se trestného činu dopustili skutkem spočívajícím v tom, že dne 8. 12. 2001 v době od 7:06 hodin do 8:15 hodin v M., okr. Š. v areálu obchodní společnosti S. E., s. r. o., po předchozí domluvě odcizili společně s J. F. a R. Z. z prostoru před objektem slévárny 9 palet s odpadovým hliníkem v množství 2 854 kg a v hodnotě 144.570,- Kč, které naložili vysokozdvižným vozíkem na nákladní auto
zn. Avia, jímž obviněný J. S. hliník vyvezl z objektu a prodal v provozovně sběrných surovin v L., okr. Š., za přesně nezjištěnou cenu s tím, že peníze si navzájem rozdělí.
Pokud jde o výši škody, která byla tímto skutkem způsobena a jejíž náhrada přichází v úvahu, přihlédly soudy ke zjištění, že v době po činu bylo zajištěno a vráceno 334 kg hliníku (v rozsudku Okresního soudu v Šumperku je nepřesně uvedeno 344 kg), jehož hodnota i s paletami byla 17.219,- Kč, takže zbývá škoda ve výši 127.351,- Kč.
Poškozená obchodní společnost S. E., s. r. o., uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 95.501,- Kč, přičemž zjevně přihlédla ke skutečnosti, že J. F. jí zaplatil na náhradu škody částku 31.850,- Kč.
Jinak je třeba poznamenat, že původně byli uvedeným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. uznáni vinnými obvinění J. F., R. Z., J. G. a J. S., a to trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne
15. 3. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002 , jímž také byla všem čtyřem obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti S. E.,
s. r. o., částku 95.501,- Kč rukou společnou a nerozdílnou. Trestní příkaz nabyl právní moci ohledně obviněných J. F. a R. Z., zatímco obvinění J. G. a J. S. proti němu podali odpor. Tím byl trestní příkaz ohledně obviněných J. G. a J. S. zrušen a v jejich věci bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.
Okresní soud v Šumperku odůvodnil výrok o náhradě škody pouze konstatováním, že poškozená obchodní společnost se připojila k řízení, že o výši škody není pochyb, stejně jako o tom, že za ni odpovídají obvinění, a k otázce, proč uložil povinnost k náhradě škody jako povinnost solidární, neuvedl nic. Z odůvodnění rozsudku není jasné ani to, podle jakých hmotně právních ustanovení Okresní soud v Šumperku náhradu škody posoudil. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se omezil jen na závěr, že „zavázání všech obviněných nahradit způsobenou škodu rukou společnou a nerozdílnou odpovídá zákonným podmínkám § 228 odst. 1 tr. ř.“.
Výrok o náhradě škody, pokud obviněným J. G. a J. S. byla povinnost k náhradě škody uložena solidárně se spoluobviněnými J. F. a R. Z., nemůže obstát.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že na podkladě dovolání podaných obviněnými J. G. a J. S. nepřezkoumává trestní příkaz Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002 , v části týkající se obviněných J. F. a R. Z., avšak musí konstatovat, že pokud jde o společnou odpovědnost obviněných J. G. a J. S. za škodu způsobenou společně s obviněnými J. F. a R. Z., nelze správně posoudit odpovědnost obviněných J. G. a J. S. bez současného správného posouzení odpovědnosti obviněných J. F. a R. Z.
Soudy si především neujasnily, jakým hmotně právním předpisem se náhrada škody
v posuzovaném případě řídí. Z tohoto hlediska je významná okolnost, že obvinění
J. F. a R. Z. se činu dopustili jako zaměstnanci poškozené obchodní společnosti.
Z obsahu spisu vyplývají závažné okolnosti, které ukazují na možnost, že tito dva obvinění škodu způsobili svému zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo
v přímé souvislosti s ním, např. obviněný J. F. pracoval na obrobně ve slévárně a obviněný R. Z. jako řidič motorových vozíků. To by ovšem znamenalo odpovědnost těchto dvou obviněných podle § 172 odst. 1 zák. práce a mělo by to své důsledky
v tom směru, že i když by byli povinni nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu
v plném rozsahu (§ 179 odst. 1 zák. práce), musela by jejich společná odpovědnost být posuzována tak, že každý z nich je povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění (§ 179 odst. 5 zák. práce). Solidární odpovědnost, jejímž projevem je povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně, zákoník práce nepřipouští, a to ani jako výjimku.
Naprotitomu obvinění J. G. a J. S. nebyli zaměstnanci poškozené obchodní společnosti, takže jejich odpovědnost za škodu nelze posuzovat podle zákoníku práce , nýbrž podle občanského zákoníku . Tito dva obvinění za škodu odpovídají podle § 420 odst. 1 obč. zák. Přitom jsou povinni hradit skutečnou škodu v plném rozsahu (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Jejich společná odpovědnost se řídí zásadou, že za škodu odpovídají společně a nerozdílně (§ 438 odst. 1 obč. zák.), přičemž v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají podle své účasti na způsobení škody
(§ 438 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci šlo o posouzení odpovědnosti dvou skupin škůdců, z nichž jedni (obvinění J. G. a J. S.) odpovídali podle občanského zákoníku , který zakotvuje solidární odpovědnost jako zásadu a dělenou odpovědnost jen
v odůvodněných případech, zatímco u druhých (obviněných J. F. a R. Z.) přicházela
v úvahu odpovědnost podle zákoníku práce , který připouští jedině dělenou odpovědnost.
Ve skutkových zjištěních soudů není podklad pro spolehlivé posouzení otázky, podle kterého hmotně právního předpisu se řídí odpovědnost obviněných J. F. a R. Z. jako zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, avšak za velmi reálnou lze považovat možnost, že jejich odpovědnost má být posuzována podle zákoníku práce . To má závažné důsledky i ve vztahu k obviněným J. G. a J. S., protože pak by dělená odpovědnost obviněných J. F. a R. Z. (§ 179 odst. 5 zák. práce) vylučovala, aby obviněným J. G. a J. S. byla povinnost k náhradě škody uložena v celém rozsahu společně a nerozdílně s obviněnými J. F. a R. Z.
Soudy tudíž o náhradě škody ve věci obviněných J. G. a J. S. rozhodly tak, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsahu, v němž byl výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ponechán nedotčený. Jako vadnou část předcházejícího řízení Nejvyšší soud zrušil také výrok o náhradě škody
v rozsudku Okresního soudu v Šumperku. Na zrušené části rozhodnutí obou soudů obsahově nenavazovala žádná další rozhodnutí, která by bylo třeba zrušit, zejména ne např. usnesení o povinnosti obviněných k náhradě nákladů poškozeného (§ 154 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že pro spolehlivé rozhodnutí o náhradě škody chybí podklad vztahující se k povaze společné odpovědnosti s J. F. a R. Z., Nejvyšší soud odkázal poškozenou obchodní společnost s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným J. G. a J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud nemohl nijak zasáhnout do způsobu, jímž bylo o náhradě škody rozhodnuto ve věci obviněných J. F. a R. Z., protože se tak nestalo rozhodnutím, proti kterému bylo podáno dovolání, nýbrž trestním příkazem, který nespadá do té části řízení, jež předcházela rozhodnutí napadenému dovoláním. Vadné rozhodnutí
o náhradě škody, pokud jde o obviněné J. F. a R. Z., nemohl tedy Nejvyšší soud napravit postupem podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. Náprava je možná jen cestou stížnosti pro porušení zákona ve věci obviněných J. F. a R. Z. (§ 266 odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec