Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 205/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 1 Co 250/2000-70, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2000, č. j. -33, kterým byla jednak zamítnuta žaloba, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč, kterou mu žalovaný měl způsobit tvrzeným nešetrným postupem při vyšetřování trestného činu, který nespáchal, a jednak žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud druhého stupně dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 9. ledna 2001.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 19. ledna 2001 dovolání, doplněné pozdějším podáním jeho zástupkyně ze dne 28. června 2002. Dovolatel má zato, že v řízení byl vyvozen nesprávný závěr, pokud byl žalovaný posouzen jako hmotně neodpovědný subjekt. Dovolatel zde připomíná, že stát sice odpovídá za škodu způsobenou policií nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů, avšak takovou škodou není nemajetková újma vzniklá zásahem do práv na ochranu osobnosti. V tomto případě je proto ve sporu pasivně legitimováno Ministerstvo vnitra České republiky.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil v podání, založeném na čl. 110 spisu, v němž se s napadeným rozhodnutím ztotožnil. Navrhl současně, aby podané dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle (dále jen \" \") ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ), zastoupenou advokátem ( a 2 ) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle odst. l lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li, jak je tomu v tomto případě, o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je nutno posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení , a odst. l a 2

Vady vyjmenované v odst. l , jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu ( o. s. ř). Soud druhého stupně též ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozhodnutí dovolání přípustné ( ). Žalobce pak ani sám ve smyslu ustanovení neučinil do doby rozhodnutí odvolacího soudu případný návrh, aby ve věci bylo dovolání připuštěno. Již z tohoto důvodu proto schází naplnění jednoho z předpokladů možnosti, aby přípustnost dovolání v této věci byla založena případně podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci není naplněn žádný ze zákonných předpokladů možné přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že jestliže v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , ani podle ustanovení a 2 téhož zákona, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle věta prvá ve spojení s , aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první ve spojení s , věta první a odst. l věta první , když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu