Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1373/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. F., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. (v právní věci žalobce M. F., zast. advokátem, proti žalovaným 1) H. Z., zast. advokátem a 2) J. Z., o určení nájemce bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. ) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem ze dne 31.8.2001 pod č.j. -43 určil žalobce nájemcem bytu specifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí a uznal žalované povinnými společně a nerozdílně vyklidit předmětný byt do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. Žalovaní byli dále zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení v částce 9.925,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Žalobce se domáhal vyklizení bytu, který mu byl rozhodnutím ze dne 7.11.1991 přidělen T. K., s.p. Právo nájmu k tomuto bytu žalobce dovozoval na základě dohody o užívání bytu ze dne 2.1.1992. Žalobce se do bytu nikdy nenastěhoval a umožnil, aby v něm bydlel jeho syn s manželkou (žalovaní). V červnu 1993 požádal žalovaný č. 2) Městský úřad v K. o vydání osvědčení o přechodu nájmu předmětného bytu z žalobce na žalovaného č. 2) s odůvodněním, že žalobce dne 15.6.1993 trvale opustil společnou domácnost. Uvedenou žádost za žalobce bez jeho vědomí podepsala jeho manželka B. F. spolu s prohlášením, že se žalobce dne 11.6.1993 trvale odstěhoval a opustil společnou domácnost s žalovaným.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu nalézací soud dovodil, že v daném případě nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro přechod nájmu ve smyslu a , neboť žalovaní nikdy se žalobcem nevedli společnou domácnost. Následné nájemní smlouvy uzavřené 13.7.1993 a 3.3.1994 mezi žalovanými a Městem K. posoudil soud I. stupně jako absolutně neplatné, když oba žalovaní si byli od počátku vědomi, že byt získali na základě nepravdivých údajů. Nájemcem bytu byl od 2.1.1992 žalobce, který v době rozhodování T. K., s.p. o přidělení bytu a v době odevzdání bytu do užívání nemohl vědět, že dům je ve vlastnictví Města K., protože do katastru nemovitostí byl zápis vlastnického práva tohoto subjektu proveden až na základě notářského zápisu ze dne 19.6.1996 zpětně.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, č.j. -78 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu jak v části určující nájemní právo žalobce, tak v části ukládající žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit. Žalobce zavázal zaplatit žalované 1) na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 12.260,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet jejího zástupce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků.

Odvolací soud především dovodil, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že je nájemcem sporného bytu, neboť vyhovující rozsudek by nebyl pro Město K. - pronajímatele bytu – právně závazný, neboť není účastníkem tohoto řízení. Za této situace by se požadované určení nemohlo právně významně promítnout v právních poměrech žalobce.

Pro posouzení nájemního práva žalobce k předmětnému bytu považoval krajský soud za zásadní vyřešení otázky, zda T. K. s.p svědčilo k 7.11.1991 dispoziční právo k bytu. Z osvědčení sepsaného ve formě notářského zápisu pod N 161/96, NZ 129/96 dne 19.6.1996 JUDr. J. N., notářem v K. odvolací soud zjistil, že Město K. s odkazem na o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí uplatnilo nárok na přechod vlastnického práva mimo jiné k obytnému domu čp. 623 v K. Účastníci pak učinili nesporným, že Město K. je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto objektu. Z tohoto zjištění odvolací soud právně odvodil, že uvedený dům, v němž se sporný byt nachází, přešel do vlastnictví Města K. dnem 24.5.1991, kdy nabyl účinnosti Sb, bez ohledu na to, že k zápisu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo až v roce 1996. V době, kdy bylo rozhodováno o přidělení bytu do užívání žalobce, tak již dům čp. 623 nenáležel do vlastnictví státu a T. K. s.p. proto nemohlo svědčit právo dispozice s předmětným bytem a nebyla tak oprávněna rozhodovat o přidělení volných bytů v domě do osobního užívání svých zaměstnanců dle o hospodaření s byty.

Pokud jde o úvahu nalézacího soudu, že dohoda o užívání bytu, kterou se žalobcem uzavřel O. b. p. K. s.p., představovala podle svého obsahu nájemní smlouvu, nepřiklonil se odvolací soud ani k tomuto názoru. Nebylo totiž prokázáno, že by subjekt, který se žalobcem uvedenou dohodu uzavřel, byl Městem K. pověřen uzavíráním nájemních smluv ohledně bytů, které byly ve vlastnictví města.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele bylo v rozhodné době nakládání s byty upraveno , a přidělování bytů podle tohoto zákona bylo zcela nezávislé na vlastnickém právu, a naopak představovalo jeho podstatné omezení. Dispoziční právo s bytem náleželo po dobu platnosti citovaného zákona (tedy až do 1.1.1992) T. K. s.p., zcela bez ohledu na to, zda byl vlastníkem stát nebo kdokoliv jiný. Žalobce byt převzal dne 2.1.1992 a téhož dne uzavřel dohodu s O. b. p. K., jako správcem domu. Zároveň byla sjednána výše úhrad za plnění spojená s nájmem bytu, a tak došlo – konkludentně – k uzavření nájemní smlouvy. Pokud odvolací soud zpochybnil oprávnění subjektu, který nájemní smlouvu jménem pronajímatele uzavřel, bylo by v daném případě (vzhledem k povaze a účelu činnosti bytových podniků v tehdejších podmínkách) na místě prokazovat spíše nedostatek jeho oprávnění k uzavření smlouvy, neboť bytové podniky byly právě za účelem hospodaření s byty zřizovány. Žalobci nelze klást k tíži, že nenavrhl důkaz, jehož potřeba vyplynula až z odůvodnění rozsudku II. stupně. V souvislosti s otázkou vlastnického práva k domu, v němž se sporný byt nachází, žalobce poukazuje na to, že byl odkázán na údaj v katastru nemovitostí. K podání návrhu na zápis do evidence nemovitostí bylo oprávněno Město K., a to ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona Odvolací soud se také nezabýval otázkou, kdy Město K. vstoupilo do ostatních závazkových vztahů.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ).

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem ( ), bylo podáno ve lhůtě určené v (tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení, nikoliv do jednoho měsíce od právní moci, jak ve svém poučení uváděl odvolací soud), splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody ( a ). Protože je dovolání přípustné ( ) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (,3 ), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení odst. l

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Dovolatel usiloval svou žalobou o změnu právní situace sporného bytu. Při právním posouzení jím vzneseného nároku je však třeba se především zabývat otázkou, zda byl žalobní návrh uplatněn proti všem pasivně legitimovaným osobám. Pokud totiž žalobce namítal neplatnost právního titulu, od kterého žalovaní odvíjejí svá práva ke spornému bytu, tj. nájemní smlouvy, nebylo možné věc vyřešit bez účasti pronajímatele – Města K. – jako pasivně legitimovaného subjektu. Odvolací soud sice pokud jde o neúčast Města K. v řízení pouze argumentuje, že tato skutečnost zakládá nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu , pozornosti dovolacího soudu však nemohlo uniknout, že v projednávaném řízení byla otázka existence právního vztahu řešena bez účasti pasivně legitimovaného subjektu. Pokud tedy – i když z jiných důvodů – byla žaloba zamítnuta, nelze toto rozhodnutí považovat za nesprávné.

Dovolací soud nadto nemohl přisvědčit ani názoru dovolatele spočívajícím v přesvědčení, že dispoziční právo s byty vyplývající ze představuje podstatné omezení vlastnického práva a může být realizováno bez ohledu na důsledky Takovéto pravidlo v citovaných předpisech obsaženo není, a ani judikatura vyšších soudů neodpovídá takovému způsobu jejich interpretace.

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné ( ) a dovolání žalovaného proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , , a b odst. 5 Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. února 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu