Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 85/2002

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY -180

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně M. G., spol. s r.o., zastoupené JUDr. L. E., advokátem, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. T. K., advokátem, o zaplacení 468 342 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2001 č.j. -158, , takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný a Z. J. společně a nerozdílně zaplatili 1 299 692,75 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které na její úkor získali tím, že od ní a od její právní předchůdkyně (tj. od M. T.g, spol. s r.o. se sídlem v P.) přijímali smluvní nájemné za užívání nebytových prostor namísto regulovaného nájemného.

Poté, kdy žalobkyně vzala zpět žalobu proti Z. J. a řízení bylo v této části zastaveno, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 1998 č.j. -58 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 468 342 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 5. 1995; ohledně částky 831 350,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 1999 č.j. -80 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 1998 č.j. -58 ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 468 342 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.

Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2000 č.j. -127 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 1. 2001 č.j. -141 zamítl žalobu „aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 468 342 Kč s příslušenstvím“, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně M. T., spol. s r.o., uzavřela dne 22. 5. 1992 se žalovanými a s dalšími dvěma spoluvlastnicemi domu čp. 1060/39 v Praze 1 smlouvu o pronájmu nebytových prostor v uvedeném domě. Nájemné bylo sjednáno na částku 1 308 000 Kč ročně. Dodatkem smlouvy z 30. 4. 1993 se nájemcem nebytových prostor namísto původní nájemkyně M. T., spol. s r.o. stala žalobkyně a pro období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993 bylo měsíční nájemné sníženo na 50 000 Kč s tím, že toto snížení bude kompenzováno hodnotou vnitřních úprav, investic a věcí instalovaných do pronajatých prostor. V pořadí první žádost o udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor k účelu zřízení prodejny potravinářských a cukrářských výrobků s občerstvením podal jeden ze spoluvlastníků domu čp. 1060 v P., Ing. Z. J., bez vědomí spoluvlastnic V. a Š. u Obvodního úřadu v P. dne 4. 5. 1992; na tuto žádost zmíněný úřad nereagoval a nebyla u něho ani dohledána. Další žádost o udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor podali všichni spoluvlastníci domu čp. 1060 v P. prostřednictvím tehdejšího zástupce spoluvlastnic V. a Š., JUDr. F., dne 29. 5. 1992, a rozhodnutím Odboru obchodu a služeb Obvodního úřadu Praha 1 z 5. 6. 1992 byl souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v P. za účelem zřízení prodejny a výrobny drobných potravinářských výrobků udělen. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že nerozhodl-li příslušný správní úřad o žádosti Ing. J. podané 4. 5. 1992 do 15 dnů od jejího podání, má se zato, že souhlas s uzavřením nájemní smlouvy byl udělen a nájemní smlouva ze dne 22. 5. 1992 nemůže být neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného správního orgánu. Významnou neshledal soud prvního stupně žalobkyninu námitku neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s obecně závaznými předpisy, konkrétně s Připustil sice, že v období od 22. 5. 1992 do 1. 10. 1994 bylo za užívání nebytových prostor hrazeno nájemné podstatně vyšší, než činila nejvyšší přípustná sazba, konstatoval však, že neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Protože žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, se spolu s pronajímateli nebytových prostor „na porušení cenového předpisu o výši nájemného podílely“, nemohou se ve smyslu ustanovení věty druhé ObčZ neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 5. 1992 úspěšně dovolat.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2001 č.j. , 158//2001-158, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s jeho opravným usnesením tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobkyni částku 468 342 Kč se 17 % úroky z prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Narozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v Praze 1 uzavřená 22. 5. 1992 je neplatným právním úkonem jednak proto, že účastníky této smlouvy nebyl dodržen postup stanovený , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, a dále proto, že nájemní smlouva ze dne 22. 5. 1992 byla uzavřena v rozporu s platným cenovým předpisem, přičemž žalobkyni, u níž nelze dovozovat, že neplatnost sama způsobila, se této neplatnosti ve smyslu ustanovení ObčZ dovolala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení dovolatel brojí proti skutkovému závěru, že k pronájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v P. právní předchůdkyni žalobkyně nebyl udělen předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu. Podle dovolatele ani zjištění, že žádost ze dne 4. 5. 1992 není na Obvodním úřadu Městské části Praha 1 registrována, a nelze tudíž zjistit, jaké byly její přílohy, případně jménem kterých spoluvlastníků Ing. J. žádost podával, ani zjištění, že všichni 4 spoluvlastníci podali žádost 29. 5. 1992 prostřednictvím JUDr. F. a že spoluvlastnice Š. a V. neměly vědomost o žádosti podané dne 4. 5. 1992, existenci žádosti podané dne 4. 5. 1992 nevylučují. Vycházel-li odvolací soud z uvedeného nesprávného skutkového závěru, nesprávně rovněž dovodil, že nájemní smlouva uzavřená 22. 5. 1992 je neplatná pro nedodržení postupu stanoveného Naplnění dovolacího důvodu podle shledává dovolatel rovněž v nesprávné aplikaci ustanovení ObčZ, neboť je přesvědčen, že žalobkyně se neplatnosti nájemní smlouvy dovolat nemohla. Překročení dovolené maximální ceny totiž způsobily obě strany, které smlouvu dobrovolně uzavřely. Závěrem vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že výši žalované částky, která byla žalobkyni přiznána z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobkyně získal, neuvažoval ve vztahu k velikosti spoluvlastnického podílu. Ze všech uvedených důvodů dovolatel žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( o. s .ř.) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „„ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem ( ) a je podle o. s .ř. přípustné, nebylo však shledáno opodstatněným.

Ve smyslu ustanovení je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

V posuzovaném případě shledal odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně žalobu o zaplacení 468 342 Kč po právu, když uzavřel, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný jako spoluvlastník domu čp. 1060 v Praze 1 získal na úkor žalobkyně tím, že přijal plnění z neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 22. 5. 1992. Závěr o neplatnosti zmíněné nájemní smlouvy pak založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech. Především uzavřel, že smlouva o nájmu nebytových prostor je v rozsahu ujednání o výši nájemného převyšujícího nejvyšší přípustnou hranici neplatná pro rozpor s obecně závazným cenovým předpisem platným v době uzavření smlouvy, tj. s , o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor; přitom zároveň konstatoval, že ustanovení , , ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „“) žalobkyni nebrání dovolat se této relativní neplatnosti, neboť to nebyla ona, kdo (částečnou) neplatnost nájemní smlouvy sám způsobil. Druhý důvod neplatnosti zmíněné nájemní smlouvy shledal odvolací soud v tom, že nebyl dodržen postup stanovený , o nájmech a podnájmech nebytových prostor, ve znění zákonů č. , č. ,č. a č.

Správnost závěru, že při sjednání výše nájemného nebyl respektován obecně závazný právní předpis o cenách (tedy , o cenách, a na něj navazující vyhláška ministerstva financí č. , o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve zněních platných v době uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor) dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, nezpochybnil; nesouhlasí pouze s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně se může neplatnosti nájemní smlouvy v rozsahu, ve kterém odporuje obecně závaznému právnímu předpisu o cenách, dovolat. Je totiž přesvědčen, že „překročení dovolené maximální ceny způsobily obě dvě strany smlouvy, když takovou smlouvu dobrovolně uzavřely“, a proto se žalobkyně nemůže této neplatnosti s úspěchem dovolat.

Se zřetelem k takto uplatněnému dovolacímu důvodu podle , resp. jeho obsahové konkretizaci, půjde o výklad ustanovení , konkrétně pak o odpověď na otázku, zda sama skutečnost, že smlouva o pronájmu nebytových prostor byla oběma stranami uzavřena dobrovolně, resp., že žalobkyně jako nájemce akceptovala nabídku pronajímatelů nebytových prostor, jež nerespektovala obecně závazný právní předpis o cenách, jí brání dovolávat se ve smyslu ustanovení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 5. 1992.

Podle jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení , , , , a , považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Citované zákonné ustanovení upravuje tzv. relativní neplatnost právního úkonu. Důvody této relativní neplatnosti jsou stanoveny taxativně a nemohou být rozšiřovány. Při relativní neplatnosti právního úkonu má se zato, že právní úkon je platný, pokud se oprávněná osoba nedovolá jeho neplatnosti. Do té doby jde tedy o vyvratitelnou domněnku platnosti tohoto právního úkonu.

Již v rozsudku ze dne 15. prosince 1999 sp. zn. , uveřejněném pod č. 16 v příloze č. I z roku 2000 časopisu Soudní judikatura (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor obsahující ujednání o výši nájemného, jež je v rozporu s cenovými předpisy, je relativně neplatná ve smyslu ustanovení věty čtvrté . Subjektem oprávněným dovolat se relativní neplatnosti je v takovém případě ten, kdo je takovým úkonem objektivně dotčen. Tímto subjektem může být i nájemce. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v ustanovení jsou upraveny dvě skupiny důvodů relativní neplatnosti právního úkonu. Do první z nich patří důvody, spočívající v porušení ustanovení taxativně vyjmenovaných ve větě první a třetí , přičemž právním důsledkem dovolání se relativní neplatnosti je zde zrušení celého právního úkonu s účinky ex tunc. Od uvedených důvodů relativní neplatnosti je nutno odlišovat důvod, spočívající v porušení obecně závazných právních předpisů o cenách ( věta čtvrtá obč. zák.), neboť dovolání se relativní neplatnosti působí v tomto případě pouze částečnou neplatnost právního úkonu (i když s účinky ex tunc), a to v rozsahu, v němž je v rozporu s cenovým předpisem; účastníci tohoto právního úkonu jsou jím tedy i nadále vázáni. Subjektem oprávněným dovolat se relativní neplatnosti podle ustanovení věty čtvrté obč. zák. je - jak vyplývá z výslovného znění zákona – „ten, kdo je takovým úkonem (objektivně) dotčen“. Považoval-li tedy zákonodárce za nutné upravit samostatně (výslovně) případ relativní neplatnosti právního úkonu pro vadu spočívající v porušení cenových předpisů, jakož i stanovit, kdo je oprávněn se jí dovolat, nelze podmínky dovolání se této relativní neplatnosti rozšiřovat o další, v ustanovení větě čtvrté obč. zák. výslovně neuvedené. Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.

Pokud tedy odvolací soud zaujal právní názor, že se žalobkyně (nájemce předmětných nebytových prostor) mohla dovolat relativní neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor této smlouvy s cenovými předpisy, když nelze dovozovat, že neplatnost smlouvy sama způsobila již tím, že ji („dobrovolně“) uzavřela, je tento názor odvolacího soudu správný. Přijetí opačného názoru by ve svých důsledcích znamenalo vyloučení možnosti dovolat se relativní neplatnosti některým z účastníků smlouvy obsahující ujednání odporující cenovým předpisům. Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl tedy dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Protože odvolací soud závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, resp. její části, založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, přičemž jeden z nich – jak bylo výše vyloženo - obstál, není třeba zkoumat správnost důvodu druhého. Ani jeho případná nesprávnost totiž nemůže mít vliv na správnost závěru o neplatnosti (části) nájemní smlouvy významného z hlediska konečného posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Nebylo proto třeba zabývat se námitkami dovolatele zpochybňujícími správnost právního závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení postupu podle , a potažmo ani s námitkami zpochybňujícími skutkový závěr odvolacího soudu, že nebytové prostory v domě čp. 1060 v P. byly právní předchůdkyní žalobkyně, resp. žalobkyni pronajaty bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu.

Zůstává posoudit důvodnost výtek dovolatele, že odvolací soud - posuzujíce oprávněnost nároku co do výše - pochybil, když žalovanému uložil povinnost „přesahující podíl nájemného připadající na jeho spoluvlastnický podíl, který činí jednu čtvrtinu nemovitostí“. Ani tyto výtky neshledal dovolací soud opodstatněnými.

Podle z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.

Podle jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

V posuzovaném případě je vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách nájemného, které byly uhrazeny nad maximální hranici stanovenou závazným právním předpisem o cenách, požadováno žalobkyní po žalovaném, který je (v rozsahu jedné ideální čtvrtiny) podílovým spoluvlastníkem domu čp. 1060 v P., jehož nebytové prostory byly žalobkyni (její právní předchůdkyni) pronajaty. Skutečnost, že žalovaný je ve smyslu ustanovení z právního úkonu týkajícího se společné věci povinen společně a nerozdílně s ostatními spoluvlastníky (pronajímateli), v právních důsledcích znamená, že po něm je žalobkyně oprávněna požadovat celé plnění, tedy vydání celé částky představující bezdůvodné obohacení pronajímatelů nebytových prostor v domě čp. 1060 v P. (je totiž oprávněna požadovat toto plnění na kterémkoli ze spoluvlastníků, kteří se na její úkor bezdůvodně obohatili tím, že přijali plnění z (částečně) neplatné smlouvy o pronájmu nebytových prostor). Irelevantním přitom zůstává výše spoluvlastnického podílu žalovaného, neboť tento vnitřní poměr mezi spoluvlastníky (spoludlužníky) je významný pouze z hlediska následného regresu proti ostatním (spoluvlastník má právo od ostatních žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl). Odvolací soud tudíž nepochybil ani potud, pokud stanovil žalovanému povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v plné, resp. žalobou požadované, výši, byť tato výše nekoresponduje s podílem vyjadřujícím míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (srov. ).

Lze uzavřít, že dovolatelem uplatněné námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí, proti němuž směřují a že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. února 2003

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu