Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2232/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. -82, zamítl žalobu na určení, že „podílovými spoluvlastníky domu č. p. 267 a st. pozemku parcela č. 297 (vila R.) domu č. p. 439 a st. pozemku p. č. 521 (vila M.) a pozemku p. č. 450/9 zaps. na LV č. 10001 k. ú. L. jsou R. S., nar. 15. 7. 1913 a A. P., předtím N., roz. S. a to každý k jedné ideální polovině nemovitostí“, a rozhodl o nákladech řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že uvedené nemovitosti připadly jako věci opuštěné podle ve znění před 1. 1. 1992 (dále jen „ObčZ“) do vlastnictví státu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve připustil změnu žaloby tak, jak ji žalobci učinili v průběhu odvolacího řízení, a pak rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, č. j. -106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se zamítá návrh žalobců na určení, že R. S., nar. 15. 7. 1913, byl ke dni smrti, to je k 26. 11. 1999, podílovým spoluvlastníkem id. ˝ nemovitostí nyní zapsaných na LV č. 10001 v k. ú. L., obec L., okres Z., a to pozemku p. č. 297 o výměře 203 m2, domu č. p. 267 na p. č. 297, pozemku parc. č. st. 521 o výměře 302 m2 a domu č. p. 439 stojícím na pozemku parc. č. st. 521 a pozemku parc. č. 450/9 o výměře 508 m2 a A. B., provdaná N., nar. 20. 3. 1916, byla ke dni smrti 26. 3. 1993, podílovým spoluvlastníkem id. ˝ nemovitostí nyní zapsaných na LV č. 10001 v k. ú. L., obec L., okres Z., a to pozemku parc. č. st. 297 o výměře 203 m2 a domu č. p. 267 stojícího na pozemku parc. č. st. 297 a pozemku parc. č. 521 o výměře 302 m2 a domu č. p. 439 stojícím na pozemku parc. č. st. 521 a pozemku parc. č. 450/9 o výměře 508 m2.“ Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rovněž odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že tím, že se R. S. a A. N. jakožto dědici po A. S., který nemovitosti vlastnil v době svého úmrtí, neujali vlastnického práva k nim, došlo k opuštění nemovitostí a ty se tedy podle ObčZ staly vlastnictvím státu. Odvolací soud pak uvedl, že „de facto podle ust. (i když ve výroku je deklarována změna podle ust. , nicméně to jen s přihlédnutím ke změně žalobního návrhu, která byla připuštěna podle ust. ) rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil“.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s odkazem na a na to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a změna rozsudku provedená odvolacím soudem byla změnou ve věci samé. V dovolání pak namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31. 10. 2000, a tak odvolání žalobců proti němu bylo ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 15. projednáno a rozhodnuto podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „“). Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. tedy rovněž dovolací soud v tomto řízení postupoval podle ve znění před 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, se zabýval nejprve otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné.

Žalobci netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v , které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. I když rozsudek soudu prvního stupně z 31. 10. 2000 byl již jeho druhým vydaným v této věci, nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení , jelikož oběma rozsudky byla žaloba zamítnuta. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle nebo podle .

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle nebo zda postupoval podle . Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Žaloba totiž byla zamítnuta jak v původním znění, tak ve znění po změně připuštěné v odvolacím řízení, a to vždy s odůvodněním, že nemovitosti připadly jako věci opuštěné do vlastnictví státu. „Změna“ rozsudku soudu prvního stupně je tedy jen reakcí na změnu žalobního návrhu, jak ostatně odvolací soud výslovně konstatoval, nikoli jiným posouzením práv a povinností účastníků řízení z hlediska jejich obsahu. Rozsudek odvolacího soudu je proto podle svého obsahu rozsudkem potvrzujícím, a tak ustanovením nemůže být přípustnost dovolání proti němu založena.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým byl rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozsudek odvolacího soudu v této věci neobsahuje výrok o přípustnosti dovolání z důvodu zásadního právního významu vydaného rozhodnutí a z obsahu spisu je zřejmé, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vůbec učiněn. Pak ovšem dovolací soud nemůže sám posuzovat, zda má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání nelze pokládat za přípustné ani podle .

Z uvedených důvodů nezbylo, než dovolání žalobců podle a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení neuspěli a žalovanému v něm žádné náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2003

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu