Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 754/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A/ J. Š., a B/ D. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze 4. 12. 2001, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. (žalobců 1/ M. H., zastoupeného JUDr. F. Č., 2/ M. H., 3/ M. H., 4/ V. H., a 5/ D. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným J. a D. Š., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo rozhodnuto zamítaným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 29. 10. 1992, č. j. -27; bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp. zn. , a to tak, že odvoláním napadený rozsudek byl potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo dovolací řízení zastaveno, když žalobci přes výzvu soudu neodstranili vadu svého dovolání v soudem stanovené lhůtě. Toto usnesení bylo k odvolání žalobců zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze 16. 9. 1993, sp. zn. .

Rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 10. 1998, , byl potom zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp. zn. , a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení o dovolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňoval nutnost objasnit v tomto řízení, zda tu došlo k platnému převodu nemovitostí, které jsou mezi účastníky řízení sporné (část budovy čp. 24 a stavební parcely 276 a pozemku parc. č. 1054 ve S., v katastrálním území B., okres J. n. N.) na základě smlouvy z 20. 8. 1990, podle níž byl jako nabyvatel označen „S. Š., J. n. N.“ (takto uvedený v evidenci nemovitostí); nešlo tu však o právnickou osobu, ale o fyzickou osobu – podnikatele ve smyslu ustanovení a ustanovení (hospodářského zákoníku) ve znění Samotná firma (S. Š., J. n. N.) tu neměla právní subjektivitu (šlo pouze o obchodní název fyzické osoby). Smlouva z 20. 8. 1990 musela být tedy posouzena podle právní úpravy nabývání nemovitostí fyzickými osobami a k její účinnosti bylo podle tehdy platné právní úpravy zásadně zapotřebí registrace smlouvy bývalým státní notářstvím, ledaže by šlo ve smyslu ustanovení a dříve platného hospodářského zákoníku o obchodování s nemovitostmi jako o předmět obchodní činnosti podnikatele.

Poté Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec svým usnesením z 30. 3. 1999, sp. zn. , zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 29. 10. 1992, č. j. -27, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z poukazem na právní závěry, obsažené v rozsudku dovolacího soudu.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudek z 2. 4. 2001, č. j. 444/92-254, jímž bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání části budovy čp. 24 na stavební parcele č. 276 a pozemků parc. č. 276 a 1054, zapsaných na listu vlastnictví č. 2146 pro okres Ž. B. a katastrální území B. u Ž. B., a to s žalobcem JUDr. M. H. ohledně jedné poloviny uvedených nemovitostí a s dalšími žalobci V. H., M. H. a D. R. ohledně jedné ideální osminy uvedených nemovitostí s každým z nich. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 25.827,80 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, byly nabyty státem a dále ke dni 20. 8. 1990 tyto nemovitosti patřily státnímu podniku Ž. s. Ke dni účinnosti byly nemovitosti v držení žalovaných, kteří se však vlastníky těchto nemovitostí nestali, protože smlouva z 20. 8. 1990 o nabytí uvedených nemovitostí nebyla registrována bývalým státním notářstvím ve smyslu tehdy platného ustanovení . Soud prvního stupně měl za to, že žalovaní jsou v tomto případě osobami povinnými k vydání žalobci uváděných nemovitostí ve smyslu ustanovení Soud prvního stupně měl rovněž za to, že žalobci učinili včas výzvu k vydání nemovitostí, byť se tak stalo ještě před účinností (dopisem z 15. 11. 1990). Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení .

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozsudkem ze 4. 12. 2001, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen „s upřesněním, že objektem části budovy č. 24 na stavební parcele č. 276 je průmyslový objekt bez čísla popisného a čísla evidenčního, stojící na stavební parcele č. 276, a to vedlejší budova – sklad“. Žalovaným bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení 7.558,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu a byl tedy toho názoru, že „hospodářská smlouva ze dne 20. 8. 1990 o převodu vlastnictví podléhala registraci státním notářstvím“. „Protože smlouva evidentně registrována nebyla, ač ke své účinnosti registraci vyžadovala, nemohla nabýt účinnosti. Protože tedy žalovaní nemovitosti nabyli v rozporu s (v tehdy platném znění), šlo o nabytí nemovitostí žalovanými v rozporu s tehdy platnými předpisy ( )“.

Odvolací soud posuzoval dále, zda tu nedošlo k zániku nároku v důsledku prekluze. Byl toho názoru, že nárok žalobců není prekludován. Avšak na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že výzvou o vydání věcí tu nebyl dopis žalobce JUDr. M. H. z 15. 11. 1990, ale za včasnou výzvu k vydání věcí je třeba požadovat písemnou výzvu z 27. 7. 1991, adresovanou L., státnímu podniku, L., který v té době měl právo hospodaření k majetku, jehož se výzva žalobce JUDr. M. H. týkala, když státní podnik L. převzal uvedený majetek od státního podniku Ž. s. Podle názoru odvolacího soudu za řádnou výzvu k vydání nemovitostí je nutno považovat i písemnou výzvu z 24. 9. 1991, kterou žalobce JUDr. M. H. poslal na adresu S. Š.; výzva byla zaslána na adresu žalovaného J. Š., zjištěnou u veřejných listin, tedy na sídlo podniku žalovaného. Odvolací soud vycházel z toho, že byla-li písemná výzva uložena na poště, pak zásilka byla doručena nejpozději do úterý 1. 10. 1991, tedy v zákonné šestiměsíční prekluzívní lhůtě, takže k prekluzi nároku tu nedošlo.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 4. 2. 2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 26. 3. 2002.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že byli v rozsudku odvolacího soudu poučeni, že mohou proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozsudku. Jako dovolací důvody uváděli dovolatelé, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v této právní věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé vytýkali, že odvolací soud nesprávně posoudil změnu žaloby, pokud se týká označení předmětné budovy, když totiž odvolací soud měl za to, že tu šlo o upřesnění žaloby k výzvě soudu podle ustanovení . Podle názoru dovolatelů tu však šlo o změnu žaloby, když původně rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo žalovaným uloženo vydat část budovy čp. 24 a po upřesnění šlo o průmyslový objekt bez čísla popisného a čísla evidenčního.

Dále dovolatelé vytýkali, že odvolací soud nesprávně posuzoval prekluzi nároku žalobců vzhledem k tomu, že není pravdou, že by žalobci řádně a včas vyzvali k vydání nemovitostí. Podle názoru dovolatelů nebylo tu možné vyzývat k vydání věcí státní podnik L., když tento podnik nemovitosti nedržel a žalobci věděli o uzavření smlouvy o jejich převodu z 20. 8: 1990. V řízení nebylo ostatně vůbec zkoumáno, zda osoba, která byla na výzvách podepsána, měla právní možnost a oprávnění jednat za ostatní osoby, které uplatňovaly nárok podle Zejména však odvolací soud pochybil, podle názoru dovolatelů, při posuzování prekluze nároků žalobců, když vycházel jen z pouhého předpokladu o doručení výzvy k vydání věcí, aniž by bylo možné dokládat doručení výzvy dokladem od pošty.

Podle názoru dovolatelů byla v tomto řízení nesprávně posouzena i platnost výměrů Ministerstva průmyslu, který byl vydán podle ustanovení § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., když nebylo bezpečně objasněno, zda tento znárodňovací výměr byl nebo nebyl vydán samotným ministrem průmyslu, i když na výměru jeho podpis nebyl.

V daném případě bylo dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému 4. 12. 2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé z 2. 4. 2001. Žalovaní podali své dovolání ve lhůtě obsažené v tomto poučení, poukazujícím na ustanovení a 2 ve znění

Dovolání lze však napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští ( ).

V daném případě nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jak jsou stanoveny v (nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci), ani v (nešlo o rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsuku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu).

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tedy možné posuzovat ještě podle ustanovení , podle něhož je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z dovolání dovolatelů, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo možné dovodit, že tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, o řešení otázky, která byl byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Bylo tedy nutné zabývat se v dovolacím řízení tím, zda jde o právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, popřípadě zda byla odvolacím soudem v jeho rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. již uváděný ).

V tomto smyslu vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v rozhodnutích a stanoviscích, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i v nálezech Ústavního soudu ČR.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení , nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z důvodů uvedených v ustanoveních o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem, opírajícím se o případná postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( ). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jíž o zjištění právně významné.

Závěr o tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nelze činit jen na základě formálního označení výroku rozhodnutí, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok i z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona, není změnou žaloby ve smyslu ustanovení (srov. Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 700).

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věcí (podle ustanovení ) toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věcí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ústavní soud ČR vyslovil v nálezu z 26. 6. 1995, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3 pod č. 37) i názor, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů laicky. Jejich neznalost či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.

Nemohl proto dovolací soud v tomto případě dospět přesvědčivě k závěru, že by tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. ).

Neshledal tedy dovolací soud v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a , když nebyly doloženy zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle již uvedených ustanovení a odst. 3 , ani podle některého z dalších ustanovení (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.).

Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. února 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu