Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1618/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení byl návrh žalobkyně, aby vlastnické právo k budovám bývalé zemědělské usedlosti čp. 6 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č.kat. 3/5, v obci Ú., přešlo ze žalovaných na žalobkyni podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 8.10.1998, čj. -37, ve znění opravného usnesení ze dne 10.12.1998, čj. -46, žalobě vyhověl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.9.1999, čj. -64, v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přešlo do vlastnictví žalobkyně pouze jednou polovinou, ve zbývající části žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ideální polovina nemovitostí, jež původně patřila otci žalobkyně V. P., mu byla vrácena do vlastnictví, protože výrok o propadnutí jeho majetku byl zrušen ze k 1.8.1968. Výrok o zabrání druhé poloviny nemovitostí, jež patřily jeho manželce A. P., však zrušen ze zákona nebyl, a pokud se její vlastnictví dovozovalo ze smlouvy o bezúplatném převodu této poloviny, uzavřené s Okresním národním výborem ve S., nešlo o smlouvu, ale pouhý koncept.

Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 10.1.2002, čj. -95, odmítl dovolání žalovaných, jež směřovalo do výroku o přechodu vlastnictví žalovaných k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, pro nepřípustnost. Výrok o zamítnutí návrhu ohledně druhé poloviny nemovitostí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodné je to, zda se převod na žalované uskutečnil v rozporu s právními předpisy. O takový rozpor by šlo, pokud by byl opomenut postup při převodu spoluvlastnického podílu ve smyslu ustanovení v tehdy platném znění. Dále považoval za vadu řízení okolnost, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně hodnotil smlouvu z 8.10.1973, kterou byla převedena ideální polovina předmětných nemovitostí na žalobkyni jako na právní nástupkyni V. P. a druhá polovina na původní vlastnici A. P., jako pouhý koncept připravované smlouvy, ač sám důkaz tohoto u neprovedl. Uložil odvolacímu soudu, aby po provedení tohoto důkazu svůj závěr, že šlo o pouhý koncept smlouvy, odůvodnil.

Za této situace se odvolací soud nadále zabýval již jen tou částí výroku soudu prvního stupně, kterou bylo rozhodnuto, že na žalobkyni přechází i vlastnické právo k ideální polovině předmětné zemědělské usedlosti, jež byla zabrána A. P. Odvolací řízení doplnil provedením důkazu rozsudkem Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 22.11.1955, který se týkal V. P., dopisem Ministerstva spravedlnosti Čís. odšk.“ 1232/69 Št. z 29. června 1971 adresovaným V. P., který se týká vrácení poloviny zemědělské usedlosti, usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 10. dubna 1969, čj. -12, a to jeho výrokem a odůvodněním, hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku, která byla uzavřena mezi předávajícím Okresním národním výborem ve S. a přejímajícím Místním národním výborem T. ze dne 13.8.1980, čj. Fin-Maj/Rech/259/77, hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku, uzavřenou mezi předávajícím Místním národním výborem T. a přejímacím Jednotným zemědělským družstvem T. z 3.8.1981, a konečně smlouvou o bezplatném převodu nemovitostí, která byla uzavřena dne 8.října 1973 mezi Československým státem- finančním odborem ONV ve S. a A. a D. P. Rozsudkem ze dne 19.6.2002, čj. -118, pak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že opětovně zamítl návrh, aby přešlo vlastnické právo k polovině předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně.

Odvolací soud dospěl tentokrát k závěru, že ani za situace, kdy bylo ze zákona zahlazeno odsouzení V. P. rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích a usnesením Okresního soudu v Písku a následně i rozhodnuto Ministerstvem spravedlnosti ČR o vrácení ideální poloviny obytné části zemědělské usedlosti čp. 6 v Ú. do vlastnictví V. P., nelze dovodit, že by vlastníkem předmětných nemovitostí nebylo ke dni uzavírání kupní smlouvy se žalovanými JZD T.. Přestože bylo Ministerstvem spravedlnosti rozhodnuto o navrácení majetku do vlastnictví V. P. a následně byla i uzavřena smlouva o bezúplatném převodu nemovitostí do vlastnictví D. P. ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí, jako právní nástupkyně V. P., a druhé ideální poloviny A. P., jako vlastnici původní, smlouva nebyla schválena příslušnými orgány a nebyla registrována ve smyslu ustanovení a vlastnické právo proto nepřešlo. Odvolací soud proto odmítl závěr soudu prvního stupně, že bylo porušeno ustanovení ve spojení s ustanovením o souhlasu spoluvlastníka nemovitosti při převodu spoluvlastnického podílu. Uzavřel, že ideální polovina nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl V. P., přešla do vlastnictví D. P. jako jeho právní nástupkyně až výrokem rozsudku o přechodu vlastnictví podle zákona o půdě, a to ke dni jeho právní moci. Vlastnictví se v takovém případě nabývá ex nunc, a nelze proto dovozovat, že D. P. nabyla vlastnické právo dříve ( úmrtím V. P.), jak to činí soud prvního stupně. Odvolací soud v důsledku toho neshledal, že byly naplněny podmínky pro vyslovení přechodu vlastnického práva k polovině nemovitostí na žalobkyni.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30.7.2002, napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení , a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Uvedla, že skutkový stav věci byl v předchozích řízeních podrobně zjištěn a považuje za nepochybné, že rozhodnutí jímž byl její otec odsouzen k propadnutí majetku, bylo podle zákona č. 82/68 Sb. zahlazeno. Následně bylo rovněž rozhodnuto o vrácení ideální poloviny obytné části zemědělské usedlosti do vlastnictví jejího otce. Vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o vrácení ideální poloviny zemědělské usedlosti je rozhodnutím státního orgánu tak, jak má na mysli ve znění platném v roce 1969, a tím se stal její otec vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně uvedla že „Vlastnické právo, na základě rehabilitačního rozhodnutí a rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vrácení poloviny zemědělské usedlosti je nepochybně vlastnickým titulem“. Po smrti otce se stala žalobkyně spolu s matkou jeho dědičkou a přešlo na ni tedy i vlastnické právo k této části nemovitosti; přitom její spoluvlastnické právo nebylo při převodu nemovitosti na žalované respektováno – proto nabyli žalovaní vlastnictví v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně považuje závěr odvolacího soudu za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci a nadto v rozporu s odůvodněním rozsudku dovolacího soudu. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v . Je přípustné podle 238 odst. 1 písm. a) , protože rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně původního rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch žalobkyně v rozsahu vlastnictví k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí jako k samostatné věci z hlediska občanského práva hmotného, a to té, která patřila původně její matce. Dovolání se opírá o možný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení . Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobkyní ( odst. odst. 3 věta prvá ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.

Právní posouzení dané věci spočívá na tom, zda postupem orgánů státu a jednotného zemědělského družstva při převodu bývalé zemědělské usedlosti rodičů žalobkyně na žalované jako nabyvatele došlo k rozporu s tehdy platnými právními předpisy, či nikoli. Dovolací soud se nedomnívá, že právním titulem pro zpětné nabytí vlastnictví k části nemovitosti, jež původně propadla státu na základě výroku rozsudku v trestním řízení vedeném proti V. P., je samotné rozhodnutí ministerstva spravedlnosti ve smyslu ObčZák ve znění platném v roce 1971. Rozhodnutím správního orgánu je zde míněno rozhodnutí vydané v rámci správního řízení; zmíněné rozhodnutí ministerstva spravedlnosti nemělo všechny potřebné atributy vyžadované , a mj. neobsahovalo poučení o opravných prostředcích, takže z něj nebylo možno dovodit den právní moci. Na druhé straně nelze tomuto rozhodnutí upřít určitou právní závaznost, protože stát jím plnil své povinnosti stanovené mu , o soudní rehabilitaci, tj. vrátit rehabilitované osobě majetek, propadlý v původním trestním řízení. O tom je ostatně již rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27.9.1999, čj. -64. Výrokem tohoto rozsudku, který nabyl právní moci 5.11.1999, bylo rozhodnuto, že na žalobkyni přešlo vlastnické právo. Podle odůvodnění rozsudku se tak stalo na základě skutečnosti, že jejímu otci bylo vlastnické právo k polovině nemovitostí již vráceno a po jeho smrti přešlo na jeho dceru - žalobkyni jako na dědičku. Dovolací soud poukazuje na ustanovení , podle něhož je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a všechny orgány, a spatřuje vadu řízení ve smyslu ) v tom, že odvolací soud tuto skutečnost přehlédl, ač mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Jestliže totiž podle tohoto pravomocného rozsudku vlastnické právo na žalobkyni přešlo (v důsledku toho, že předtím přešlo podle na jejího otce), má dovolatelka pravdu v tom, že k převodu předmětné poloviny nemovitostí na jednotné zemědělské družstvo a následně na žalované je v rozporu s ObčZák, který vyžadoval při převodu podílu na věci souhlas ostatních spoluvlastníků na jiné osoby než v tomto ustanovení uvedené.

Při posuzování rozporu s právními předpisy při nabytí nemovitostí žalovanými ve smyslu zákona o půdě je však dle dovolacího soudu třeba vyjít i z další úvahy. , o soudní rehabilitaci, byl závažným, zvláštním právním předpisem, jehož smyslem bylo napravit křivdy způsobené ostrým politickým útlakem uskutečňovaným státem po roce 1948, mimo jiné výslovně i vůči vlastníkům zemědělského majetku. Jestliže bylo ze zákona deklarováno zahlazení odsouzení osob nespravedlivě odsouzených a zrušení výroků o propadnutí jejich jmění, byla tím i založena povinnost státních orgánů tato práva realizovat, mimo jiné vrátit neprávem odňatý majetek. Jestliže v dané věci již příslušný státní orgán, tj. ministerstvo spravedlnosti, rozhodlo, že propadlý majetek se otci žalobkyně vrací, jednalo se o jasný projev vůle, odpovídající shora uvedenému zákonu. Povinností státu a jeho orgánů bylo tedy tento majetek skutečně vrátit do vlastnictví a dispozice otce žalobkyně (po jeho smrtí jí jako dědičce), a nikoli jej převést do vlastnictví třetích osob. I v tom, že tato zákonná povinnost nebyla respektována, spatřuje dovolací soud naplnění skutkové podstaty podle zákona o půdě, tj. nabytí nemovitostí žalovanými v rozporu se To se dle názoru dovolacího soudu musí vztáhnout i na majetek zabraný matce žalobkyně (tedy druhou polovinu nemovitostí), pro jehož zabrání nebyl žádný jiný důvod než skutečnost, že bylo vysloveno propadnutí majetku k druhé polovině. Rovněž smlouvu, kterou uzavřela žalobkyně a její matka s příslušným státním orgánem o bezúplatném převodu obou polovin nemovitostí do jejich vlastnictví, měl stát realizovat ke splnění shora uvedené povinnosti; pokud tak neučinil, nejednal v souladu se Na okraj dovolací soud dodává, že povinnost vyžádat souhlas s tímto převodem z hlediska § 490 ObčZák v tehdy platném znění nebyla dána, protože nešlo o převod majetku ze soukromého vlastnictví, ale z majetku státního. Rovněž výjimka ministerstva financí k převodu majetku podle vyhlášky č. 104/1996 Sb., tj. předpisu o hospodaření s národním majetkem, nebyla dle názoru dovolacího soudu potřebná, jestliže šlo o převod vyplývající z normy vyšší právní síly jako speciálního předpisu.

Z uvedených důvodů nebyl rozsudek odvolacího soudu shledán správným a podle věta za středníkem byl zrušen. Podle byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Nově bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu