Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 453/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce P. C. proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 531.939,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního osudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2000, č. j. -36, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí mezitímním rozsudkem ze dne 1. 2. 2000, č. j. -15, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody je co do základu dán, a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství PČR v Ú. ze dne 3. 9. 1998, které bylo v odvolacím řízení rozhodnutím Krajského dopravního inspektorátu H. potvrzeno, byla žalobci podle , o přestupcích, uložena pokuta 7.000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12-ti měsíců za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, kterého se dopustil tím, že neoznámil dopravní nehodu ze dne 20. 2. 1998, čímž znemožnil její řádné zdokumentování a prošetření a prokázání či vyloučení požití alkoholu před jízdou. Obě pravomocná rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně byla v mimoodvolacím řízení rozhodnutím Policejního prezídia ČR – ředitelství služby dopravní policie ze dne 4. 12. 1998 zrušena a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Protože odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím roční lhůty od jeho spáchání, bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně – Dopravního inspektorátu PČR, Okresního ředitelství v Ú. ze dne 30. 4. 1999 řízení o dopravním přestupku žalobce podle , o přestupcích, zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že základ nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle je dán, neboť na základě pravomocného rozhodnutí Dopravního inspektorátu v Ú., které bylo následně zrušeno, byl žalobci po dobu od 1. 10. 1998 do 15. 3. 1999 odňat řidičský průkaz a po tuto dobu nemohl žalobce vykonávat svou práci, spočívající v provozování silniční motorové dopravy, a v příčinné souvislosti s tím mu vznikla škoda, jejíž výše bude určena v konečném rozhodnutí. Správní rozhodnutí bylo zrušeno nadřízeným orgánem proto, že bylo vydáno v rozporu se zákonnými přepisy, tím je soud vázán a na toto zrušené rozhodnutí se váže náhrada škody, a nikoliv na následné rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení. Ust. nelze v této věci aplikovat, protože přestupkové řízení nebylo zastaveno ze žádného z důvodů, na které toto ustanovení odkazuje.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č. j. -36, potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně s tím, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, a proti svému rozhodnutí připustil dovolání, protože se jedná o řešení otázky zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil důvodnost nároku žalobce na náhradu škody podle , neboť základní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jsou splněny. Pravomocná rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně, která vedla ke vzniku škody, byla nadřízeným orgánem pro nezákonnost zrušena ( ), neboť byla vydána na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu v rozporu s ust. , když výslechy svědků nebyly provedeny v souladu s ust. , a mohlo vyvstat podezření z naplnění skutkové podstaty přestupku proti majetku podle ust. , a v tomto směru mělo být dokazování v dalším řízení doplněno. V důsledku zániku odpovědnosti za přestupek bylo přestupkové řízení zastaveno. Podle názoru odvolacího soudu lze sice přihlížet k důvodům zastavení řízení, nelze však v dané věci aplikovat ustanovení , neboť nejde o případ obdobný těm, na jaké toto ustanovení odkazuje. Zastavení správního řízení pro zánik odpovědnosti uplynutím roční lhůty proto nevylučuje právo žalobce na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle Poukazuje na to, že rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně byla zrušena pouze z důvodu potřeby došetřit, zda se žalobce předmětným skutkem nedopustil i dalšího přestupku podle přestupkového zákona, a vzhledem k tomu nejde o pochybení správního orgánu takového charakteru, aby s ohledem na jednání žalobce bylo schopno mu způsobit újmu. Namítá, že v daném případě bylo třeba analogicky aplikovat ust. s tím rozdílem, že namísto trestněprávních předpisů se použijí předpisy o přestupkovém (správním) řízení, a protože přestupkové řízení bylo zastaveno podle , je třeba aplikovat ustanovení , když poznámka pod čarou č. 5 zde uvedená, která odkazuje na § 163a trestního řádu, nemá normativní povahu, a za zvláštní předpis může být považováno i ustanovení o ukončení řízení o přestupku. Navíc právo žalobce na náhradu škody je vyloučeno i tím, že si uložení trestu zavinil sám (ust. ), neboť se dopustil jednání popsaného ve zrušeném rozhodnutí. Dále namítá, že mezi zrušeným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou není příčinná souvislost, protože žalobce mohl svou živnost provozovat prostřednictvím jiných k řízení motorových vozidel oprávněných osob. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že oba mezitímní rozsudky nejsou v rozporu, potvrzují, že jeho nárok je co do základu dán, a proto navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu , přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle , není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Nárok žalobce na náhradu škody se odvíjí od pravomocného rozhodnutí vydaného ve správním řízení ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti – dále též jen „zákon“), jehož byl žalobce účastníkem a které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je kromě úvodních a obecných ustanovení ( až 6 ) upravena v ustanovení a oddílu druhého, dílu prvního, hlavy druhé, části první zákona. Pod společným nadpisem oddílu druhého : „Rozhodnutí“ jsou obsaženy samostatné rubriky : „Nezákonné rozhodnutí“ ( , ) a „Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření“ ( až 12).

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno ve správním řízení (§ 5 písm. a/). Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Nárok na náhradu takto způsobené škody lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (§ 8 odst. 1 zákona).

K námitkám v dovolání je třeba uvést, že předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle uvedeného zákona je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, a nikoliv otázka charakteru pochybení správního orgánu, který takové rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. Protože mezitímním rozsudkem soud rozhoduje jen ohledně základu nároku, nikoliv též o jeho výši, otázka příčinné souvislosti konkrétní výše uplatněného nároku se zrušeným rozhodnutím bude předmětem dalšího řízení. Proto o tom, v jakém rozsahu byl žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí zbaven možnosti výdělečné činnosti a zda a v jaké výši mu z toho důvodu ušel zisk, bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí.

Ustanovení až 12 obsahují zvláštní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, tedy úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím vydaným v rámci trestního řízení, avšak odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení se řídí ustanovením a 8 zákona.

Podle ustanovení právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo

b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud

a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,5)

b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,6)

c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,7)

d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.8)

Poznámky 5, 6, 7, 8 pod čarou odkazují na ust. § 163a, § 307 a násl., 309 a násl. a § 172 odst. 2 trestního řádu (ve znění tehdy účinném), týkající se zastavení trestního stíhání.

Protože předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení přestupkovém, na které se vztahují obecné předpisy o správním řízení ( ), nelze v daném případě aplikovat ustanovení až , která se vztahují na taxativně vyjmenovaná rozhodnutí (o vazbě, o trestu, o ochranném opatření), vydaná v řízení trestním, a nelze přisvědčit názoru v dovolání, že správní rozhodnutí o sankci za přestupek je ve smyslu rozhodnutím o trestu. Trest za spáchaný trestný čin může být totiž uložen jen rozhodnutím soudu po provedeném trestním řízení, a předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu upravuje ust. zákona. Ustanovení zákona, které stanoví případy, kdy je právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření vyloučeno, se tedy vztahuje k ustanovením až 11, o čemž svědčí i samotná jeho dikce, a nelze jej proto aplikovat na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle , zákona.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2002

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu