Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1833/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. L., zastoupeného advokátem, prodejem movitých věcí pro částku 38.944,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2002, č.j. -26, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13. dubna 2001, č.j. -10, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 38.944,50,- Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinného zavázal k zaplacení soudního poplatku za exekuční řízení v částce 780,- Kč. O vykonatelnosti podkladového rozsudku Okresního soudu v Příbrami odvolací soud nepochyboval a za splněné považoval i ostatní předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jímž namítá, že mu – ustanovením opatrovníka, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož v době nalézacího řízení bydlel na soudu známé adrese a nebyl tudíž osobou neznámého pobytu – soud „odňal možnost se před ním osobně hájit“, v čemž povinný spatřuje „odnětí ústavních práv.“ Pokud jde o exekuční titul, podkladový rozsudek považuje za věcně nesprávný, jelikož byt oprávněného neužíval a jakékoli závazky k němu tedy neměl a nemá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) nejdříve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c/ (srov. ). Protože použití ustanovení nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení

Podle ustanovení ve spojení s a 2 je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (nařídil výkon rozhodnutí), přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. ve spojení s ).

Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkou, zda případné nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, je samo o sobě překážkou nařízení jeho výkonu.

Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud (publikovaným rozhodnutím) řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale do soudní praxe obecně, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné.

Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda rozhodnutí (případně jiný exekuční titul), jehož výkon je navržen, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem ( ), zda vymáhané právo nezaniklo prekluzí a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný ( ). Věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (jiného exekučního titulu) soud přezkoumávat nemůže (stejně jako nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu).

Vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon byl navržen, je vlastnost, která je činí způsobilým k tomu, aby bylo i proti vůli povinného subjektu uskutečněno. Závěr o tom, že rozhodnutí (jiný exekuční titul) není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí, vykonatelné, je důvodem zamítnutí návrhu; byl-li nedostatek vykonatelnosti zjištěn poté, co výkon rozhodnutí byl již nařízen, musí soud (i bez návrhu) výkon rozhodnutí zastavit (, ).

I když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti ( ), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ( ), je v případě pochybností oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). To, za jakých podmínek se podkladové rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální – a o ni v dané věci jde – upravují v případě rozsudků vydaných v občanském soudním řízení, ustanovení a Rozsudek ukládající povinnost plnit je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění; počátek této lhůty se odvíjí buď od právní moci, která nastává tehdy, když doručený rozsudek již nelze napadnout odvoláním, nebo od jeho doručení tomu, kdo má plnit (srov. , , 4, 161 odst. 1 ). Základem úvah ústících v závěr, že rozsudek, jehož výkon oprávněný navrhl, byl v době rozhodování soudu vykonatelným, je najisto postavené doručení stejnopisu jeho písemného vyhotovení do vlastních rukou osobám určeným v ustanovení , tj. účastníkům, popřípadě jejich zástupcům.

V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 30. září 1998, č.j. -39. Povinného, jehož pobyt soud pokládal za neznámý, zastupoval v řízení opatrovník ustanovený ve smyslu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (podle potvrzení okresního soudu nabyl rozsudek právní moci v prosinci 1998).

Jak již dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod poř. č. 123 nebo usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod poř. č. 105), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu ve znění účinném do 31. 12. 2000, nebo „jinou“ vadou podle téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. mu byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v ve znění účinném do 31. 12. 2000 (šetření pobytu zůstalo kusé), a z toho důvodu s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní toliko v řízení o opravném prostředku proti rozsudku v řízení nalézacím.

Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl.

Protože odvolací soud vycházel z výše uvedeného, je jeho právní posouzení správné a argumenty uplatněné v dovolání neobstojí. Jelikož vady uvedené v , , b/, a v ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel – ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí – netvrdil a ze spisu nevyplývají, Nejvyšší soud – bez jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( část věty před středníkem, odst. 6 část věty za středníkem ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a ; povinný (dovolatel), který svým dovoláním úspěšný nebyl, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněnému, jenž by právo na jejich náhradu měl, v tomto stadiu řízení náklady (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2003

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu