Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 142/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně obce K., zastoupené JUDr. K. M., proti žalovanému JUDr. Z. J., správci konkurzní podstaty úpadce O. v K., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného O. v K., spol. s r. o., o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2002, č. j. -212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2002, č. j. -169, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2001, č. j. -191, pod bodem I. výroku určil, „že Obec K. je vlastníkem budovy občanské vybavenosti čp. 255 s pozemkem st. p. č. 454 zastavěná plocha, parc. č. 153 – ostatní plocha, parc. č. 936/4 – orná půda a parc. č. 927/2 – ostatní plocha, všech nyní zapsaným na LV 551 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu ve Z.“, a pod bodem II. výroku uložil žalovanému, aby označené nemovitosti vyklidil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že kupní smlouvou z 18. 8. 1993 prodala obec K., zastoupená starostou Z. P. a zástupcem starosty Ing. J. L., společnosti O. v K., spol. s r. o., zastoupené statutární zástupkyní Ing. O. W., sporné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu splatnou do 31. 10. 1993. Účinky vkladu práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 1. 11. 1993. „Odprodej víceúčelové budovy“ byl předmětem jednání obecního zastupitelstva v K. na schůzi 14. 4. 1993, kdy obecní zastupitelstvo vyslovilo souhlas s prodejem této budovy Ing. W. Na majetek vedlejší účastnice na straně žalovaného byl 19. 6. 1998 prohlášen konkurz a téhož dne nastaly účinky prohlášení konkurzu. Správcem konkurzní podstaty byl ustanoven JUDr. Z. J. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k označeným nemovitostem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí vedena vedlejší účastnice a žalobkyně jinak, než na základě určovací žaloby, nemůže dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Podle názoru soudu prvního stupně je kupní smlouva z 18. 8. 1993 absolutně neplatná pro rozpor se zákonem proto, že obecní zastupitelstvo neprojednalo prodej označených nemovitostí vedlejší účastnici, ani o něm nerozhodlo. Souhlas vyslovilo jen ohledně víceúčelové budovy ve vztahu ke kupující Ing. W., nikoli vedlejší účastnici. Žalobkyně tudíž své vlastnické právo nepozbyla. Protože v nemovitostech se ještě nachází určitý majetek vedlejší účastnice, s nímž má právo nakládat jen žalovaný, bylo žalovanému uloženo, aby nemovitosti vyklidil.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. -212, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. jen tak, že určil, „že žalobce Obec K. je vlastníkem budovy občanské vybavenosti č. p. 255 postavené na pozemku st. p. č. 454, pozemku st. p. č. 454 – zastavěná plocha, parc. č. 153 – ostatní plocha, parc. č. 936/4 – orná půda a parc. č. 927/2 – ostatní plocha, všech nyní zapsaných na LV 551 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu ve Z.“. Ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že upřesnil označení sporné budovy označením pozemku, na němž je postavena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, která způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci. Setrval na svém stanovisku, že souhlas obecního zastupitelstva, jakožto základní předpoklad platnosti uzavřené kupní smlouvy, byl dostatečným způsobem dán s tím, že specifikaci podstatných náležitostí smlouvy obecní zastupitelstvo ponechalo písemnému vyhotovení smlouvy a uvážení osob, které zpracováním písemného vyhotovení smlouvy pověřilo. Vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud tím, že upřesnil označení sporné budovy, odstranil vadu návrhu, která sama o sobě mohla být důvodem zamítnutí návrhu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, které nesplňovalo podmínky pro zápis do katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně k dovolání uvedla, že žalovaný se odvolává na ve znění po novele provedené , přestože řízení u obou soudů proběhlo podle procesních předpisů platných před účinností této novely. Žalovaný připuštění dovolání nenavrhl a odvolací soud sám ve výroku svého rozhodnutí dovolání nepřipustil. Výtky žalovaného vznesené v dovolání nepovažuje za opodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté projednal a rozhodl o dovolání podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení). V dovolání se žalovaný takových vad sám výslovně nedovolává a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad uvedených v došlo.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že upřesnil označení předmětné budovy občanské vybavenosti označením pozemku, na němž je postavena. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132, uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení ve znění před novelou č. , není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. , a ze dne 5. února 2001, sp. zn. , publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. , ve svazku 1 pod C 12. Protože odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků pod bodem I. výroku jinak, než soud prvního stupně, jde i přes upřesňující změnu v tomto výroku o rozsudek potvrzující.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné jen za splnění předpokladů uvedených v anebo v a 2 .

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí z 30. 7. 1999, č. j. -107, které však bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu z 10. 1. 2000, č. j. -125, z důvodu, že soud prvního stupně „svým postupem odepřel osobě, které ze zákona náleží postavení účastníka řízení, se tohoto řízení účastnit“, neboť za situace, kdy v průběhu řízení byl na majetek původní žalované vyhlášen konkurs a ustanoven správce konkursní podstaty, věc projednal a rozhodl ve vztahu k žalované a nikoli ve vztahu ke správci konkursní podstaty. Podle rozhodnutí uveřejněného v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16, ročník 1993, „právním názorem soudu ve smyslu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. … Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně.“. Z tohoto hlediska odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení závazný právní názor ve věci samé nevyslovil, ostatně právním posouzením věci samé se ani nezabýval. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu proto podle není přípustné.

Dovolání není přípustné ani podle a 2 , protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný návrh na připuštění dovolání nevznesl.

Dovolání žalovaného bylo proto za použití a odmítnuto jako nepřípustné.

Dovolací důvod podle se mohl stát předmětem přezkumu jen v případě přípustnosti dovolání ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni a vedlejší účastnici náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu