Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 152/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným dne 5.9.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 9 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „žil se zůstavitelkou M. J., zemřelou dne 18.2.2000 v P., u radiační onkologie, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“.

Podáním ze dne 23.4.2002 žalobce žalobu ze dne 5.9.2001 „upřesnil“ a navrhl, aby soud určil, že žalobce je dědicem po M. J., zemřelé 18.2.2000.

Podáním ze dne 27.5.2002 pak žalobce navrhl, aby soud určil, že „závěť zůstavitelky M. J., zemřelé 18.2.2000, ve formě notářského zápisu čj.

N 442/99, NZ 411/99, sepsaná notářem JUDr. I. E., notářem v P., je neplatná“ a aby určil, že žalobce je dědicem po M. J., zemřelé 18.2.2000.

Usnesením ze dne 28.5.2002, č.j. -40, opraveným usnesením

ze dne 20.8.2002, č.j. -49, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že „změna žaloby, doručená soudu dne 23.4.2002 a doplněná dne 27.5.2002, se nepřipouští“.

Rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. -38, opraveným usnesením

ze dne 20.8.2002, č.j. -49, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, „kterou se určuje, že žalobce žil se zůstavitelkou M. J., zemřelou dne 18.2.2000 v P., u radiační onkologie, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“, a uložil žalobci „zaplatit“ žalovanému náklady řízení 7.854,80 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho „právního zástupce“. Vycházel ze závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2002, č.j.

-53, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.5.2002, č.j. -38, opravený usnesením ze dne 20.8.2002, č.j. -49, jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení

ve výši 3.175,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť skutečnost, jejíhož určení se domáhal, nebyla žalovaným popírána.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení . Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud jde o řešení otázky zásadního právního významu „zda lhůta pro podání žaloby na určení, že je žalobce dědicem po zemřelé M. J., je splněna podáním žaloby či nikoliv, a zda je lhůtou soudcovskou či prekluzívní“. Dále namítá, že skutková zjištění nemají oporu v obsahu spisu, že soudy „nevysvětlily“, o co opírají závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho tvrzeními o „spornosti závěti“. Poukazuje také na to, že řízení trpí i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně

ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ač tito byli „z jednání řádně omluveni“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „ “), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001

a po řízení provedeném podle ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o neopodstatněnosti uplatněné žaloby na závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť skutečnost, jejíhož určení se domáhal, nebyla žalovaným popírána; uvedený závěr byl

pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalobce zásadní právní význam ve způsobu, jakým odvolací soud řešil otázku posouzení „zda lhůta pro podání žaloby na určení, že je žalobce dědicem po zemřelé M. J., je splněna podáním žaloby či nikoliv, a zda je lhůtou soudcovskou či prekluzívní“, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

Žalobce v dovolání dále namítá, že skutková zjištění nemají oporu v obsahu spisu, že soudy „nevysvětlily“, o co opírají závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že se odvolací soud nezabýval jeho tvrzeními

o „spornosti závěti“ a že řízení trpí i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ač tito byli „z jednání řádně omluveni“. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hledisek těchto dovolacích důvodů však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody, nemohou - jak uvedeno výše – založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , neboť žalobce, který neměl v řízení úspěch, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2003

JUDr. Karel Podolka

předseda senátu