Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1158/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti bodu I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2000, č. j. -193, kterým bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. o určení vlastnictví k domu čp. 11 potvrzuje.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J. D.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem uvedeným níže. Tvrdila, že její právní předchůdce, Místní národní výbor v T., je získal do vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou 20. 12. 1951 s prodávajícími, to je s žalovanou 1) a s jejím manželem, zemřelým V. D. [žalovaní 2) a 3) jsou jeho právními nástupci] , přičemž v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 242 pro tamní obec a katastrální území byli jako vlastníci nadále vedeni prodávající. Pro případ pochybností o účinnosti kupní smlouvy žalobkyně uplatňovala vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nebo nabytí vlastnického práva k nim zpracováním věci.

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 1999, č. j. -126, jednak určil, „že dům čp. 11 na stavební parcele č. 26/1 zapsaný na LV č. 242 pro obec a k. ú. T. u Katastrálního úřadu v P., je ve vlastnictví navrhovatele“, jednak zamítl návrh na určení, „že navrhovatel je též vlastníkem stavební parcely č. 26/1 spolu s parcelou č. 396/20, vše zapsané na LV č. 242 pro k. ú. a obec T. u Katastrálního úřadu v P.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že o koupi předmětného domu právní předchůdce žalobkyně v letech 1950 - 1951 s prodávajícími jednal, nebylo ale možno s určitostí konstatovat, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena. Dům čp. 11 je bývalá stodola, kterou Místní národní výbor v T. nejprve v roce 1951 přestavěl na svoji úřadovnu, kulturní místnost a žňový útulek využívaný též jako mateřská škola. V roce 1956 pak provedl zásadní rekonstrukci tohoto domu s nástavbou dalšího patra tak, že se v něm dnes nachází úřadovna obecního úřadu, zasedací síň, prostory pošty, knihovna a klubovna skautů. Uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k předmětnému domu zpracováním cizí věci v dobré víře a žalobkyně se posléze stala jeho vlastnicí podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo k pozemkům národní výbor nevydržel, neboť nebyl v dobré víře, že mu pozemky patří.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. července 2000, č. j. -193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavci I. o určení vlastnictví k domu čp. 11 a v odstavci III. a IV. o nákladech řízení“, a změnil jej „v odstavci II. o určení vlastnictví ke stavební parcele č. 26/1 a k parcele č. 396/20“ tak, že určil, „že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. 26/1 a parcely č. 396/20 zapsaných na LV č. 242 pro k. ú. a obec T. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nepřipuštění dovolání žalovaných proti svému rozsudku.

Odvolací soud po doplnění dokazování shledal, že skutková zjištění svědčí o existenci podmínek pro vydržení sporných nemovitostí ve smyslu právní úpravy plynoucí z ObčZ č. S odkazem na ustanovení , , a tohoto zákona v aplikaci na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů konstatoval, že ač se kupní smlouva nedochovala, byla její existence prokázána. Místní národní výbor T. objekt stodoly zcela přestavěl a s dalšími nemovitostmi jej 40 let užíval, aniž by se setkal s jakýmikoliv námitkami ze strany původních vlastníků. Vlastnictví sporných nemovitostí vydržel stát a to přešlo podle na žalobkyni. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o , resp. ve znění do účinnosti novely provedené (dále jen „“) a uplatňují dovolací důvody podle , c) a d) . Namítají, že pokud odvolací soud svůj výrok založil na důkazech provedených v rámci doplnění dokazování a vycházel kromě jiného ze zápisů v Pamětní knize, šlo o nepodložené skutečnosti a informace z „druhé ruky“. Při tom nedal žalovaným možnost, aby se k doplněnému dokazování vyjádřili. To platí zejména o žalované 1), která dosud žije a byla přímou účastnicí veškerého skutkového děje z let 1950 - 1952 a dalších let. Mohla se vyjádřit k údajům v Pamětní knize, k odhadu nemovitostí z roku 1950, k tvrzenému majetkovému převodu provedenému Finanční prokuraturou v Č. B. Tvrdí, že žalovaná 1) a její manžel nepodepsali žádnou kupní smlouvu a nikdo s nimi z finanční prokuratury nejednal. Tvrzení žalobce o existenci kupní smlouvy je účelové, nepředložil žádný důkaz o jejím uzavření a podepsání. Smlouva neexistovala, a nedošlo k zápisu vlastnického práva k domu čp. 11 do pozemkové knihy. Žalovaná 1) tvrdí, že neobdržela žádné peníze, a to ani její manžel. V padesátých letech, kdy byly vůči vlastníkům nemovitostí prováděny různé nezákonné akce, bylo na ni a jejího manžela naléháno, aby nemovitosti prodali, jinak budou vyvlastněny. Žalovaní uplatnili nárok na vydání všech nemovitostí podle , tedy i ony sporné nemovitosti, protože se dostaly do užívání státu a socialistických zemědělských organizací a žalovaní na to byli upozorněni pozemkovým úřadem. Kdyby sporné nemovitosti byly prodány, nebyli by žalovaní uplatňovali na jejich vydání podle nárok. Dále odkazují na výsledky dokazování ve věci vedené pod sp. zn. , z nichž vyplynulo, že ač o odkoupení domu čp. 11 s účastníky řízení tamní národní výbor jednal, k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem, namítají, že právní předchůdce žalobkyně nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Odvolací soud vycházel z toho, že existence kupní smlouvy byla prokázána, ačkoliv smlouvu nikdo nikdy neviděl, nikdo se nemohl vyjádřit k jejímu obsahu, nebylo prokázáno, že by obsahovala podstatné náležitosti, a tak nebylo možno dojít k závěru o existenci dobré víry. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně připomenula důvody nepřipuštění dovolání odvolacím soudem. K obsahu samotného dovolání pak uvádí, že odvolací soud správně dovodil nabytí vlastnictví sporných nemovitostí vydržením vlastnického práva, a nelze souhlasit s tím, že by pro takový závěr neměl k dispozici dostatek důkazů. Ty podrobně specifikuje a dodává, že je z jejich obsahu evidentní, že k prodeji předmětného domu došlo. Právní předchůdce žalobkyně se ihned po převodu vlastnictví začal chovat jako vlastník sporných nemovitostí. Odvolací soud se nedopustil chyby, pokud v rámci doplňování dokazování nevyslechl žalovanou 1). Jeho jednání se nezúčastnila, ač byla řádně obeslána, a žalobce připomíná způsob jejího výslechu a jeho výsledek v řízení vedeného pod sp. zn. . Ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu a odkazuje na ně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní žalovaných zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 , tedy podle ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a v první řadě se zabýval přípustnosti dovolání. Dovolání je přípustné jen proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.

Odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, týkající se vlastnictví k domu. V této části opírají dovolatelé přípustnost dovolání o . Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože podle může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Ve smyslu je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v a d) včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V dané věci o rozhodnutí zásadní nejde. Podstata dovolání je v polemice s hodnocením důkazů, provedeném odvolacím soudem. I tam, kde dovolatelé tvrdí nesprávné právní posouzení dobré víry žalobce dovolacím soudem, vycházejí s polemiky se skutkovým zjištěním o uzavření smlouvy. Proto dovolání není v této části přípustné a nezbylo než jej odmítnout ( ve spojení s ).

Ve zbývající části, týkající se určení vlastnictví k pozemkům, je dovolání přípustné podle , není však důvodné.

Vada řízení, která by zakládala dovolací důvod, upravený v , spočívající v tom, že žalovaní neměli možnost vyjádřit se k důkazům provedeným v dovolacím řízení, není dána. Žalovaní byli v řízení zastoupeni a mohli se k provedeným důkazům vyjádřit prostřednictvím právního zástupce. Pokud měli zato, že je nutné provést důkaz výslechem účastníků, ve kterém by vypovídali k okolnostem za kterých se držby domu ujal předchůdce žalobkyně, měli jej navrhnout ( ). Pokud tak neučinili, nemohou nyní tvrdit, že soud, který je osobně k uvedeným skutečnostem (příp. k provedeným důkazům) nevyslechl, pochybil; soud totiž nebyl povinen takový důkaz provést z úřední povinnosti ( ). Jiné vady řízení dovolatelé netvrdili a dovolací soud ani nezjistil.

Dovolání v podstatné části polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že účastníci (jejich právní předchůdci) uzavřeli počátkem 50. let 20. století ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu. Polemizují tak s hodnocením důkazů, provedeným odvolacím soudem.

Podle hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, resp. je zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci není. Již soud prvního stupně uvedl, že řada svědků vyslechnutých ve věci sp. zn. „slyšela“ o tom, že žalobkyně dům koupila, byť přímo uzavření smlouvy tito svědci přítomni nebyli. Bylo též doloženo, že o koupi domu a pozemku účastníci (jejich předchůdci) jednali, vedli o ní korespondenci, že byl vystaven doklad na výplatu částky 10 000 Kčs na výmaz výměnku k předmětnému domu „podle kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1951“ a k zaplacení částky celkem 40 181 Kčs žalovaným (jejich předchůdci) podle uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně přisvědčil i tomu, že samotní žalovaní původně uznali přechod vlastnictví k nemovitostem na stát (č. l. 129); ostatně žalovaní se po dobu 40 let nesnažili o ochranu jejich údajného vlastnictví. I když by mohla být důvodná případná námitka, že počátkem 50. let minulého století to pro ně mohlo být obtížné, nepokusili se o to ani v pozdější době (např. koncem 60. let). Pokud soudu prvního stupně tyto důkazy nepostačovaly, pak jen proto, že – jak v rozsudku vedl – šlo o důkazy nepřímé a svědkové nebyli o této události přesně informováni. Nedospěl ovšem ke zjištění, že kupní smlouva uzavřena nebyla, ale jen ke zjištění, že na základě svědeckých výpovědí nelze její uzavření prokázat. Soud prvního stupně však pominul důkazy písemné a skutečnosti z nich vyplývající. Pokud odvolací soud – po doplnění dokazování odhadem předmětných nemovitostí z 20. 12. 1950 a Pamětní knihou obce T., přičemž i tyto důkazy nepřímo svědčily o koupi domu – dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena, nelze tvrdit, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo nelogické nebo zjevně nesprávné.

Nelze přisvědčit ani tvrzení, že nebylo zjištěno, že smlouva měla podstatné náležitosti. O tom, jaké nemovitosti měly být předmětem smlouvy nebylo pochyb – byl proveden i důkaz odhadem nemovitosti. Nepřímými důkazy byla zjištěna i kupní cena. Jiné náležitosti, jako např. registraci státním notářstvím, platné právo v roce 1951 nevyžadovalo. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) tak není dán.

Dovolatelé konečně tvrdí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť dobrou víru žalobce, nezbytnou pro vydržení nemovitosti, odvodil od existence kupní smlouvy, která však nebyla prokázána. I zde jde ve skutečnosti o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a lze jen odkázat na to, co bylo k této otázce uvedeno shora.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v , c) a d) tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v , k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v části, ve které nebylo odmítnuto, zamítnout ( , věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v dovolacím řízení a z toho, že úspěšné žalobkyni náklady řízení vznikly (, , a ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 575,- Kč, a to podle , , , a a části 12, hlavy I., bodu 10

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu