Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 961/09

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. září 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti D. F. proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. -15, č. j. -15 a č. j. -15, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovým námitkám proti příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem.

VýrokI. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. -15, č. j. -15 a č. j. -15 se zrušují. II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění

Samostatnými návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti (vedenými pod

sp. zn.

,

a

), podanými k doručení Ústavnímu soudu ve lhůtě uvedené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě s tímto zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Brně. Tvrdil, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a porušení ústavních kautel plynoucích z , , , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Poté, co stěžovatel provedl stručnou rekapitulaci exekučních řízení, v nichž mu přísluší postavení povinného, podrobně rozvedl své výhrady proti nim směřující a v této souvislosti namítal, že v předmětných usneseních, jimiž bylo rozhodnuto, že se nevyhovuje námitkám proti příkazům k úhradě nákladů exekuce (plynoucí vždy z neuhrazení jízdného v městské hromadné dopravě), se obecný soud nevypořádal s jím vznesenou argumentací. Navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost a poté je nálezem zrušil. Rovněž navrhl, aby soud rozhodl o spojení označených (a jím samostatně podaných) ústavních stížností, a dále aby o nákladech jemu vzniklých v souvislosti s řízením před Ústavním soudem bylo rozhodnuto ve smyslu

Vzhledem k tomu, že všechny posuzované věci splňovaly podmínky plynoucí z ustanovení ve spojení s , Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl usnesením ze dne 28. července 2009 č. j.

-19

o jejich spojení ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny pod

sp. zn.

.

Z obsahu vyžádaných spisů Městského soudu v Brně sp. zn. , a bylo z pohledu okolností relevantních pro ústavněprávní posouzení předmětné věci zjištěno, že třemi samostatnými příkazy soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. ledna 2009 č. j. 030 EX 2845/07-14, 030 EX 33544/07-9 a 030 EX 33545/07-9 bylo rozhodnuto o vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (I.), stěžovateli coby povinnému přikázáno, aby uhradil soudnímu exekutorovi přesně specifikované částky (II.) a oprávněnému náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (III.). Jelikož šlo o skutkově a právně identické věci, stěžovatel podal vůči těmto rozhodnutím soudního exekutora (souhrnně) zcela shodně formulované námitky. Stran nákladů oprávněného potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva odkázal na , stejně jako v případě vyčíslení odměny exekutora a nákladů exekuce, resp. obsahově na to, že tyto musí být vždy odůvodněny jejich účelným vynaložením. Povinný (stěžovatel) na podporu svého přesvědčení o nikoliv účelně vynaložených nákladech poukázal na to, že oprávněný zatížil soud i exekutora zahájením samostatných řízení, spjatých s prakticky shodným postupem, kdy šlo o stejná podání, vydaná rozhodnutí, jakož i zjišťování exekutora o majetku povinného (stěžovatele).

Z odůvodnění v záhlaví označených rozhodnutí se podává, že na tyto výtky reagoval soud (opět vždy shodně) tak, že (obecně) zrekapituloval právní úpravu dopadající na náhradu nákladů a odměnu soudního exekutora a uvedl jednak, že otázku dobrých mravů ( ) nelze bohužel v návaznosti na samostatně podané návrhy zohlednit, jednak že neshledal jakékoliv pochybení ze strany soudního exekutora, jenž kritizovaná rozhodnutí vydal. Dále že "náklady exekutora jsou zcela v pořádku a jejich výše je podložena příslušnými zákonnými ustanoveními" a paušální náhrady není nutno specifikovat, jelikož jsou stanoveny jako minimální. V důsledku toho posléze "námitkám povinného v plném rozsahu nevyhověl".

Na základě výzvy Ústavního soudu podle a a 2 , ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastník a vedlejší účastník řízení vyjádření. Městský soud v Brně prostřednictvím soudce, z jehož rozhodovací činnosti napadená usnesení vzešla, vyslovil své přesvědčení týkající se interpretace a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2009 (N 29/52 SbNU 279). Ke způsobu, jakým by měl Ústavní soud rozhodnout o návrhu stěžovatele, se nevyslovil. Soudní exekutor Mgr. Jan Homola vytkl vývodům stěžovatele jejich nedůvodnost a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

V následné replice stěžovatel setrval na výhradách, jež uplatnil již v rámci námitek proti příkazům soudního exekutora, totiž že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně nereflektují jeho námitky, dle nichž v daném případě nešlo o účelně vynaložené náklady ze strany oprávněného a soudního exekutora. Jím předkládané argumenty podpořil rovněž odkazem na v mezidobí tamním soudem vydaná usnesení ze dne 28. května 2009 č. j. -19, -19 a -25, jimiž bylo podle rozhodnuto o spojení těchto exekucí ke společnému řízení. Dále poukázal (stejně jako již v naraci návrhu) též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(viz výše) a z něj plynoucí důsledky.

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [, , , písm. d)y].

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž "na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele" reagují orgány veřejné moci kupříkladu "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl ,shledán zcela oprávněným', aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí ... vedly, usoudit" [kupř. nález

sp. zn.

ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].

Poněkud jinak vyjádřeno, ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl.d) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález

sp. zn.

ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)].

Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nález

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), nález

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), nález

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349) a nález

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201)].

Z uvedeného plyne, že je úkolem Ústavního soudu dle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nález

sp. zn.

(viz výše), nález

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303)].

V exekuční věci stěžovatele dospěl k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí (konfrontována s jeho konkrétními námitkami) co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, a to jak stran vypořádání se s námitkami ohledně výroků týkajících se úhrady nákladů a odměny soudního exekutora, tak i výroků připínajících se k náhradě nákladů oprávněného, kde odůvodnění (byť v té nejobecnější rovině) zcela absentuje. Proto Ústavní soud v záhlaví označená usnesení pro rozpor s d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil [ a odst. 3 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad jejich výkonu se stal tímto bezpředmětným.

Za splnění podmínek obsažených v bylo tak rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud interpretuje ustanovení v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [usnesení

sp. zn.

(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok podle nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu jeho exekuční věci Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [ , ve znění pozdějších předpisů].