Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
10 C 92/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 57 776,12 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 35 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 31.7.2019 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 22 776,12 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 836,25 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 35 000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 476,69 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 35 000 Kč od 25.6.2019 do 30.7.2019, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 346,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně titul titul. jméno příjmení, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 35 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 31.7.2019 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 22 776,12 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 836,25 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 35 000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 476,69 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 35 000 Kč od 25.6.2019 do 30.7.2019, se zamítá. III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 346,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Mělníku dne 15.7.2020 postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní nepříslušnosti, ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 57 776,12 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 29.5.2017 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit 35 000 Kč a spolu s tím zaplatit částku ve výši 28 079 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 577 Kč, s úrokovou sazbou 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za zpracování a doručení zápůjčky ve výši 8 270 Kč a částku za administrativní činnost (splácení v hotovosti) ve výši 11 232 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč Poslední splátka byla stanovena na 29.11.2018. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, ke dni 22.10.2017 činila dlužná jistina částku 35 000 Kč, poplatek částku 28 079 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 29 %, a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 24.6.2019 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná dne 24.6.2019 informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a to na základě informací poskytnutých žalovanou v zákaznické kartě a ověřených dokladů, jakož i nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a dospěla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 57 776,12 Kč sestávající z jistiny 35 000 Kč, poplatku 22 776,12 Kč, dále úroků a úroků z prodlení v částce 5 836,25 Kč a 4 476,69 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části zápůjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 24.6.2019, a dále rovněž tak i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části zápůjčky ode dne 25.6.2019 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv jí byla žaloba doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dne 12.4.2021 (zásilka uložena dne 31.3.2021), na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů.
3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalované se má za to, že s takovým postupem souhlasila, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovala. (§ 101 odst. 4 o.s.ř. ).
4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
6. Ze smlouvy o zápůjčce – příjmení v hotovosti číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 29.5.2017 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 35 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 28 079 Kč (sestávající z úroku v částce 8 577 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 8 270 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 11 232 Kč), tedy celkem částku 63 079 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč, a poslední splátku ve výši 3 494 Kč. Soud dále ze smlouvy o zápůjčce zjistil, že žalovaná se zavázala zaplatit první splátku v den, kdy uplyne měsíc od data uzavření smlouvy, a každou další měsíční splátku vždy posledního dne následujícího měsíčního období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 29 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.
7. Zákaznickou kartou ze dne 29.5.2017 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí s rodiči, má středoškolské vzdělání a dvě vyživovací povinnosti. V kolonce údaje o zaměstnání žalovaná uvedla, že je v domácnosti. Pravidelný měsíční příjem uvedla v celkové výši 14 300 Kč sestávající z čistého příjmu 5 800 Kč a ostatního příjmu 8 500 Kč. Odhadované výdaje žalované měly činit 4 000 Kč měsíčně. Žalovaná dle karty neměla zápůjčku u jiné společnosti. Z karty dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyně žalobkyně tři výpisy z bankovního účtu, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
8. Z tabulky umoření ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaná dne 29.5.2017 načerpala částku 35 000 Kč a na dluh ničeho neuhradila.
9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2019 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností ke dni 24.6.2019. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 24.6.2019, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 17.7.2019. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
10. Z předžalobní upomínky ze dne 12.3.2020 a podacího lístku ze dne 13.3.2020 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností právnická osoba, IČO dne 29.5.2017 smlouvu o zápůjčce – příjmení v hotovosti číslo na základě které byla žalované poskytnuta částka 35 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná rovněž potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 28 079 Kč, tedy celkem částku 63 079 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 29 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Před uzavřením smlouvy se žalovanou byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2019 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24.6.2019, kde byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.
12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Podle § 1968 věta prvá o.z. , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z. , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 35 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že je v domácnosti a její celkový příjem činí 14 300 Kč, přičemž částku 5 800 Kč měl tvořit její čistý příjem a částku 8 500 Kč ostatní příjem, ani jeden příjem však nebyl blíže specifikován, z karty není patro, zda se jedná o rodičovský příspěvek, výživné apod. Žalovaná rovněž uvedla, že je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti a žije s rodiči. Výdaje měly činit 4 000 Kč, i zde není zřejmé, co tuto částku tvoří, zda se jedná o podíl na nájemném, platbách za energie a služby, či náklady na domácnost, internet, mobil apod. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalované, kolik činí její náklady na bydlení a na inkaso, na stravu, dopravu apod., tedy jaké jsou jeho skutečné měsíční výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.
19. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 Zosú ve spojení s ustanovením § 588 o.z.
20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z. , neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, příjmení, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
21. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 35 000 Kč, a že žalovaná ničeho na dluh neuhradila, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 35 000 Kč, které je povinna vydat. Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 35 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 35 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 31.7.2019, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 24.6.2019, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 17.7.2019, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 20.7.2019 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 30.7.2019 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 312 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1 , písm. a) a d) ve spojení s § 7 , bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za 3 úkony po 3 420 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 1 ,4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , a 21% DPH ve výši 2 343,60 Kč, celkem tak 15 815,60 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 60,58 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 57 776,12 Kč, soud žalobu co do částky 22 776,12 Kč zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 39,42 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaná ve sporu převážně neuspěla, uložil jí soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 3 346,60 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.